O jedno procento lepší

Starší Michael A. Dunn

Sedmdesátník

Každé naše úsilí o změnu – ať se nám zdá sebemenší – může mít v našem životě ten největší význam.

Více než jedno století se závodnímu cyklistickému týmu Velké Británie vysmíval celý cyklistický svět. Britští závodníci, kteří se utápěli v průměrnosti, získali za 100 let olympijských soutěží pouze hrstku zlatých medailí a stále hůře se jim dařilo i v nejvýznamnějším cyklistickém závodě, třítýdenním Tour de France, kde žádný britský cyklista nevyhrál 110 let. Stav britských cyklistů byl tak žalostný, že někteří výrobci kol dokonce odmítli Britům prodávat kola z obavy, že by to navždy pošpinilo jejich těžce vydobytou pověst. A navzdory tomu, že závodníci věnovali ohromné prostředky na špičkové technologie a nejmodernější tréninkové režimy, nic nefungovalo.

Tedy až do roku 2003, kdy došlo k malé, převážně nepozorované změně, která navždy změnila směr britské cyklistiky. Tento nový přístup také odhalil jistý věčný princip s příslibem týkající se naší často komplikované snahy o zdokonalování sebe sama ve smrtelnosti. Co se tedy stalo v britské cyklistice, co tak významně souvisí i s naší osobní snahou být lepšími dcerami a syny Božími?

V roce 2003 najali sira Davea Brailsforda. Na rozdíl od předchozích trenérů, kteří se pokoušeli o dramatické zvraty ze dne na den, se sir Brailsford rozhodl pro strategii, které říkal „hromadění okrajových zisků“. To zahrnovalo zavádění drobných vylepšení ve všech oblastech. Znamenalo to neustále měřit klíčové statistiky a zaměřovat se na konkrétní slabiny.

Podobá se to trochu tomu, co prorok Samuel Lamanita nazývá slovy kráčet „v obezřetnosti“.¹ Tento širší, celistvější pohled se vyhýbá pasti krátkozrakého zaměření se pouze na zjevný problém či hřích, který máte před očima. Pan Brailsford řekl: „Celý princip vychází z myšlenky, že když rozeberete všechno, co souvisí s jízdou na kole, a pak to zlepšíte o jedno procento, kvalita se poté, co to všechno dáte dohromady, výrazně zvýší.“²

Jeho přístup se shoduje s přístupem Pána, který nás také učil o důležitosti jednoho procenta – dokonce i na úkor procent devadesáti devíti. Učil samozřejmě o požadavku v evangeliu, že máme vyhledávat potřebné jednotlivce. Co kdybychom ale tutéž zásadu použili i na onu velmi sladkobolnou druhou zásadu evangelia – na pokání? Co kdybychom místo toho, abychom se brzdili střídáním a dramatickými výkyvy mezi hříchem a pokáním, zúžili své zaměření – a zároveň ho rozšířili? Co kdybychom se místo snahy zdokonalit vše, pokusili vyřešit jen jednu věc?

Co kdybyste například při svém novém širším vnímání zjistili, že zanedbáváte každodenní četbu Knihy Mormonovy? Co kdybyste se místo intenzivní snahy prokousat se všemi 531 stranami za jeden večer raději zavázali přečíst jen jedno procento – což je pouhých pět stran denně – nebo si s ohledem na svou situaci dali jiný zvládnutelný cíl? Mohlo by být hromadění malých, ale soustavných okrajových zisků v našem životě konečně cestou k vítězství i nad těmi nejotravnějšími osobními nedostatky? Může tento přístup založený na postupném zvládání našich slabostí opravdu fungovat?

Uznávaný spisovatel James Clear říká, že tento přístup vyznívá jednoznačně v náš prospěch. Tvrdí, že „návyky jsou ‚složeným úrokem‘ osobního rozvoje. Pokud se každý den v něčem zlepšíte jen o jedno procento, budete na konci roku… 37krát lepší.“³

Brailsfordovy malé zisky vycházely z takových samozřejmostí, jako je vybavení kola, látky na dresy či skladby tréninků. Jeho tým ale nezůstal jen u toho. Dál se zaměřovali na jednoprocentní zlepšení v přehlížených a neobvyklých oblastech, jako jsou výživa či drobnosti týkající se údržby kol. Časem se tato nesčetná drobná vylepšení spojila v ohromující výsledky, které se dostavily rychleji, než si kdokoli dokázal představit. Zkrátka naplno uplatnili onu věčnou zásadu „řádku za řádkou, předpis za předpisem, tu trochu a tam trochu“.⁴

