Naše pozemské správcovství
Těm, kteří mají rádi zemi a své bližní a o obojí pečují, jsou slíbena veliká duchovní požehnání.
Nedávno jsme s manželkou během návštěvy naší rodné Francie měli to potěšení vzít několik našich vnoučat na prohlídku nádherné zahrady v městečku Giverny. Líbilo se nám procházet se po jejích cestičkách a obdivovat krásné květinové záhony, elegantní lekníny a světlo, jež se odráželo na hladině jezírek.
Toto úžasné místo je výsledkem tvůrčí vášně jednoho muže: slavného malíře Clauda Moneta, který po dobu 40 let s citem utvářel svou zahradu a pečoval o ni, aby z ní učinil svůj pracovní ateliér. Monet se ponořil do krásy přírody; a poté malířským štětcem, tahy plnými barev a světla, vyjadřoval své dojmy a pocity, jež k němu přicházely. Během let vytvořil výjimečnou sbírku stovek maleb, jež byly přímo inspirovány jeho zahradou.
Japonský most s lekníny, 1899, Claude Monet
Bratři a sestry, naše interakce s krásami přírody kolem nás může přinášet některé z nejinspirativnějších a nejradostnějších zážitků v životě. Tyto dojmy v nás probouzejí hluboký pocit vděčnosti za našeho Nebeského Otce a Jeho Syna Ježíše Krista, jenž stvořil tuto nádhernou zemi – a na ní hory a potoky, rostliny a zvířata – a naše první rodiče, Adama a Evu.1
Dílo stvoření není samo o sobě cílem. Jde o důležitou součást Božího plánu určeného Božím dětem. Jeho účelem je zajistit prostředí, v němž mohou být muži a ženy zkoušeni a v němž mohou uplatňovat svobodu jednání, nacházet radost, učit se a rozvíjet, aby se jednoho dne mohli navrátit do přítomnosti svého Stvořitele a zdědit věčný život.
Vše, co na této úžasné zemi Bůh stvořil, bylo připraveno výhradně k našemu prospěchu a je živoucím důkazem lásky, kterou Stvořitel ke svým dětem chová. Pán prohlásil: „Ano, všechny věci, které pocházejí ze země…, jsou učiněny k prospěchu a užitku člověka, aby potěšily oko a rozveselily srdce.“2
Božský dar Stvoření s sebou však přináší i povinnosti a zodpovědnosti. Tyto povinnosti jsou nejlépe vyjádřeny v pojmu správcovství. V rámci evangelia označuje slovo správcovství posvátnou duchovní či časnou zodpovědnost pečovat o něco, co patří Bohu a za co jsme odpovědní.3
Naše pozemské správcovství zahrnuje, jak tomu učí svatá písma, následující zásady:
První zásada: Celá země, včetně veškerého života na ní, patří Bohu.
Stvořitel svěřil zdroje země a všechny formy života do naší péče, ale ponechává si plné vlastnictví. Řekl: „Já, Pán, jsem roztáhl nebesa a zbudoval zem, samotné dílo rukou svých; a všechny věci na nich jsou moje.“4 Vše, co se na zemi nachází, patří Bohu, včetně naší rodiny, našeho fyzického těla, a dokonce i našeho života.5
Druhá zásada: Jakožto správci toho, co Bůh stvořil, máme povinnost to chovat v úctě a pečovat o to.
Jakožto děti našeho Boha jsme obdrželi pověření být správci, opatrovníky a ochránci Jeho božských stvoření. Pán řekl, že učinil „každého člověka zodpovědného, jako správce pozemských požehnání, která… učinil a připravil pro stvoření svá“.6
Náš Nebeský Otec nám umožňuje využívat pozemské zdroje podle naší svobodné vůle. Přesto však na svobodu jednání nemáme nahlížet jako na povolení využívat či spotřebovávat bohatství tohoto světa bez moudrosti či omezení. Pán pronesl toto napomenutí: „A těší Boha, že dal všechny tyto věci člověku; neboť k tomu účelu byly učiněny, aby byly používány se soudností, nikoli s nestřídmostí, ani s vynucováním.“7
President Russell M. Nelson jednou poznamenal: „Co máme jakožto příjemci božského Stvoření dělat? Máme pečovat o zemi, být jejími moudrými správci a zachovávat ji pro budoucí generace.“8
Péče o zemi a o naše životní prostředí je nejen vědeckou či politickou nutností, ale také posvátnou zodpovědností svěřenou nám Bohem, což nás má naplňovat hlubokým pocitem pokory a vědomím povinnosti. Jedná se rovněž o nedílnou součást našeho učednictví. Jak můžeme chovat úctu a lásku k Nebeskému Otci a Ježíši Kristu, aniž bychom chovali úctu a lásku k tomu, co stvořili?
Abychom byli dobrými správci, je toho mnoho, co můžeme dělat – kolektivně i jednotlivě. Každý z nás může s ohledem na svou osobní situaci využívat hojné zdroje této země uctivěji a prozíravěji. Můžeme podporovat úsilí společnosti o zemi pečovat. Můžeme si osvojit osobní životní styl a chování, jež respektují to, co Bůh stvořil, a činí místa, kde žijeme, čistšími, krásnějšími a inspirativnějšími.9
Naše správcovství nad tím, co Bůh stvořil, rovněž zahrnuje vrcholně důležitou a posvátnou povinnost milovat všechny lidské bytosti, s nimiž sdílíme zemi, chovat k nim úctu a pečovat o ně. Jsou to synové a dcery Boží, naši bratři a sestry, a jejich věčná radost je samotným účelem díla stvoření.
