Proč Církev
Starší D. Todd Christofferson
Kvorum Dvanácti apoštolů
Stojí za to se zamyslet, proč se Ježíš Kristus rozhodl použít církev, svou Církev, aby konal dílo své a svého Otce.
Celý život jsou pro mě generální konference Církve osvěžujícími duchovními událostmi a Církev samotná místem, kam přicházím poznávat Pána. Vím, že jsou lidé, kteří se považují za nábožensky či duchovně zaměřené, přesto však odmítají účast v církvi, či dokonce potřebnost této instituce jako takové. Praktikování náboženství je pro ně čistě osobní záležitostí. Církev je však výtvorem Toho, na Nějž se naše duchovnost zaměřuje – Ježíše Krista. Stojí za to se zamyslet, proč se Ježíš Kristus rozhodl použít církev, svou Církev, Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů, aby konal dílo své a svého Otce – „uskutečniti nesmrtelnost a věčný život člověka“.
Již od dob Adama bylo kázáno evangelium Ježíše Krista a skrze kněžský řád založený na rodině byly vykonávány nezbytné obřady spasení, jako například křest. Když společnost získala složitější strukturu než pouhé širší rodiny, Bůh rovněž povolal další proroky, posly a učitele. V Mojžíšově době se dočítáme o formálnější struktuře, jež zahrnovala starší, kněží a soudce. V historii Knihy Mormonovy Alma založil církev s kněžími a učiteli.
Poté, v zenitu času, Ježíš zorganizoval své dílo tak, že evangelium mohlo být zakládáno zároveň ve více zemích a mezi rozdílnými národy. Tato organizace, Církev Ježíše Krista, byla založena na apoštolech a prorocích, přičemž sám Ježíš Kristus byl jejím hlavním úhelným kamenem. Její součástí byli i další úředníci, jako například sedmdesátníci, starší, biskupové, kněží, učitelé či jáhnové. Ježíš po svém Vzkříšení podobně založil Církev i na západní polokouli.
V důsledku odpadlictví a rozpadu Církve, kterou Pán zorganizoval během svého působení na zemi, znovuzřídil pak Církev Ježíše Krista ještě jednou prostřednictvím Proroka Josepha Smitha. Dávný účel zůstává tentýž: totiž kázat dobrou zprávu evangelia Ježíše Krista a vykonávat obřady spasení – jinými slovy, přivádět druhé ke Kristu. A nyní se prostřednictvím této znovuzřízené Církve dostává zaslíbení vykoupení na dosah dokonce i duchům mrtvých, kteří toho během svého smrtelného života věděli o Spasitelově milosti jen málo, nebo vůbec nic.
Jak Pánova Církev naplňuje Jeho záměry? Je důležité si uvědomit, že nejvyšším Božím záměrem je náš pokrok. Bůh si přeje, abychom pokračovali „od milosti k milosti, dokud neobdrž[íme] plnost“ všeho, co nám může dát. To ovšem vyžaduje něco více než jen být milý nebo duchovně naladěný. Vyžaduje to víru v Ježíše Krista, pokání, křest vodou a Duchem a vytrvání ve víře do konce. Toho nelze plně dosáhnout v izolaci, takže jeden z hlavních důvodů, proč má Pán Církev, je vytvoření společenství Svatých, kteří si na „této těsné a úzké cestě, jež vede k věčnému životu“, budou navzájem pomáhat.
„A [Kristus] dal některé zajisté apoštoly, některé pak proroky, jiné pak evangelisty, jiné pak pastýře a učitele;
… K dílu služebnosti, pro vzdělání těla Kristova;
Až bychom se sběhli všickni v jednotu víry a známosti Syna Božího, v muže dokonalého, v míru postavy plného věku Kristova.“
Ježíš Kristus je „původcem i dokonavatelem [naší] víry“. Naše sjednocení se v těle Kristově – v Církvi – je důležitou součástí toho, že na sebe bereme Jeho jméno. Je nám řečeno, že dávná Církev „se často scházela, aby se postili a modlili a aby jeden s druhým mluvili o blahu svých duší“ a „aby slyšeli slovo Páně“. Tak je tomu v Církvi i dnes. Jsme spojeni ve víře a navzájem se učíme a vzděláváme a usilujeme o to, abychom dosáhli plné míry učednictví, „mír[y] postavy plného věku Kristova“. Snažíme se navzájem si pomáhat poznávat Syna Božího, dokud nepřijde den, kdy „nebudou učiti více jeden každý bližního svého, … říkajíce: Poznejte Hospodina. Všickni zajisté napořád znáti mne budou, od nejmenšího z nich až do největšího z nich, dí Hospodin.“
V Církvi se nejen učíme božské nauce, ale získáváme i zkušenosti s jejím uplatňováním. Jakožto tělo Kristovo si členové Církve navzájem slouží v rámci každodenního života. Nikdo nejsme dokonalý; můžeme se někoho dotknout nebo se urazit. Často se navzájem zkoušíme prostřednictvím svých osobních zvláštností. V rámci těla Kristova musíme dělat něco více, než se jen učit pojmům a vzletným slovům – musíme získat opravdovou přímou zkušenost, zatímco se učíme „žíti s druhými v lásce“.
