Učí nás, abychom odložili přirozeného člověka
Vydávám své svědectví o skutečnosti a moci Spasitelova Usmíření, které má schopnost nás očistit, vytříbit a učinit nás a náš domov svatým.
Jednoho rána se jako obvykle jedna rodina shromáždila ke studiu písem. Když se shromáždili, otec měl pocit, že něco není v pořádku: na některých členech rodiny bylo vidět, že nejsou zrovna nadšení. Pomodlili se spolu, a když začali číst, otec si všiml, že jedna jeho dcera neměla s sebou svá písma. Požádal ji, aby si je přinesla. Neochotně poslechla a po chvíli, která se zdála jako věčnost, se vrátila, sedla si a řekla: „Skutečně musíme tohle dělat právě teď?“
Otec si pomyslel, že nepřítel veškeré spravedlivosti chce vytvářet problémy, aby jim zabránil ve studiu písem. Ve snaze zachovat klid řekl: „Ano, musíme to dělat teď; protože to je to, co Pán chce, abychom dělali.“
Dcera odpověděla: „Ale já to skutečně teď dělat nechci!“
Otci došla trpělivost, zvýšil hlas a řekl: „Toto je můj dům, a v mém domě budeme číst písma vždy!“
Zvýšený otcův hlas a jeho tón způsobil, že se jeho dcera urazila, vzala písma, odběhla do svého pokoje a zabouchla za sebou dveře. Tím rodinné studium písma skončilo: harmonie vzala za své a sotva kdo mohl pociťovat lásku.
Otec věděl, že udělal chybu, a tak šel do svého pokoje a poklekl k modlitbě. Prosil Pána o pomoc, protože věděl, že ublížil jednomu Jeho dítěti, své dceři, kterou tolik miloval. Naléhavě prosil Pána, aby do rodiny vrátil ducha lásky a harmonie a aby umožnil, aby jako rodina dokázali ve studiu písem pokračovat. Když se modlil, vytanula mu na mysli myšlenka: „Jdi a řekni: ‚Promiň mi to.‘“ Dál se naléhavě modlil a prosil o to, aby se duch Páně vrátil do jeho rodiny. Opět přišla myšlenka: „Jdi a řekni: ‚Promiň mi to.‘“
Skutečně chtěl být dobrým otcem a dělat to, co je správné, a tak vstal a šel do pokoje své dcery. Několikrát tiše zaklepal na dveře, ale nikdo neodpověděl. A tak dveře pomalu otevřel a uviděl, jak na posteli jeho dcera vzlyká a pláče. Poklekl k ní a jemným a něžným hlasem řekl: „Promiň mi to. Mrzí mě, co jsem udělal.“ Opakoval: „Promiň mi to, mám tě rád, a nechci ti ubližovat.“ A pak z úst dítěte vyšlo ponaučení, jemuž ho chtěl Pán učit.
Přestala plakat a po chvilce ticha si vzala písma a začala hledat nějaké verše. Otec sledoval, jak její čisté a jemné ruce listují v písmech, jak obracejí stránku za stránkou. Došla k veršům, které hledala, a tichým hlasem začala velmi pomalu číst: „Neboť přirozený člověk je nepřítelem Boha a byl jím od pádu Adamova a bude na věky věků, ledaže se poddá nutkáním Svatého Ducha a odloží přirozeného člověka a stane se svatým skrze usmíření Krista Pána a stane se jako dítě, poddajným, mírným, pokorným, trpělivým, plným lásky, ochotným podrobiti se všemu, co Pán považuje za vhodné na něj vložiti, stejně jako se dítě podrobuje otci svému.“1
Když tak klečel u její postele, zaplavil ho pocit pokory doprovázený myšlenkou: „Tento verš byl napsán pro mě. Ona mi dala důležité ponaučení.“
Pak se podívala na něj a řekla: „Je mi to líto, tati. Je mi to moc líto.“
V té chvíli si otec uvědomil, že ona ten verš nečetla proto, aby ho vztáhla na něj, ale že ho vztáhla na sebe. Otevřel náruč a objal ji. V této dojemné chvíli usmíření zrozeného ze slova Božího a z Ducha Svatého se navrátily láska a harmonie. Tento verš, který si jeho dcera pamatovala ze svého osobního studia písem, se dotkl jeho srdce s ohněm Ducha Svatého.