Spisovatel Antoine de Saint-Exupéry vyprávěl, jak se jednou při cestě vlakem ocitl mezi skupinou uprchlíků. Hluboce pohnut beznadějí, kterou viděl ve tváři malého dítěte, zvolal: „Když se křížením zrodí v zahradě nová růže, všichni zahradníci se radují. Oddělí ji od ostatních, pečují o ni a vyživují ji. Ale pro člověka tu žádný zahradník není.“10
Bratři a sestry, nemáme snad být zahradníky pro své bližní? Nejsme snad strážnými bratra svého? Ježíš nám přikázal, abychom milovali své bližní jako sebe samé.11 Slovo bližní, tak jak ho používá Pán, neznamená pouze blízkost zeměpisnou; znamená to blízkost srdce. A zahrnuje to všechny obyvatele této planety – ať již žijí blízko nás, či v nějaké vzdálené zemi, bez ohledu na jejich původ, prostředí, z něhož pocházejí, nebo podmínky, v nichž žijí.
Jakožto učedníci Krista máme posvátnou povinnost neúnavně pracovat na dosažení míru a harmonie mezi všemi národy země. Musíme dělat to nejlepší, co dokážeme, abychom ochraňovali slabé, potřebné a všechny ty, kteří trpí nebo čelí útlaku, a přinášeli jim útěchu a úlevu. Avšak tím největším darem lásky, který můžeme svým bližním nabídnout, je podělit se s nimi o radost pramenící z evangelia a pozvat je, aby přišli ke Spasiteli prostřednictvím posvátných smluv a obřadů.
Třetí zásada: Jsme zváni, abychom se podíleli na díle stvoření.
Božský proces stvoření ještě není dokončen. Každý den se to, co Bůh stvořil, nadále rozrůstá, rozšiřuje a množí. Nejúžasnější je, že náš Nebeský Otec nás vybízí, abychom se na Jeho tvůrčím díle podíleli.
Na díle stvoření se podílíme, kdykoli zušlechťujeme zemi nebo tomuto světu přispíváme svou vlastní tvorbou – za předpokladu, že tím projevujeme úctu k tomu, co Bůh stvořil. Naše příspěvky mohou být vyjádřeny vytvářením uměleckých děl, architektury, hudby, literatury a kultury, jež zkrášlují naši planetu, oživují naše smysly a přinášejí do našeho života radost. Stejně tak přispíváme i vědeckými a lékařskými objevy, jež zachovávají zemi i život na ní. President Thomas S. Monson shrnul tuto myšlenku těmito nádhernými slovy: „Bůh nechal svět nedokončený, aby na něm lidé mohli rozvíjet své dovednosti… a… poznávat radost a nádheru stvoření.“12
Když se v Ježíšově podobenství o hřivnách pán vrátil z cesty, pochválil a odměnil dva služebníky, kteří své hřivny neboli talenty rozhojnili. Naproti tomu služebníka, jenž svou jedinečnou hřivnu skryl, nazval neužitečným, a odebral mu dokonce i to, co tento služebník předtím obdržel.13
Podobně ani naše role správců toho, co Bůh na zemi stvořil, nespočívá výhradně jen v tom, abychom to zachovávali a udržovali. Pán očekává, že budeme usilovně pracovat, podle nabádání Jeho Svatého Ducha, abychom rostli, rozvíjeli se a zlepšovali se ve využívání zdrojů, jež nám svěřil – nejen k vlastnímu prospěchu, ale také abychom žehnali druhým.
Žádný z úspěchů člověka se nemůže vyrovnat zážitku, kdy se stáváme spolutvůrci s Bohem tehdy, když dáváme život nebo když pomáháme dítěti učit se, růst a rozvíjet se – ať již v roli rodiče, učitele nebo vedoucího, či v jakékoli jiné roli. Neexistuje správcovství, jež by bylo posvátnější, více uspokojující a zároveň také náročnější, než je partnerství s naším Stvořitelem, kdy poskytujeme fyzická těla Jeho duchovním dětem a poté jim pomáháme dosáhnout jejich božského potenciálu.
Zodpovědnost být spolutvůrcem slouží jako stálá připomínka toho, že život a tělo každého člověka jsou posvátné, že nepatří nikomu jinému než Bohu a že On nás učinil opatrovníky, kteří je mají chovat v úctě, ochraňovat je a pečovat o ně. V tomto posvátném správcovství, jež je v Jeho plánu naprosto zásadní, nás vedou přikázání Boží, která řídí moci plození a zakládání věčných rodin.
Bratři a sestry, nezapomínejme, že pro Pána je vše duchovní – včetně těch nanejvýš časných oblastí našeho života. Svědčím o tom, že těm, kteří mají rádi zemi a své bližní a o obojí pečují, jsou slíbena veliká duchovní požehnání. Zůstanete-li v tomto posvátném správcovství věrni a budete-li ctít své věčné smlouvy, porostete v poznání Boha a Jeho Syna Ježíše Krista a budete v životě ve větší míře pociťovat Jejich lásku a vliv. To vše vás připraví na to, abyste s Nimi mohli přebývat a obdržet ještě větší tvořivou moc14 v životě, který přijde.
Na konci této smrtelné existence nás Mistr požádá, abychom podali zprávu o svém posvátném správcovství, včetně toho, jak jsme pečovali o to, co stvořil. Modlím se o to, abychom tehdy uslyšeli Jeho láskyplná slova: „To dobře, služebníče dobrý a věrný, nad málem byl jsi věrný, nad mnohem tebe ustanovím. Vejdiž v radost pána svého.“15 Ve jménu Ježíše Krista, amen.