Toto náboženství se nezabývá jen samo sebou – jsme naopak všichni povoláni sloužit. Jsme očima, rukama, hlavou, nohama a dalšími částmi Kristova těla, a dokonce i „oudové, kteříž se zda[j]í nejmdlejší …, potřební jsou“. Potřebujeme tato povolání a potřebujeme sloužit.
Jeden muž v mém sboru nejenže vyrůstal s tím, že ho rodiče v aktivitě v Církvi nepodporovali, ale dokonce se stavěli proti tomu. Na jednom shromáždění svátosti řekl: „Můj otec nedokáže pochopit, proč by někdo chtěl jít na shromáždění, když může jít lyžovat; ale já sem chodím opravdu rád. V Církvi kráčíme všichni po téže cestě a mě na ní inspiruje silná mládež, čisté děti a to, co vidím u ostatních dospělých a čemu se od nich učím. Toto společenství mě posiluje a radost ze života podle evangelia mi přináší potěšení.“
Sbory a odbočky Církve nám nabízejí každotýdenní setkání určené k oddechu a obnově sil, čas a místo, kde můžeme nechat svět za zády – den sabatu. Je to den určený k tomu, abychom se těšili v Hospodinu, zažili duchovní uzdravení, které přichází díky svátosti, a obdrželi obnovené zaslíbení, že Jeho Duch bude s námi.
Jedním z největších požehnání pramenících z toho, že jsme součástí těla Kristova, přestože se to v dané chvíli jako požehnání nejeví, je to, že jsme káráni za hříchy a chyby. Máme tendenci své chyby omlouvat a zdůvodňovat si je, a občas zkrátka nevíme, v čem či jak bychom se měli zlepšit. Nebýt těch, kteří nás mohou pokárat „v pravý čas s ostrostí, když [jsou pohnuti] Duchem Svatým“, bychom mohli postrádat odvahu se změnit a s větší dokonalostí následovat Mistra. Pokání je věcí jednotlivce, ale sounáležitost na této někdy bolestivé cestě se nachází v Církvi.
Při této rozpravě o Církvi jako o tělu Kristovu musíme vždy pamatovat na dvě věci. Zaprvé – neusilujeme o obrácení do Církve, ale ke Kristu a k Jeho evangeliu, o obrácení, kterému Církev napomáhá. Kniha Mormonova to vyjadřuje nejlépe, když říká, že lidé „byli obráceni k Pánu a připojeni k církvi Kristově“. Zadruhé – musíme pamatovat na to, že zpočátku byla Církev rodina, a dokonce i dnes si rodina a Církev jako oddělené instituce navzájem slouží a posilují se. Ani jedna nenahrazuje tu druhou a Církev rozhodně ani přinejlepším nemůže nahradit rodiče. Smyslem toho, že Církev učí evangeliu a vykonává kněžské obřady, je to, aby se rodiny mohly stát způsobilými získat věčný život.
Existuje druhý hlavní důvod, proč Spasitel pracuje skrze církev, svou Církev – a to je dosažení toho, co je zapotřebí a co není v silách jednotlivců nebo menších skupin. Zřejmým příkladem je třeba boj s chudobou. Je pravda, že jako jednotlivci či rodiny se staráme o fyzické potřeby druhých, „udělujíce si navzájem jak časně, tak duchovně, podle svých potřeb a svého nedostatku“. Ale v Církvi jako celku se schopnost postarat se o chudé a potřebné násobí, což umožňuje naplňovat potřeby ve větší míře a zajistit, aby mnozí dosáhli soběstačnosti, po níž touží. Dále je Církev se svými Pomocnými sdruženími a kněžskými kvory schopna poskytovat pomoc mnoha lidem na mnoha místech zasažených přírodními katastrofami, válkami a pronásledováním.
