Píseň, která již nezazní
Ačkoli neznáme všechny odpovědi, známe jisté důležité zásady, které nám umožňují čelit tragédiím s vírou a důvěrou.
Mnoho lidí čelí na cestě smrtelností vážným problémům či dokonce tragédiím. Po celém světě jsme svědky příkladů zkoušek a utrpení.1 Našeho srdce se dotýkají televizní záběry ukazující smrt, náhlé utrpení a beznaděj. Sledujeme, jak Japonci hrdinsky zápasí se zničujícími následky zemětřesení a vln tsunami. Při strašlivých záběrech zhroucení věží Světového obchodního centra, které jsme si nedávno připomněli, jsme znovu pocítili bolest. Kdykoli se o takové tragédii dozvíme, obzvláště když kvůli ní trpí nevinní lidé, cosi se v nás pohne.
Občas mají tragédie ryze osobní povahu. Syn nebo dcera zemřou v mladém věku nebo podlehnou zničující nemoci. Život milujícího rodiče vyhasne z důvodu nedbalosti nebo nehody. Kdykoli dojde k tragédii, truchlíme a snažíme se nést si navzájem své břímě.2 Bědujeme nad tím, co už nebude dokončeno – nad písní, která již nezazní.
Mezi nejčastější otázky, které církevní vedoucí dostávají, patří tyto: „Proč spravedlný Bůh dopouští, aby se děly špatné věci, obzvláště dobrým lidem?“ „Proč ti, kteří jsou spravedliví a jsou v Pánově službě, nejsou vůči takovým tragédiím imunní?“
Ačkoli neznáme všechny odpovědi, známe jisté důležité zásady, které nám umožňují čelit tragédiím s vírou a důvěrou v to, že pro každého z nás je připravena světlá budoucnost. K těm nejdůležitějším zásadám patří tyto:
Zaprvé – máme Otce v nebi, který nás osobně zná a miluje a který dokonale rozumí našemu trápení.
Zadruhé – Jeho Syn, Ježíš Kristus, je náš Spasitel a Vykupitel, a Jeho Usmíření nejen že umožňuje spasení a oslavení, ale také vynahradí veškerou životní nespravedlnost.
Zatřetí – součástí Otcova plánu štěstí pro Jeho děti je nejen předsmrtelný a smrtelný život, ale také věčný život, k němuž patří i veliké a slavné znovushledání s těmi, které jsme ztratili. Všechny křivdy budou vynahrazeny, a náš pohled se bude vyznačovat jasným a bezchybným náhledem a porozuměním.
Těm, kteří nemají poznání Otcova plánu, nerozumějí mu nebo v něj nevěří – těm, kteří se na svět dívají jen očima smrtelnosti a vidí jen války, násilí, nemoci a zlo – se z jejich omezeného pohledu může tento život zdát deprimující, chaotický, nespravedlný a bezvýznamný. Církevní vedoucí přirovnávají tento pohled k někomu, kdo začne sledovat divadelní hru o třech jednáních až od prostředku.3 Ti, kteří neznají Otcův plán, nerozumějí tomu, co se stalo v prvním jednání, neboli v předsmrtelné existenci, a jaké záměry tam byly stanoveny; a nerozumějí ani objasnění a rozuzlení, které je obsahem třetího jednání, čímž je ono nádherné naplnění Otcova plánu.
Mnozí si neuvědomují, že ti, kteří se zdají být znevýhodněni, ač ne vlastní vinou, nebudou nakonec díky Otcově láskyplnému a všezahrnujícímu plánu v žádné nevýhodě.4
Za několik měsíců uplyne 100 let od tragického potopení zaoceánského parníku Titanic. Katastrofální okolnosti této strašlivé události dojímají lidstvo již celé století. Příznivci tohoto nového luxusního parníku, který měl jedenáct podlaží a byl dlouhý téměř jako tři fotbalová hřiště5, pronášeli přehnaná a nepodložená tvrzení o tom, jak je Titanic bezpečný i ve studených vodách plných ledovců. Tato loď byla považována za nepotopitelnou; a přesto, když zmizela pod hladinou ledového Atlantiku, přišlo více než 1 500 duší o svůj smrtelný život.6
Potopení Titaniku je v mnoha ohledech metaforou života a mnoha zásad evangelia. Je to dokonalý příklad toho, jak zrádné je dívat se na svět jen očima smrtelnosti. Ztráta životů byla ve svém důsledku katastrofální, nicméně šlo o neúmyslnou nehodu. Spolu s krveprolitím způsobeným dvěma světovými válkami a s nedávným 10. výročím zničení věží Světového obchodního centra se nám v naší době odkrývá pohled na šokující, trýznivé a morální otázky týkající se událostí, jež jsou způsobeny zlovolným používáním svobody jednání. Důsledky těchto tragédií hrozivě dopadají na rodiny, přátele i celé národy, bez ohledu na příčinu.
