Pamatujme, v koho důvěřujeme
Starší Allen D. Haynie
Sedmdesátník
Naše naděje v to, že budeme opět žít s Otcem, závisí na Usmíření Ježíše Krista.
Když mi bylo devět, přijela k nám na několik týdnů má bělovlasá, 150 centimetrů vysoká babička z matčiny strany. Jednou odpoledne, když byla u nás, jsme se s dvěma staršími bratry rozhodli vykopat jámu v poli naproti našemu domu. Nevím, proč jsme to udělali; kluci občas rádi kopou jámy. Trochu jsme se ušpinili, ale ne tolik, abychom z toho měli velké potíže. Další chlapci ze sousedství viděli, jak zábavné je kopat jámu, a přišli nám na pomoc. Pak jsme byli všichni ještě špinavější. Země byla tvrdá, a tak jsme přitáhli zahradní hadici a dno jámy jsme zalili trochou vody, aby zemina změkla. Při dalším kopání jsme se ušpinili od bláta, ale jáma se zvětšovala.
Někdo ze skupiny navrhl, abychom z jámy udělali bazén, a tak jsme ji naplnili vodou. Byl jsem ze všech nejmladší a chtěl jsem zapadnout mezi ostatní, a tak mě přemluvili, abych skočil do jámy a vyzkoušel ji. V tu chvíli jsem byl opravdu špinavý. Neměl jsem původně v úmyslu být celý od bláta, ale tak to dopadlo.
Když se začalo ochlazovat, přešel jsem ulici a chtěl jít domů. U vchodu na mě čekala babička a nechtěla mě pustit dovnitř. Řekla, že kdyby mě pustila dovnitř, ušpinil bych od bláta celý dům, který právě uklidila. A tak jsem udělal to, co by v té situaci udělal každý devítiletý chlapec – běžel jsem k zadnímu vchodu, ale babička byla rychlejší, než jsem myslel. Rozčílil jsem se, dupl jsem si a dožadoval se vstupu dovnitř, ale dveře zůstaly zavřené.
Byl jsem mokrý, zablácený a prochladlý a díky své dětské představivosti jsem myslel, že na zahradě nejspíš zemřu. Nakonec jsem se jí zeptal, co musím udělat, abych mohl dovnitř. Než jsem se nadál, stál jsem na zahradě a babička na mě stříkala vodu z hadice. Po chvilce, která vypadala jako věčnost, mě babička prohlásila za čistého a dovolila mi vejít dovnitř. Uvnitř bylo teplo a já si mohl vzít suché a čisté oblečení.
S tímto podobenstvím z reálného života se prosím zamyslete nad těmito slovy Ježíše Krista: „A žádná nečistá věc nemůže vejíti do království jeho; tudíž nikdo nevejde v odpočinutí jeho, ledaže to budou ti, kteří omyli šat svůj v krvi mé pro svou víru a pokání ze všech hříchů svých, a pro věrnost svou do konce.“
Když jsem stál u domu a babička na mě stříkala vodu, bylo to nepříjemné. Přijít o možnost vrátit se k Otci v nebi a být s Ním kvůli rozhodnutí zůstat v zablácené jámě hříchu nebo od ní být zašpinění, by byla věčná tragédie. Neměli bychom se oklamávat, pokud jde o to, co je potřeba k tomu, abychom se vrátili do přítomnosti Otce v nebi a mohli tam zůstat. Musíme být čistí.
Než jsme přišli na tuto zemi, zúčastnili jsme se jako duchovní synové a dcery Boží velké rady. Každý z nás dával pozor a nikdo neusínal. Na této radě představil Otec v nebi určitý plán. Protože tento plán zachovával naši svobodu jednání a vyžadoval, abychom se učili z vlastních zkušeností, a ne jen z Otcových, Otec věděl, že budeme hřešit. Také věděl, že kvůli hříchu budeme nečistí a nebudeme se moci vrátit do Jeho přítomnosti, protože místo, kde žije On, je dokonce čistší než dům uklizený mou babičkou.
Protože nás Otec v nebi miluje a Jeho účelem je „uskutečniti [naši] nesmrtelnost a věčný život“, zahrnoval Jeho plán i Spasitele – někoho, kdo by nám pomohl stát se čistými, bez ohledu na to, jak moc jsme se ušpinili. Když Otec v nebi oznámil, že budeme potřebovat Spasitele, myslím, že jsme se všichni podívali na Ježíše Krista, Prvorozeného v duchu, toho, který dospěl do bodu, kdy se stal takovým, jako je Otec. Věřím, že jsme všichni věděli, že to musí být On, že z nás by to nedokázal nikdo, ale On ano, a že to také udělá.
V zahradě getsemanské a na kříži na Golgotě Ježíš Kristus trpěl na těle i na duchu, třásl se bolestí, krvácel z každého póru a prosil Otce, aby od Něj odňal onen hořký kalich, a přesto ho vypil. Proč to udělal? Jak sám řekl, chtěl oslavit svého Otce a dokončit „přípravy své pro děti lidské“. Chtěl dodržet svou smlouvu a umožnit nám vrátit se domů. Co si přeje, abychom na oplátku udělali my? Jednoduše nás žádá, abychom vyznávali své hříchy a činili pokání, abychom nemuseli trpět tak jako On. Vyzývá nás, abychom se stali čistými a nezůstali přede dveřmi domu našeho Otce v nebi.
