Příjemné slovo Boží
Příjemné slovo Boží nám ukazuje, že je zapotřebí, abychom v životě neustále činili pokání, abychom si tak mohli uchovávat vliv Ducha Svatého.
Mnozí z nás, kteří se sešli na této konferenci, si přišli „vyslechnouti příjemné slovo Boží, ano, slovo, jež hojí zraněnou duši“. (Jákob 2:8.) Toto slovo lze najít v písmech a v poselstvích od našich vedoucích a dodává nám naději a útěchu v temných obdobích strastí.
Skrze životní zkušenosti poznáváme, že radost na tomto světě není úplná, ale v Ježíši Kristu naše radost úplná je. (Viz NaS 101:36.) On nám dodá sílu, abychom nemuseli trpět žádným druhem strastí, leda tím, který byl pohlcen v radosti z Krista. (Viz Alma 31:38.)
Naše srdce se může svírat úzkostí, když vidíme někoho blízkého trpět bolestmi kvůli strašlivé nemoci.
Úmrtí někoho, koho máme rádi, nám může v duši zanechat prázdné místo.
Když některé naše děti sejdou z cesty evangelia, můžeme pociťovat vinu a nejistotu ohledně jejich věčného osudu.
Naděje na uzavření celestiálního sňatku a založení rodiny v tomto životě může s postupem času slábnout.
Týrání či zneužívání ze strany těch, kteří nás mají milovat, nám může v duši zanechat hluboké bolestivé stopy.
Nevěra manželského partnera může zničit vztah, který, jak jsme doufali, měl být věčný.
Tyto a mnohé další strasti patřící k tomuto zkušebnímu stavu nás někdy nutí klást si tutéž otázku, kterou položil i Prorok Joseph Smith: „Ó Bože, kde jsi?“ (NaS 121:1.)
V těchto těžkých okamžicích života přináší příjemné slovo Boží, které uzdravuje zraněnou duši, našemu srdci a mysli toto poselství útěchy:
„Pokoj buď duši tvé; protivenství tvé a strasti tvé potrvají jen malou chvilku;
A potom, jestliže v tom vytrváš dobře, Bůh tě oslaví na výsosti.“ (NaS 121:7–8.)
Příjemné slovo Boží nás naplňuje nadějí, neboť víme, že ti, kteří jsou ve zkouškách věrní, budou mít větší odměnu v království nebeském a že „po mnohém soužení přicházejí požehnání“. (Viz NaS 58:3–4.)
Příjemné slovo Boží promlouvané skrze proroky nám dodává jistotu, že naše věčné pečetění, podpořené naší věrností božským zaslíbením, která nám byla dána za naši udatnou službu ve věci pravdy, požehnají nám i našemu potomstvu. (Viz Orson F. Whitney, Conference Report, Apr. 1929, 110.)
Také nám dodává jistotu, že poté, co budeme mít za sebou život naplněný vírou, nepřijdeme o žádné požehnání kvůli tomu, že jsme neudělali to, k čemu jsme nedostali příležitost. Budeme-li žít věrně až do okamžiku své smrti, budeme „mít všechna požehnání, oslavení a slávu, kterou budou mít každý muž nebo žena, kteří tuto příležitost měli“. (Viz The Teachings of Lorenzo Snow, ed. Clyde J. Williams [1984], 138.)
Je ale důležité chápat, že některá utrpení a soužení nám mohou vstoupit do života i proto, že nečiníme opravdové pokání z hříchů. President Marion G. Romney učil: „Utrpení a strasti, jimiž lidé na této zemi procházejí, jsou důsledkem hříchů, z nichž nečinili pokání a které nebyly prominuty. … Tak jako utrpení a zármutek doprovázejí hřích, tak i štěstí a radost doprovázejí odpuštění hříchů.“ (Conference Report, Apr. 1959, 11.)
Proč nedostatek pokání způsobuje utrpení a bolest?
Jednou z možných odpovědí je to, že „trest byl připojen a [byl dán] spravedlný zákon, který přinesl … výčitky svědomí“. (Viz Alma 42:18; viz také verš 16.) Prorok Joseph Smith učil, že my jsme těmi, kteří se sami zatracují, a že muka zklamání v naší mysli jsou tak pronikavá jako jezero žhnoucí ohněm a sírou. (Viz Učení presidentů Církve: Joseph Smith [2008], 222.)
Pokud se pokoušíme uchlácholit svědomí snahou „kvůli hříchům svým [se i v tom nejmenším] omlouvati“ (Alma 42:30) nebo snahou hříchy skrývat, pak dosáhneme jen jediného – urazíme Ducha (viz NaS 121:37) a oddálíme své pokání. Tento druh úlevy – kromě toho, že je dočasný – nám do života nakonec přinese více bolesti a zármutku a oslabí naši schopnost obdržet odpuštění hříchů.
