Proč potřebujeme Církev
Písma jasně učí o původu a potřebnosti církve řízené pravomocí našeho Pána Ježíše Krista.
Před mnoha lety starší Mark E. Petersen, člen Kvora Dvanácti apoštolů, zahájil svůj proslov tímto příkladem:
„Kenneth a jeho žena Lucille jsou dobří, čestní a poctiví lidé. Na shromáždění ale nechodí a mají pocit, že mohou být dostatečně dobří i bez něj. Učí své děti, aby byly poctivé a ctnostné, a říkají si, že to je asi tak všechno, co by pro ně Církev udělala.
Beztak trvají na tom, že víkendy potřebují pro rodinnou rekreaci…, [a] chození na shromáždění by jim opravdu překáželo.“1
Moje dnešní poselství se týká takovýchto dobrých a nábožensky smýšlejících lidí, kteří přestali navštěvovat svou církev nebo se zapojovat do jejích činností.2 Když říkám „církev“, mám tím na mysli i synagogy, mešity či jiné náboženské organizace. Znepokojuje nás, že návštěvnost všech těchto míst v celostátním měřítku výrazně klesla.3 Přestaneme-li si z jakéhokoli důvodu vážit své církve, ohrožujeme tím svůj osobní duchovní život a také se v důsledku značného počtu lidí, kteří se takto vzdalují Bohu, zmenšují požehnání udílená našim národům.
Účast a aktivita v církvi nám pomáhají stát se lepšími lidmi a lepším vlivem v životě druhých. V církvi se učíme, jak v praxi uplatňovat náboženské zásady. Učíme se jeden od druhého. Přesvědčivý příklad je mocnější než kázání. Také nás posiluje, když se sdružujeme s dalšími stejně smýšlejícími lidmi. Když chodíme na církevní shromáždění a zapojujeme se do činností církve, jsou naše srdce, jak se píše v Bibli, „spojená v lásce“.4
I.
Písma, která dal Bůh křesťanům ve formě Bible i novodobého zjevení, jasně učí o potřebnosti církve. Obě dokládají, že Ježíš Kristus církev zorganizoval s úmyslem, aby po Něm pokračovala v Jeho díle. Povolal Dvanáct apoštolů a udělil jim pravomoc a klíče, aby ji vedli. Bible učí tomu, že Kristus je „hlava církve“5 a že její úředníci jsou dáni „pro [zdokonalování] svatých, k dílu služebnosti, pro vzdělání těla Kristova“.6 Bible bezpochyby jasně hovoří o původu církve a o její nynější potřebnosti.
Někteří říkají, že účast na církevních shromážděních jim nepomáhá. Někteří říkají: „Dnes jsem se nic nenaučil.“ nebo: „Nikdo se ke mně nechoval přátelsky.“ nebo: „Někdo mě urazil.“ Osobní zklamání nás nikdy nemá odrazovat od nauky Krista, který nás učil sloužit, nikoli nechat si sloužit.7 Jiný člen, který má toto na paměti, popsal, na co se při své účasti na shromáždění zaměřuje on:
„Před lety jsem změnil svůj postoj k chození na shromáždění. Už nechodím na shromáždění kvůli sobě, ale myslím na druhé. Řekl jsem si, že budu zdravit ty, kteří sedí sami, že budu vítat návštěvníky, … že budu dobrovolně přijímat úkoly. …
Zkrátka chodím každý týden na shromáždění s úmyslem být aktivní, nikoli pasivní, a snažím se mít na druhé pozitivní vliv.“8
President Spencer W. Kimball učil, že „na sabatní shromáždění nechodíme kvůli zábavě nebo jen proto, aby nás někdo učil. Chodíme tam uctívat Pána. Jedná se o osobní zodpovědnost. … Pokud se shromáždění podle vašeho názoru nezdařilo, je to váš nezdar. Nikdo nemůže uctívat za vás; vy sami musíte vyčkávat na Pána.“9
Účast na shromáždění nám může otevřít srdce a posvětit duši.