Milovaní bratří, náš domov musí být místem, kde může přebývat Svatý Duch. „Pouze domov lze přirovnat k chrámu, pokud jde o posvátnost.“2 V našem domově není místa pro přirozeného člověka. Přirozený člověk má sklon „zakrývati hříchy své nebo uspokojovati pýchu svou, marnivou ctižádost svou nebo uplatňovati moc nebo panství nebo donucování na duši dětí lidských [a když jedná] v jakékoli míře nespravedlivosti, vizte, nebesa se stáhnou; Duch Páně je zarmoucen; a když se stáhne, amen s kněžstvím neboli s pravomocí onoho muže.“3
My, kteří jsme nositeli Aronova nebo Melchisedechova kněžství, máme vždy pamatovat na to, že „Žádná moc nebo vliv nemohou ani nemají býti udržovány působením kněžství, pouze přesvědčováním, shovívavostí, jemností a mírností a láskou nepředstíranou; laskavostí a ryzím poznáním, které budou velice rozšiřovati duši bez pokrytectví a beze lsti.“4
Když se snažíme žít podle těchto křesťanských vlastností, svár z našeho domova a života mizí. „A vy si také budete navzájem odpouštěti poklesky svoje; neboť vpravdě pravím tobě, ten, kdo neodpouští poklesky bližnímu svému, když praví, že činí pokání, ten sám na sebe uvádí odsouzení.“5 „Je mi to líto, tati. Je mi to moc líto.“
Pán Ježíš Kristus, jenž je Knížetem pokoje, nás učí, jak vnést pokoj do naší rodiny.
Učí nás, abychom byli poddajní – neboli jinými slovy – poddávali se vůli neboli moci Páně. „Jdi a řekni: ‚Promiň mi to.‘“
Učí nás, abychom byli mírní – neboli jinými slovy – abychom byli „vlídní; laskaví; šlechetní; ne snadno vyprovokovatelní nebo vydrážditelní; poddajní; trpěliví v bezpráví“.6
Učí nás, abychom byli pokorní – neboli jinými slovy – „skromní, umírnění; mírní; poddajní; opakem pyšných, povýšených, arogantních nebo domýšlivých“.7
„Promiň mi to. Mrzí mě, co jsem udělal.“
Učí nás, abychom byli trpěliví – neboli jinými slovy – abychom měli „schopnost snášet zlo bez reptání či bez podrážděnosti“ neboli být „klidní ve snášení bezpráví nebo urážek“.8
Učí nás, abychom byli plní lásky. „Mám tě rád, a nechci ti ubližovat.“
Ano, milovaní bratří, učí nás, abychom odložili přirozeného člověka, stejně jako v onom příběhu otec, který prosil Pána o pomoc. Ano, stejně jako otec objal svou dceru v náručí své lásky, stejně tak Spasitel otevírá svou náruč, aby nás objal ve chvílích, kdy činíme opravdové pokání.
Učí nás, abychom se stali svatými skrze usmíření Krista Pána. A poté se smíříme s Bohem a staneme se přáteli Boha. Vydávám své svědectví o skutečnosti a moci Spasitelova Usmíření, které má schopnost nás očistit, vytříbit a učinit nás a náš domov svatým, zatímco se snažíme odkládat přirozeného člověka a následovat Spasitele.
Je „Beránek Boží,“9 On je ten svatý a spravedlivý,10 „a nazváno bude jméno jeho: Předivný, Rádce, Bůh silný, Rek udatný, Otec věčnosti, Kníže pokoje“.11 Ve jménu Pána Ježíše Krista, amen.