I pro tento druh utrpení nám příjemné slovo Boží přináší útěchu a naději; říká nám, že existuje úleva od bolesti způsobené následky hříchu. Tato úleva přichází díky smírné oběti Ježíše Krista a nabývá účinnosti, když v Něj projevujeme víru, činíme pokání a jsme poslušni Jeho přikázání.
Je důležité si uvědomit, že podobně jako odpuštění hříchů je i pokání proces, a ne něco, co se stane v jeden konkrétní okamžik. Vyžaduje důslednost v každém kroku.
Například když přijímáme svátost, ukazujeme Pánu, že na Něj budeme vždy pamatovat a budeme dodržovat Jeho přikázání. Takové je vyjádření našeho upřímného záměru.
V okamžiku, kdy na Něj začneme pamatovat a dodržovat Jeho přikázání každý den, nikoli jen v den sabatu, začíná postupně působit odpuštění našich hříchů a začíná se naplňovat Jeho zaslíbení, že budeme mít Jeho Ducha.
Bez náležité poslušnosti, která musí doprovázet náš záměr, se může účinek odpuštění zanedlouho vytratit a společenství Ducha se začne vzdalovat. Riskujeme, že budeme Pána ctít svými rty, ale naše srdce se od Něj bude vzdalovat. (Viz 2. Nefi 27:25.)
Příjemné slovo Boží nás, kromě poskytování útěchy, také upozorňuje na to, že tento proces obdržení odpuštění hříchů může být přerušen, pokud se zapleteme do marností světa, a může být znovu zahájen skrze víru, pokud začneme činit upřímné pokání a pokoříme se. (Viz NaS 20:5–6.)
Co může patřit mezi ony marnosti, které mohou být překážkou v procesu obdržení odpuštění hříchů a které se týkají svěcení sabatního dne?
Například to, že přicházíme pozdě na shromáždění svátosti bez oprávněného důvodu; že přicházíme, aniž bychom nejprve zpytovali sami sebe, a jíme chléb a pijeme z kalichu nehodně (viz 1. Korintským 11:28); nebo že přicházíme, aniž bychom nejprve vyznali své hříchy a požádali kvůli nim Boha o odpuštění.
Další příklady: když jsme neuctiví tím, že posíláme zprávy na elektronických zařízeních; když ze shromáždění odcházíme hned po přijetí svátosti; nebo když se doma věnujeme činnostem, které jsou pro tento posvátný den nevhodné.
Co může být jedním z důvodů, proč se nám, kteří toto vše známe, často nedaří sabatní den světit?
V knize Izaiášově můžeme najít odpověď, jež, ač se týká sabatu, se týká i dalších přikázání, která musíme dodržovat: „Jestliže odvrátíš od [sabatu] nohu svou, abys nevykonával líbosti své v den svatý můj.“ (Izaiáš 58:13.)
Klíčová slova znějí: „[odvrátit] nohu svou, abys nevykonával líbosti své“ – jinak řečeno: konat Boží vůli. Naše vůle – ovlivněná touhami, chutěmi a vášněmi přirozeného člověka – je často v rozporu s vůlí Boží. Prorok Brigham Young učil, že „když člověk svou vůli, touhy a pocity dokonale podřídí Bohu a tomu, co Bůh požaduje, pak je takový člověk posvěcen. Je-li má vůle pohlcena ve vůli Boží, povede mě to ke všemu dobrému, a nakonec mě to korunuje nesmrtelností a věčnými životy.“ (Deseret News, Sept. 7, 1854, 1.)
Příjemné slovo Boží nás vyzývá, abychom využili moci Kristova Usmíření a uplatnili ji na sebe a stali se smířenými s Jeho vůlí, nikoli s vůlí ďábla a těla, abychom tak mohli být skrze Jeho milost spaseni. (Viz 2. Nefi 10:24–25.)
Příjemné slovo Boží, které zde dnes sdílíme, nám ukazuje, že je zapotřebí, abychom v životě neustále činili pokání, abychom si tak mohli co nejdéle uchovávat vliv Ducha Svatého.
Společenství Ducha z nás učiní lepší lidi. Bude nám „do duše našeptávat pokoj a radost, … bude [nám] ze srdce odnímat zášť, nenávist, závist, svár a veškeré zlo; a [naší] jedinou touhou bude konat dobro, uskutečňovat spravedlivost a budovat království Boží“. (Viz Učení: Joseph Smith, 98.)
Díky vlivu Ducha Svatého se nebudeme urážet ani nebudeme urážet druhé; budeme se cítit šťastněji a naše mysl bude čistší. Naše láska k druhým vzroste. Budeme ochotněji odpouštět a šířit štěstí mezi lidmi kolem sebe.
Budeme pociťovat vděčnost, když uvidíme, jak druzí činí pokrok, a budeme v druhých hledat dobro.
Modlím se o to, abychom zakusili radost plynoucí ze snahy žít ve spravedlivosti a abychom si v životě uchovávali společenství Ducha Svatého skrze upřímné a neutuchající pokání. Staneme se lepšími lidmi a naše rodiny budou požehnány. O těchto zásadách svědčím v posvátném jménu Ježíše Krista, amen.