Ačkoli je lepší se v životě hříchu vyhýbat, pokud jde o působnost Usmíření Ježíše Krista, nezáleží na tom, jakých hříchů jsme se dopustili nebo jak hluboko jsme klesli do oné příslovečné jámy. Nezáleží na tom, že se stydíme nebo že jsme v rozpacích kvůli hříchům, které nás, jak řekl prorok Nefi, „tak snadno napadají“. Nezáleží na tom, že jsme jednou vyměnili své prvorozenství za misku čočovice.
Na čem záleží, je to, že Ježíš Kristus, Syn Boží, trpěl „bolesti a strasti a pokušení všeho druhu; … aby poznal podle těla, jak pomoci lidu svému podle slabostí jeho“. Na čem záleží, je to, že byl ochoten se sklonit, přijít na tuto zemi a sestoupit „pod všechny věci“ a snášet „mnohem mocnější odpor, než [by dokázal] kdokoli jiný“. Na čem záleží, je to, že Kristus se za nás přimlouvá u Otce, „řka: Otče, viz utrpení a smrt toho, který žádného hříchu neučinil, v němž se ti dobře zalíbilo; … Pročež, Otče, ušetři těchto bratří mých, kteří věří ve jméno mé, aby mohli přijíti ke mně a míti věčný život.“ Na tomto skutečně záleží a to by nám všem mělo dát novou naději a odhodlání zkusit to ještě jednou, protože On na nás nezapomněl.
Svědčím o tom, že Spasitel se od nás nikdy neodvrátí, budeme-li Ho pokorně vyhledávat, abychom činili pokání; nikdy nás nebude považovat za ztracený případ; nikdy neřekne „ale ne, zase ty!“; nikdy nás nezavrhne proto, že by nevěděl, jak těžké je vyhnout se hříchu. On tomu všemu rozumí dokonale, včetně pocitů zármutku, studu a frustrace, jež jsou nevyhnutelným důsledkem hříchu.
Pokání je skutečné a funguje. Není to jen jakási fikce nebo výplod „šílené mysli“. Pokání má moc odejmout břemena a nahradit je nadějí. Může vést k mocné změně srdce, jejímž výsledkem bude to, že „již nemáme sklonu činiti zlo, ale neustále činiti dobro“. Pokání nutně nemůže být snadné. To, co má věčný význam, je zřídkakdy snadné. Ale výsledek za to stojí. President Boyd K. Packer ve svém posledním proslovu k Sedmdesátníkům v Církvi svědčil: „Jde o toto: Usmíření nezanechává žádné stopy, žádné šrámy. Co je spraveno, je spraveno. … Usmíření nezanechává žádné šrámy, žádné stopy. Zkrátka uzdravuje; a to, co uzdravuje, zůstává uzdraveno.“
A tak naše naděje v to, že budeme opět žít s Otcem, závisí na Usmíření Ježíše Krista, na ochotě jediné bezhříšné Bytosti vzít na sebe kolektivní tíhu přestupků celého lidstva, bez ohledu na skutečnost, že spravedlnost si na Ni nečinila žádný nárok. K tomu patří i hříchy, u nichž se někteří synové a dcery Boží zbytečně rozhodují, že za ně budou trpět sami.
Jako členové Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů přisuzujeme Spasitelovu Usmíření větší moc než většina jiných lidí, protože víme, že pokud uzavřeme smlouvy, budeme neustále činit pokání a vytrváme do konce, Spasitel nás učiní svými spoludědici a stejně jako On obdržíme i my vše, co má Otec. Toto je velmi odvážná nauka, ale je pravdivá. Díky Usmíření Ježíše Krista je Spasitelova výzva „buďtež vy tedy dokonalí, jako i Otec váš, kterýž jest v nebesích, dokonalý jest“ zcela splnitelná a nemusíme být frustrovaní z toho, že je mimo náš dosah.
Písma učí, že všichni lidé „musejí býti souzeni podle svatého soudu Božího“. Onoho dne nebudeme mít žádnou možnost skrýt se v davu nebo ukázat prstem na druhé ve snaze vymluvit se z toho, že jsme nečistí. Naštěstí písma také učí, že naším konečným soudcem bude Ježíš Kristus, který trpěl za naše hříchy, který je naším Přímluvcem u Otce, který nás nazývá svými přáteli a který nás miluje až do konce. Jedno z často přehlížených požehnání Usmíření Ježíše Krista je to, že „Otec … všecken soud dal Synu.“
Bratři a sestry, pokud se cítíte sklíčeně nebo si říkáte, zda se vůbec někdy dostanete z oné duchovní jámy, kterou jste si vykopali, pamatujte prosím na to, kdo stojí „mezi [námi] a spravedlností“, kdo je „naplněn soucitem vůči dětem lidským“ a kdo na sebe vzal naše nepravosti a přestupky a „uspokoji[l] požadavky spravedlnosti“. Jinými slovy, vzpomeňte si, jako to udělal Nefi ve chvíli, kdy o sobě pochyboval, „v koho důvěřu[jete]“, v Ježíše Krista, a poté čiňte pokání a těšte se opět z dokonalého jasu naděje. Ve jménu Ježíše Krista, amen.