Že na Něj vždy pamatují

Starší Claudio R. M. Costa

Sedmdesátník

Rád čtu a přemítám o životě Toho, který za mě a za nás všechny dal vše.

Mám rád píseň z Primárek, která zní:

Vyprávěj mi příběhy o Ježíšovi, kterým tak rád naslouchám.
Vyprávěj mi, co učil a jaké rady dal.
Tak rád bych to všechno znal!
Vyprávěj mi prosím, čemu je naučil.

Domnívám se, že založit tradici vyprávění příběhů o Ježíšovi našim dětem a rodině je velmi výjimečný způsob, jak doma světit den sabatu.

Určitě to do našeho domova vnese zvláštního ducha a poskytne to naší rodině příklady od samotného Spasitele.

Rád čtu a přemítám o životě Toho, který za mě a za nás všechny dal vše.

Rád čtu v písmech o Jeho bezhříšném životě a po přečtení veršů popisujících události, které prožil, vždy zavřu oči a snažím se představit si tyto posvátné chvíle, které mě něčemu učí a duchovně mě posilují.

Jsou to například tyto chvíle:

Když plivl na zem, ze slin udělal bláto, pomazal slepému muži oči a řekl: „Jdi, umej se v rybníku Siloe.“ A onen muž poslechl „a umyl se, i přišel, vida“.
Když uzdravil ženu, která trpěla krvácením a dotkla se okraje Jeho roucha s vírou, že se uzdraví, pokud se Ho jen dotkne.
Když se zjevil svým učedníkům a kráčel po moři.
Když šel s učedníky po cestě do Emaus a otvíral jejich porozumění písma.
Když se zjevil lidem na americkém kontinentu a řekl jim, aby k Němu přišli, vložili ruce do rány na Jeho boku a sáhli si na rány po hřebech na Jeho rukou a nohou, aby poznali, že je „Bůh Izraelský a Bůh celé země a že … byl zabit pro hříchy světa“.

Raduji se z toho, že vím, že jsou rodiče, kteří vyprávějí dětem příběhy o Kristu. Všímám si toho, když sleduji děti v Církvi na Primárkách i při jiných příležitostech.

Jsem vděčný svým rodičům za to, že mě učili o Kristu. Neustále sleduji, jak Spasitelův příklad pomáhá mé drahé ženě i mně, když učíme vlastní děti.

Mám srdce naplněné radostí, když vidím své děti, jak vyprávějí příběhy o Kristu mým vnoučatům. Připomíná mi to jeden z mých oblíbených veršů z písem ve 3. Janově, kapitola 1, verš 4, který zní: „Nemámť větší radosti, než abych slyšel, že [děti mé] chodí v [pravdě].“ A proč by se to nemohlo týkat i vnoučat?

Jsem vděčný za naše vedoucí, kteří nás neustále učí o Kristu, o svěcení dne sabatu a o přijímání svátosti každou neděli na počest Spasitele.

Sabat a svátost nám budou přinášet mnohem větší radost, pokud budeme studovat příběhy o Kristu. Takto si vytváříme tradice, které budují naši víru a svědectví a rovněž ochraňují naši rodinu.

Před několika týdny, když jsem znovu studoval poselství presidenta Russella M. Nelsona z poslední generální konference a přemítal o dni sabatu, jsem pocítil hlubokou vděčnost za požehnání a výsadu, že mohu přijímat svátost. Je to pro mě velmi slavnostní, posvátný a duchovní okamžik. Shromáždění svátosti je pro mě velikou radostí.

Když jsem o tom přemítal, pečlivě jsem studoval požehnání chleba a vody. Četl jsem si modlitby a hluboce jsem o nich a o obřadu svátosti přemýšlel. V mysli a v srdci jsem si začal procházet události, které jsou s tím spojeny.

V duchu rozjímání jsem přemýšlel o onom dni, o prvním dni svátku nekvašených chlebů, kdy Ježíš na otázku svých učedníků, kde se mají připravit na přesnice, odpověděl: „Jděte do města k jednomu, a rcete jemu: Vzkázalť Mistr: Čas můj blízko jest, u tebeť jísti budu beránka s učedlníky svými.“

Snažil jsem se představit si učedníky, jak nakupují jídlo a pečlivě připravují stůl, aby s Ním onoho zvláštního dne pojedli – stůl pro 13 lidí, pro Něj a Jeho dvanáct učedníků, které miloval.