V církvi nesloužíme jen sami o sobě ani podle toho, co si vybereme nebo co nám vyhovuje. Obvykle sloužíme v týmu. Ve službě nacházíme příležitosti seslané z nebe, jak se povznést nad individualismus dnešní doby. Služba řízená církví nám pomáhá překonávat osobní sobectví, které může brzdit náš duchovní růst.
Mohu zmínit i další důležité výhody, třebas jen stručně. V církvi se sdružujeme s úžasnými lidmi, kteří se snaží sloužit Bohu. To nám připomíná, že ve svém náboženském životě nejsme osamoceni. Všichni potřebujeme společenství druhých a církevní společenství patří k tomu nejlepšímu, co můžeme zažít – pro nás, pro naše manželské partnery i děti. Podle výzkumů je bez těchto vztahů, zejména mezi dětmi a věrnými rodiči, pro rodiče stále obtížnější vychovávat děti podle své víry.10
II.
Doposud jsem mluvil o církvích z všeobecného hlediska. Nyní promluvím o konkrétních důvodech, proč být členem Spasitelovy znovuzřízené Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů, proč chodit na její shromáždění a proč se zapojovat do dění v ní.
Samozřejmě potvrzujeme, že písma, dávná i novodobá, jasně učí o původu a potřebnosti církve řízené pravomocí našeho Pána Ježíše Krista. Rovněž svědčíme o tom, že znovuzřízená Církev Ježíše Krista byla založena, aby učila plnosti Jeho nauky a aby s Jeho kněžskou pravomocí vykonávala obřady nezbytné pro vstup do království Božího.11 Členové, kteří se zříkají účasti na shromážděních Církve a spoléhají se jen na individuální duchovnost, se oddělují od těchto základních prvků evangelia: moci a požehnání kněžství; plnosti znovuzřízené nauky; a motivace a příležitostí k uplatňování této nauky. Připravují se o příležitost stát se způsobilými pro věčné pokračování své rodiny.
Další velkou výhodou znovuzřízené Církve je skutečnost, že nám pomáhá duchovně růst. Růst znamená změnu. V duchovním smyslu to znamená činit pokání a snažit se přilnout těsněji k Pánu. Ve znovuzřízené Církvi máme nauku, postupy a inspirované pomocníky, kteří nám pomáhají činit pokání. Jejich záměrem, a to ani v radách posuzujících členství, není nás trestat, jako je tomu v případě trestního soudu. Rady posuzující členství v Církvi se nám s láskou snaží pomáhat v tom, abychom mohli obdržet milost odpuštění, která je dostupná prostřednictvím Usmíření Ježíše Krista.
Individuální duchovnost může jen zřídkakdy zajistit motivaci a prostředí pro nesobeckou službu, které poskytuje znovuzřízená Církev. Skvělým příkladem výše zmíněného jsou mladí muži, mladé ženy i senioři, kteří odkládají studium nebo činnosti v důchodovém věku, aby přijali povolání na misii. Pracují jako misionáři pro neznámé lidi na neznámých místech, která si sami nevybrali. Totéž platí i o věrných členech, kteří se podílejí na nezištné službě, jíž říkáme „chrámová práce“. Žádná taková služba by nebyla možná bez Církve, která ji finančně podporuje, organizuje a řídí.
Naši členové se prostřednictvím své náboženské víry a služby v Církvi naučili, jak spolupracovat ve prospěch širšího společenství. K takovýmto zkušenostem a rozvoji nedochází v individualismu, který je ve zvyklostech naší současné společnosti tak rozšířený. V geografickém uspořádání našich místních sborů se stýkáme a pracujeme s lidmi, které bychom si možná jinak nevybrali – s lidmi, kteří nás učí a kteří jsou pro nás zkouškou.