Přinesou malé úpravy onu „mocnou změnu“,⁵ po níž toužíte? Pokud tento postoj náležitě využijete, jsem si na 99 procent jistý, že ano! Tento přístup má však jeden háček – aby se malé zisky hromadily, je třeba vyvíjet soustavné každodenní úsilí. A ačkoli zřejmě nebudeme dokonalí, musíme být odhodláni vybavit svou vytrvalost stejně velkou trpělivostí. Udělejte to a sladké odměny v podobě rostoucí spravedlnosti vám přinesou radost a pokoj, které hledáte. President Russell M. Nelson učil: „Nic není více osvobozující a zušlechťující a nic nemá klíčovější důležitost pro náš osobní vývoj než pravidelný, každodenní důraz na pokání. Pokání není událost; je to proces. Je klíčem ke štěstí a pokoji mysli. Pokud jde pokání ruku v ruce s vírou, otevírá nám přístup k moci Usmíření Ježíše Krista.“⁶

Pokud jde o víru, jež je předpokladem pokání, písma hovoří jasně. Zpočátku stačí pouhá částečka víry.⁷ A dokážeme-li si vypěstovat tuto mentalitu hořčičného zrna,⁸ budeme moci i my ve svém životě očekávat nečekaná a výjimečná zlepšení. Pamatujte však na to, že stejně jako bychom se nesnažili ze dne na den změnit hunského krále Attilu na Matku Terezu, měli bychom i my měnit své způsoby zlepšování postupně. I když jsou potřebné změny ve vašem životě rozsáhlé, začněte v malém měřítku. To platí zejména v případě, kdy se cítíte přetíženi nebo sklíčeni.

Tento proces neprobíhá vždy přímočaře. I ti nejodhodlanější se mohou potýkat s neúspěchy. Zažil jsem to osobně, a tak vím, že někdy to může vypadat, jako by se člověk posunul o 1 procento dopředu a o 2 procenta zpět. Zůstaneme-li ale v odhodlání důsledně dosahovat onoho 1procentního zisku neochvějní, Ten, který „bolesti naše… nesl“,⁹ ponese dozajista i nás.

Pokud jsme zapleteni do těžkých hříchů, Pán se samozřejmě vyjadřuje jasně a jednoznačně: musíme přestat, vyhledat pomoc biskupa a okamžitě se od takového jednání odvrátit. Jak ale vybízel starší David A. Bednar: „Malá, trvalá, vzestupná duchovní zlepšení jsou kroky, které si Pán přeje, abychom dělali. Příprava na to, abychom kráčeli nevinní před Bohem, je jedním z prvořadých účelů smrtelnosti a celoživotní snahou, není to výsledek sporadických spurtů intenzivní duchovní aktivity.“¹⁰

Skutečně tedy tento miniaturní přístup k pokání a k opravdové změně funguje? Lze důkaz najít takříkajíc v pedálech? Podívejte se, co se stalo s britskou cyklistikou za poslední dvě desetiletí od zavedení této filosofie. Britští cyklisté vyhráli slavnou Tour de France překvapivě již šestkrát. Na posledních čtyřech olympijských hrách byla Velká Británie nejúspěšnější zemí ve všech cyklistických disciplínách. A na nedávno skončených olympijských hrách v Tokiu získala Británie více zlatých medailí v cyklistice než kterákoli jiná země.

To, co dalece zastiňuje světské stříbro či zlato, je ale drahocenné zaslíbení, že na naší cestě do věčností vskutku dosáhneme „vítězství v Kristu“.¹¹ A protože se zavazujeme k malým, ale trvalým zlepšením, máme slíbenu neuvadající „korunu slávy“.¹² Zatímco se vyhřívám v neochabující záři této výzvy, vybízím vás, abyste prozkoumali svůj život a zjistili, co vás na cestě smlouvy zastavuje či zpomaluje. A pak se podívejte z širší perspektivy. Zaměřte se na drobné, ale zvládnutelné opravy ve svém životě, které by mohly přinést sladkou radost z toho, že jste o trochu lepší.

Pamatujte na to, že David jen jedním malým kamenem porazil zdánlivě nepřemožitelného obra. Měl však připravené i další čtyři kameny. Podobně i zlovolné vlohy a věčný osud Almy mladšího změnila jedna prostá významná myšlenka – vzpomínka na to, jak ho otec učil o spásné milosti Ježíše Krista. A tak je tomu i se Spasitelem, který, ačkoli byl bez hříchu, také „zprvu neobdržel plnost, ale pokračoval od milosti k milosti, dokud neobdržel plnost“.¹³

Je to právě On, kdo ví, kdy padá vrabec, kdo se soustředí na drobné i významné okamžiky našeho života a kdo je právě teď připraven vám pomoci v jakémkoli vašem jednoprocentním úsilí, které z této konference vzejde. Protože každé naše úsilí o změnu – ať se nám zdá sebemenší – může mít v našem životě ten největší význam.

Proto starší Neal A. Maxwell učil: „Každé prosazení spravedlivého přání, každý skutek služby a každý skutek uctívání, jakkoli malý a postupný, přispívá k našemu duchovnímu rozmachu.“¹⁴ Vskutku právě malými, prostými, ano, i jednoprocentními věcmi, lze uskutečnit věci veliké.¹⁵ Konečné vítězství je stoprocentně jisté, „po všem, co my můžeme učiniti“,¹⁶ díky moci, zásluhám a milosti našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. O tom svědčím ve jménu Ježíše Krista, amen.