Plakal jsem, když jsem si představoval Krista, jak s nimi jí a oznamuje jim: „Amen pravím vám, že jeden z vás mne zradí.“

Přemýšlel jsem o zarmoucených učednících, jak se Ho ptají: „Zdali já [to] jsem, Pane?“

A když mu tutéž otázku položil Jidáš, Ježíš poklidně odvětil: „Ty jsi řekl.“

Představoval jsem si ruce, které uzdravovaly, utěšovaly, povznášely a žehnaly, jak lámou chléb, když Ježíš řekl: „Vezměte, jezte, to jest tělo mé.“

Pak vzal kalich s vínem, vzdal díky a podal jim ho se slovy: „Píte z toho všickni. Nebo to jest krev má nové smlouvy, kteráž za mnohé vylévá se na odpuštění hříchů.“

V duchu jsem se díval na učedníky, jednoho po druhém, a v jejich očích jsem viděl starost o Mistra, kterého velmi milovali. Bylo to, jako kdybych tam seděl s nimi a vše sledoval. V srdci jsem pociťoval intenzivní bolest a byl jsem naplněn zármutkem a lítostí nad tím, co měl kvůli mně brzy prožít.

Má duše byla naplněna nesmírnou touhou být lepším člověkem. Kajícně a pln zármutku jsem si vroucně přál, abych byl schopen zastavit alespoň několik kapek Jeho krve a zabránit jejich prolití v Getsemanech.

Pak jsem přemítal o svátosti, kterou každý týden přijímáme na Jeho památku. Přitom jsem rozjímal o každém slově při žehnání chleba a vody. Hluboce jsem se zamýšlel nad slovy „a vždy na něj pamatovati“ při žehnání chleba a „že na něj vždy pamatují“ při žehnání vody.

Rozjímal jsem o tom, co znamená vždy na Něj pamatovat.

Podle mě to znamená:

Pamatovat na Jeho předsmrtelný život, kdy stvořil tuto nádhernou planetu.
Pamatovat na Jeho narození ve skromných podmínkách v jeslích v Betlémě v Judeji.
Pamatovat na to, jak jako teprve dvanáctiletý chlapec učil doktory v chrámu a kázal jim.
Pamatovat na to, jak odešel o samotě na poušť, aby se tam připravil na svou službu ve smrtelnosti.
Pamatovat na to, jak byl proměněn před svými učedníky.
Pamatovat na to, jak během Poslední večeře se svými učedníky ustanovil svátost.
Pamatovat na to, jak odešel do zahrady getsemanské a trpěl za naše hříchy, bolesti, zklamání a nemoci tak nesmírně, že krvácel z každého póru.
Pamatovat na to, jak byl po tak mnohém utrpení a kruté bolesti dokonce ještě v Getsemanech zrazen polibkem jednoho ze svých učedníků, jehož nazýval přítelem.
Pamatovat na to, jak byl předveden před Piláta a Heródesa, aby byl souzen.
Pamatovat na to, jak Ho ponižovali, postrkovali, plivali na Něj, bili Ho a zbičovali důtkami, které mu trhaly maso.
Pamatovat na to, jak Mu surově nasadili na hlavu trnovou korunu.
Pamatovat na to, jak musel nést svůj kříž na Golgotu a jak Ho tam na něj přibili, přičemž trpěl každým druhem fyzické a duchovní bolesti.
Pamatovat na to, jak na kříži pohlédl na ty, kteří Ho křižovali, a s nitrem naplněným pravou láskou pozdvihl oči k nebi a prosil: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“
Pamatovat na to, jak, vědom si toho, že splnil své poslání spasit veškeré lidstvo, vložil svého ducha do rukou svého Otce, našeho Otce.
Pamatovat na Jeho Vzkříšení, které je zárukou našeho vlastního vzkříšení a možnosti žít po Jeho boku po celou věčnost – v závislosti na našich rozhodnutích.

Rozjímání o modlitbách svátosti a o jedinečných a významných slovech oněch modliteb mi dále připomíná, jak úžasné je během žehnání svátosti obdržet ono zaslíbení, že když na Něj budeme vždy pamatovat, budeme mít vždy Jeho Ducha, aby byl s námi.

Věřím, že Pán má ohledně toho, kdy nám dát zjevení, své vlastní načasování. Porozuměl jsem tomu velmi jasně, když jsem studoval Kazatele 3:1, 6, kde se píše:

„Všeliká věc má jistý čas, a každé předsevzetí pod nebem svou chvíli. …

Čas hledání a čas ztracení, čas chování a čas zavržení.“

Svátost je pro Nebeského Otce rovněž časem k tomu, aby nás učil o Usmíření svého Milovaného Syna, našeho Spasitele Ježíše Krista, a pro nás je to čas získat o tom zjevení. Je to čas „[tlouci], a bude vám otevříno“, čas žádat o toto poznání a obdržet ho. Je to čas uctivě Boha o toto poznání prosit. A budeme-li tak činit, bez pochyb se nám tohoto poznání dostane, což bude pro náš život nezměrným požehnáním.

Mám velmi rád sabat a svátost a to, co všechno to znamená. Miluji Pána z celé duše. Ve jménu Ježíše Krista, amen.