Pokud by Spasitelova Církev neměla tyto schopnosti, nemohla by uskutečňovat Jeho pověření přinášet evangelium celému světu. Nebylo by apoštolských klíčů, struktury, finančních prostředků ani oddanosti a oběti tisíců a tisíců misionářů, jichž je ke konání tohoto díla zapotřebí. Pamatujte, „toto evangelium království [musí být kázáno] po všem světě, na svědectví všechněm národům, a tehdáž přijde skonání“.
Církev může stavět a provozovat chrámy, domy Páně, kde je možné provádět životně důležité obřady a smlouvy. Joseph Smith uvedl, že Božím záměrem při shromažďování Jeho lidu v jakékoli době je „postavit Pánu dům, ve kterém by mohl zjevovat svému lidu obřady svého domu a slávy svého království, a učit lid cestě spasení; neboť jsou určité obřady a zásady, které, když jsou vyučovány a prováděny, musí být konány na místě nebo v domě zbudovaném k tomuto účelu“.
Věří-li někdo, že všechny cesty vedou do nebe nebo že ohledně spasení neexistují žádné zvláštní požadavky, nebude vnímat potřebu hlásat evangelium ani vykonávat obřady a uzavírat smlouvy v souvislosti s vykoupením žijících či mrtvých. My však nemluvíme jen o nesmrtelnosti, ale i o věčném životě – a pro ten jsou cesta evangelia a jeho smlouvy nezbytné. A Spasitel potřebuje Církev, aby je zpřístupnil všem Božím dětem – jak žijícím, tak zemřelým.
Poslední důvod, proč Pán ustanovil svou Církev, o němž se zmíním, je naprosto jedinečný – Církev je, koneckonců, království Boží na zemi.
Když byla ve 30. letech 19. století Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů zakládána, Pán Proroku Josephu Smithovi řekl: „Pozdvihněte srdce své a radujte se, neboť vám bylo dáno království neboli jinými slovy klíče církve.“ Skrze pravomoc těchto klíčů zachovávají kněžští úředníci Církve čistotu Spasitelovy nauky a ucelenost Jeho spásných obřadů. Pomáhají připravit ty, kteří si je přejí přijmout, posoudit oprávnění a způsobilost těchto žadatelů a pak tyto obřady vykonat.
Pomocí klíčů království mohou Pánovi služebníci rozpoznat jak pravdu, tak klam, a opět s pravomocí říci: „Tak praví Pán.“ Naneštěstí někteří pociťují vůči Církvi odpor, protože si chtějí definovat své vlastní pravdy, ale ve skutečnosti je nesmírným požehnáním přijímat „poznání věcí, jak [skutečně] jsou a jak byly a jak přijdou“, nakolik si je Pán přeje odhalit. Církev chrání a vydává Boží zjevení – kánon písem.
Když Daniel vykládal sen babylonskému králi Nabuchodonozorovi a ozřejmil mu, „co se díti bude v [posledních] dnech“, prohlásil, že „Bůh nebeský [ustanoví] království, kteréž na věky nebude zkaženo, a království to na žádného jiného nespadne, ale ono potře a konec učiní všechněm [ostatním] královstvím, samo pak státi bude na věky“. Církev je oním prorokovaným královstvím posledních dnů – nebyla vytvořena člověkem, ale byla ustanovena Bohem nebes a valí se jako kámen vylomený z hory, „kterýž nebýval v rukou,“ aby naplnila zemi.
Je určena k tomu, aby zbudovala Sion v přípravě na návrat a mileniální vládu Ježíše Krista. Než onen den nastane, nebude královstvím v politickém smyslu – jak řekl Spasitel: „Království mé není z tohoto světa.“ Je to spíše úložiště Jeho pravomoci na zemi, vykonavatel Jeho svatých smluv, správce Jeho chrámů, ochránce a hlasatel Jeho pravdy, shromaždiště rozptýleného Izraele a „ochrana a … útočiště před bouří a před hněvem, až bude vylit bez zředění na celou zem“.
Rozloučím se Prorokovou prosbou a modlitbou:
„Vzývejte Pána, aby království jeho mohlo vyjíti na zem, aby ho obyvatelé její mohli obdržeti a mohli býti připraveni na dny, které přijdou, v nichž Syn Muže přijde dolů v nebi, oděn v jas slávy své, aby se sešel s královstvím Božím, jež je zřízeno na zemi.
Pročež, kéž království Boží vyjde, aby mohlo přijíti království nebeské, abys ty, ó Bože, mohl býti oslaven v nebi, tak jako na zemi, aby nepřátelé tvoji mohli býti podmaněni; neboť tvá je čest, moc i sláva, na věky věků.“
Ve jménu Ježíše Krista, amen.