Přinášejme svatost Pánu
Oběť nespočívá ani tak v tom, že se něčeho „vzdáme“, jako spíše v tom, že něco „dáme“ Pánu.
Když jsem vloni sloužil v předsednictvu území Asie-sever, zavolal mi president Russell M. Nelson a požádal mě, abych sloužil jako druhý rádce v Předsedajícím biskupstvu. Laskavě pozval mou manželku Lori, aby se k hovoru připojila. Po skončení hovoru jsme tomu stále nemohli uvěřit, když tu se manželka zeptala: „Co vůbec Předsedající biskupstvo dělá?“ Po chvíli přemýšlení jsem odvětil: „Já přesně nevím!“
O rok později – a s hlubokými pocity pokory a vděčnosti – dokáži na manželčinu otázku odpovědět s větší informovaností. Kromě jiného dohlíží Předsedající biskupstvo na církevní program sociální péče a na humanitární práci Církve. Tato práce nyní překlenuje celou zemi a žehná většímu počtu Božích dětí než kdy dříve.
Jakožto Předsedajícímu biskupstvu nám pomáhají úžasní zaměstnanci Církve a další lidé, včetně Generálního předsednictva Pomocného sdružení, které s námi slouží v církevním výkonném výboru pro sociální péči a podporu soběstačnosti. Vzhledem k naší roli jakožto členů tohoto výboru požádalo První předsednictvo mě a sestru Sharon Eubankovou, která k nám promluvila včera večer, abychom se s vámi podělili o aktuální informace týkající se nedávného humanitárního úsilí Církve. První předsednictvo nás především rovněž požádalo o to, abychom vám, bratři a sestry, vyjádřili jeho jménem hlubokou vděčnost, neboť jste to vy, díky komu lze toto humanitární úsilí uskutečňovat.
Když jsme se znepokojením sledovali první ekonomické dopady krize související s covidem-19 po celém světě, snadno jsme mohli očekávat pokles finančních darů, jimiž budou Svatí moci přispívat. Naši členové koneckonců nejsou imunní vůči komplikacím, které z pandemie pramení. Představte si, co jsme pociťovali, když jsme byli svědky pravého opaku! Příspěvky do fondu humanitární pomoci byly v roce 2020 vyšší než kdy dříve, a letos mají tendenci být ještě vyšší. Díky vaší štědrosti byla Církev schopna poskytnout nejrozsáhlejší pomoc od doby založení humanitárního fondu a uskutečnit více než 1 500 projektů pomoci souvisejících s covidem ve více než 150 zemích. Příspěvky, které jste tak nesobecky věnovali Pánu, se proměnily na životně důležité potraviny, kyslík, zdravotnické potřeby a očkování pro ty, na které by se možná jinak nedostalo.
Stejný význam jako materiální příspěvky má ohromný příval času a energie, které členové Církve věnují humanitárnímu úsilí. Ani během zuřící pandemie neustávají přírodní katastrofy, občanské války a ekonomická nestabilita a nadále připravují miliony lidí o domov. Organizace spojených národů uvádí, že nyní se ve světě nachází více než 82 milionů násilně vysídlených lidí.1 Přidejte k tomu miliony dalších lidí, kteří se rozhodnou uprchnout před chudobou nebo útlakem ve snaze najít pro sebe a své děti lepší život, a budete schopni získat zběžnou představu o závažnosti této situace ve světě.
Jsem rád, že vám mohu oznámit, že díky času a talentům, jimiž přispívají mnozí dobrovolníci, provozuje Církev na mnoha místech ve Spojených státech a v Evropě uvítací střediska pro uprchlíky a imigranty. A díky vašim příspěvkům zajišťujeme materiální pomoc, finanční prostředky a dobrovolníky, abychom napomáhali podobným programům, které uskutečňují další organizace po celém světě.
Rád bych vyjádřil upřímnou vděčnost Svatým, kteří pomáhají pro tyto uprchlíky zajišťovat potraviny a oblečení a nabízejí jim své přátelství a pomáhají jim vybudovat si zázemí a stát se soběstačnými.
Sestra Eubanková vám včera večer řekla o několika příkladech úžasného úsilí Svatých v této záležitosti. Když o tomto úsilí přemýšlím, na mysl mi často přichází zásada oběti a přímá spojitost této zásady se dvěma velikými přikázáními – milovat Boha a milovat svého bližního.
Slovo oběť, tak jak se v současné době používá, navozuje představu „vzdávání se“ něčeho pro Pána a Jeho království. Avšak v dávných dobách byl význam anglické podoby slova oběť – sacrifice – těsněji svázán s jeho dvěma latinskými kořeny: sacer, což znamená posvátný nebo svatý, a facere, což znamená „učinit“.2 V dávných dobách tudíž slovo oběť doslova znamenalo učinit něco či někoho svatým.3 Z tohoto pohledu oběť představuje proces, během kterého se stáváme svatými a poznáváme Boha, a nikoli událost nebo rituální „vzdání se“ něčeho pro Pána.