Kromě toho, že nám to pomáhá osvojovat si duchovní vlastnosti, jako je láska, soucit, odpuštění a trpělivost, nám to dává příležitost naučit se pracovat s lidmi s velmi rozdílnými životními zkušenostmi a prioritami. Tato výhoda pomáhá mnohým našim členům i mnohým organizacím, kteří jsou účastí našich členů požehnáni. Svatí posledních dnů jsou známi svou schopností vést a sjednotit se v úsilí, kde je zapotřebí spolupráce. Tato tradice pochází od našich odvážných pionýrů, kteří kolonizovali horskou oblast na západě Spojených států a založili naši oceňovanou tradici nesobecké spolupráce pro společné dobro.
Většinu humanitárního a charitativního úsilí je zapotřebí uskutečňovat prostřednictvím sdružování a řízení jednotlivých zdrojů ve větším měřítku. Znovuzřízená Církev tak činí po celém světě prostřednictvím svého rozsáhlého humanitárního programu. Tento program zahrnuje distribuci vzdělávacích a zdravotnických potřeb, poskytování potravin hladovějícím, péči o uprchlíky, pomoc při odstraňování následků závislostí a řadu dalších činností. Členové naší Církve jsou známi díky projektům Pomáhající ruce, které probíhají při přírodních katastrofách. A členství v Církvi nám umožňuje se na takovémto rozsáhlém úsilí podílet. Členové také platí postní oběti, aby pomáhali chudým mezi sebou.
Členové, kteří se účastní církevních shromáždění, se kromě pokoje a radosti, které pociťují díky společenství Ducha, těší i z plodů života podle evangelia, jako jsou požehnání plynoucí z dodržování Slova moudrosti a materiální a duchovní prosperita slíbená za dodržování zákona desátku. Jsme rovněž požehnáni díky radám inspirovaných vedoucích.
To vše završují pravomocné kněžské obřady nezbytné pro věčnost, včetně svátosti, kterou přijímáme každý sabatní den. Vrcholným obřadem ve znovuzřízené Církvi je věčná manželská smlouva, která umožňuje pokračování vznešených rodinných vztahů. President Nelson učil této zásadě nezapomenutelným způsobem. „Nemůžeme se dostat do přítomnosti Boží pouze tím, že si to budeme přát. Musíme být poslušni zákonů, na nichž jsou tato požehnání založena.“12
Jedním z těchto zákonů je uctívat Boha každého dne sabatu na církevním shromáždění.13 Prostřednictvím svého uctívání Boha a uplatňování věčných zásad k Němu těsněji lneme a prohlubujeme svou schopnost milovat. Parley P. Pratt, jeden z prvních apoštolů této dispensace, popsal, jak se cítil, když Prorok Joseph Smith tyto zásady vysvětloval: „Pociťoval jsem, že Bůh je vskutku můj nebeský Otec; že Ježíš je můj bratr a že žena mého srdce je nesmrtelná věčná společnice – laskavý sloužící anděl, který mi byl dán jako útěcha a koruna slávy na věky věků. Krátce řečeno, nyní jsem mohl milovat s duchem a rovněž s porozuměním.“14
Na závěr všem připomínám, že se nedomníváme, že dobra lze dosáhnout pouze prostřednictvím církve. Vidíme, jak miliony lidí – nezávisle na nějaké církvi – podporují a vykonávají nesčetné dobré skutky. Svatí posledních dnů se jakožto jednotlivci na mnohých z nich podílejí. Tyto skutky vnímáme jako projev věčné pravdy, že „Duch dává světlo každému člověku, jenž přichází do světa“.15
Navzdory dobrým skutkům, které lze konat i bez církve, jsou plnost nauky a její obřady spasení a oslavení dostupné pouze ve znovuzřízené Církvi. Kromě toho nám účast na církevních shromážděních dodává sílu a posiluje naši víru, což pramení ze setkávání s dalšími věřícími a ze společného uctívání Boha s těmi, kteří se rovněž snaží vytrvat na cestě smlouvy a být lepšími učedníky Krista. Modlím se o to, abychom díky svým prožitkům v Církvi byli všichni neochvějní a usilovali o věčný život, největší ze všech darů Božích, ve jménu Ježíše Krista, amen.