Pán řekl: „[Pravou lásku] oblibuji a ne obět, a známost Boha více než zápaly.“4 Pán si přeje, abychom se stali svatými,5 abychom měli pravou lásku6 a abychom Ho poznali.7 Apoštol Pavel učil: „A kdybych vynaložil na pokrmy [pro chudé] všecken statek svůj, a bych vydal tělo své k spálení, a lásky bych neměl, nic mi to neprospívá.“8 Pán si v konečném důsledku přeje, abychom Mu věnovali své srdce; přeje si, abychom se stali novými stvořeními v Kristu.9 Nefitům nařídil: „Budete mi přinášeti jako oběť srdce zlomené a ducha zkroušeného.“10
Oběť nespočívá ani tak v tom, že se něčeho „vzdáme“, jako spíše v tom, že něco „dáme“ Pánu. U vchodu do každého našeho chrámu se nacházejí slova „Svatost Pánu – dům Páně“. Když dodržujeme své smlouvy prostřednictvím obětování, jsme milostí Ježíše Krista učiněni svatými a na oltářích svatého chrámu se zlomeným srdcem a zkroušeným duchem přinášíme svou svatost Pánu. Starší Neal A. Maxwell učil: „Podrobení vlastní vůle [či vlastního srdce11] je skutečně jedinou výhradně osobní věcí, kterou vlastníme a kterou můžeme položit na Boží oltář. … Když se však vy i já nakonec podrobíme tím, že necháme svou osobní vůli pohltit ve vůli Boží, pak Mu skutečně něco dáváme!“12
Když na oběti, které přinášíme pro druhé, pohlížíme jako na něco, čeho se „vzdáváme“, můžeme v nich spatřovat břemena a být zklamaní, když naše oběti nikdo neocení ani neodmění. Když však na své oběti, které přinášíme pro druhé, pohlížíme jako na něco, co „dáváme“ Pánu, stávají se z nich dary a odměnou nám je sama radost z velkorysého dávání. Osvobodíme-li své oběti od vlastní potřeby obdržet lásku, pochvalu či uznání druhých, stanou se nejčistším a nejhlubším projevem naší vděčnosti a lásky, které pociťujeme ke Spasiteli a ke svým bližním. Veškeré pyšné dojmy, že přinášíme osobní oběti, budou nahrazeny pocity vděčnosti, štědrosti, uspokojení a radosti.13
Něco – ať už je to náš život, majetek, čas nebo talenty – se nestává svatým tím, že se toho prostě vzdáme, ale spíše tím, že to zasvětíme14 Pánu. Takovým darem je humanitární práce Církve. Je výsledkem souhrnu zasvěcených obětí Svatých, projevem naší lásky k Bohu a k Jeho dětem.15
Steve a Anita Canfieldovi zastupují Svaté posledních dnů po celém světě a sami zažili požehnání proměny, která přichází, když dáváme Pánu. Jakožto misionáři sociální péče a podpory soběstačnosti byli Canfieldovi požádáni, aby zajišťovali pomoc v uprchlických táborech a imigračních střediscích na různých místech Evropy. Sestra Canfieldová byla ve svém profesním životě prvotřídní bytovou architektkou, kterou si najímali zámožní klienti, aby zkrášlila jejich luxusní domovy. Náhle se ocitla ve světě, který byl naprostým opakem, když sloužila lidem, kteří přišli téměř o vše, co se týče světských statků. Dle svých vlastních slov vyměnila „mramorové chodby za hliněné podlahy“, v čemž nalezla nesmírné naplnění, zatímco se spolu s manželem začali přátelit s těmi, kteří potřebovali jejich péči, a brzy je začali i milovat a přijímat za své.
Canfieldovi poznamenali: „Neměli jsme pocit, že bychom se něčeho ‚vzdávali‘, abychom sloužili Pánu. Přáli jsme si jen ‚dávat‘ Mu svůj čas a energii, abychom mohli žehnat Jeho dětem jakýmkoli způsobem, jímž si nás přál použít. Když jsme pracovali po boku svých bratrů a sester, veškeré vnější dojmy – rozdíly v původu nebo v majetkových poměrech – se pro nás vytratily a viděli jsme pouze srdce jeden druhého. Žádná míra úspěchu v kariéře nebo materiálního zisku se nemůže rovnat tomu, jak nás obohatily zkušenosti získané prostřednictvím služby mezi nejpokornějšími dětmi Božími.“
Příběh Canfieldových spolu s mnoha dalšími podobnými příběhy mi pomohl ocenit slova jednoduché, ale hlubokomyslné písně z Primárek:
„Dej,“ říká potůček,
z kopce dolů utíká.
„Jsem malý, však kam přijdu já,
roste tráva vysoká.“
Ano, každý z nás je malý, ale když společně bez váhání dáváme Bohu a svým bližním, ať jdeme kamkoli, obohacujeme život druhých a žehnáme jim.
Třetí sloka této písně je méně známá, ale končí laskavou výzvou:
Drazí bratři a sestry, když žijeme pro Boha a druhé tím, že dáváme ze svých prostředků, času – a ano – i ze sebe samých, zanecháváme za sebou svět o něco zelenější a Boží děti o něco šťastnější a stáváme se přitom o něco svatějšími.
Kéž vám Pán hojně žehná za oběti, které Mu tak ochotně přinášíte.
Svědčím o tom, že Bůh žije. „Muž Svatosti je jméno jeho.“17 Ježíš Kristus je Jeho Syn a dárce všech dobrých darů.18 Kéž jsme Jeho milostí a dodržováním svých smluv prostřednictvím přinášení obětí učiněni svatými a kéž vždy Pánu dáváme více své lásky a svatosti.19 Ve svatém jménu Ježíše Krista, amen.