Pokud jde o Titanic, lidé díky němu poznali, jak nebezpečná je chlouba a plavba neklidnými vodami, a také to, že Bůh nikomu nestraní.7 Ti, které tato tragédie postihla, pocházeli z rozličného prostředí. Někteří byli bohatí a známí, jako například John Jacob Astor; ale byli tam také dělníci, imigranti, ženy, děti a členové posádky.8
Svaté posledních dnů spojují s Titanikem nejméně dva příběhy. Oba ilustrují to, jak obtížné je pro nás porozumět zkouškám, utrpením a tragédiím, a poskytují doporučení, jak se s nimi můžeme vyrovnat. První příběh je ukázkou toho, jak máme být vděční za požehnání, která získáváme, a za to, že některé problémy nás minou. V příběhu vystupuje Alma Sonne, který později sloužil jako generální autorita.9 Byl mým presidentem kůlu, když jsem se narodil v Loganu v Utahu. Měl jsem se starším Sonnem pohovor před misií. V té době mívali všichni budoucí misionáři pohovor s generální autoritou. Starší Sonne měl na můj život veliký vliv.
Když byl Alma mladý, měl přítele, který byl v Církvi méně aktivní. Jmenoval se Fred. Bavili se spolu mnohokrát o službě na misii a Alma Sonne nakonec přesvědčil Freda k tomu, aby se připravil a na misii sloužil. Oba byli povoláni do Britské misie. Na konci jejich misie objednal starší Sonne – tajemník misie – jízdenky pro jejich návrat do Spojených států. Koupil lístky na Titanic pro sebe, Freda a čtyři další misionáře, kteří také končili misii.10
Když nadešel čas odjezdu, z nějakého důvodu se Fred zpozdil. Starší Sonne stornoval všech šest jízdenek na panenskou plavbu tohoto nového luxusního parníku a zarezervoval jízdenky na loď, která odplouvala příští den.11 Čtyři misionáři, kteří byli nadšení z toho, že se poplaví na Titaniku, vyjádřili zklamání. Reakce staršího Sonneho je parafrází příběhu o Jozefovi a jeho bratrech v Egyptě, jak jej známe z Genesis: „Jak se můžeme vrátit domů a nemít s sebou toho chlapce?“12 Starší Sonne svým společníkům vysvětlil, že všichni přijeli do Anglie společně, a všichni se také mají společně vrátit domů. Starší Sonne se pak dozvěděl o potopení Titaniku a s vděčností řekl svému příteli Fredovi: „Zachránil jsi mi život.“ Fred odpověděl: „Ne, ty jsi zachránil život mně, když jsi mě dostal na tuhle misii.“13 Všichni tito misionáři pak poděkovali Pánu za to, že ušetřil jejich život.14
Někdy, jako tomu bylo v případě staršího Sonneho a jeho společníků, k těm, kteří jsou věrní, přicházejí veliká požehnání. Máme být vděční za všechna ta láskyplná milosrdenství, kterých se nám v životě dostává.15 Neuvědomujeme si spoustu požehnání, která ze dne na den získáváme. Je nesmírně důležité, abychom měli v srdci ducha vděčnosti.16
Písma hovoří jasně – těm, kteří jsou spravedliví, následují Spasitele a dodržují Jeho přikázání, se bude v zemi dařit.17 Má-li se nám dařit, je nezbytné, abychom v životě měli Ducha.
Avšak spravedlivost, modlitba a věrnost nevede ve smrtelnosti vždy jen ke šťastným koncům. Mnozí zažijí náročné zkoušky. Když k nim dojde, prosté skutky jako projevení víry a vyhledání kněžského požehnání Boha jistě potěší. Pán prohlásil: „A starší … budou zavoláni a budou se za ně modliti a vloží ruce své na ně ve jménu mém; a jestliže zemřou, zemřou pro mě, a jestliže budou žíti, budou žíti pro mě.“18
Je poučné, že onen druhý příběh, jež pojí Svaté posledních dnů s Titanikem, neměl v tomto životě šťastný konec. Ireně Corbettové bylo 30 let. Byla to mladá manželka a matka z Prova v Utahu. Měla pozoruhodné talenty jako umělkyně a hudebnice; byla to také učitelka a zdravotní sestra. Po naléhání jednoho zdravotníka v Provu se zúčastnila šestiměsíčního studijního kurzu pro porodní asistentky v Londýně. Její velikou touhou bylo měnit ve světě věci k lepšímu. Byla pečlivá, přemýšlivá, zbožná a statečná. Jedním z důvodů, proč se rozhodla vrátit se do Spojených států na Titaniku, bylo to, že si myslela, že na lodi spolu s ní poplují i misionáři a že tak bude ve větším bezpečí. Irene je jedna z těch několika málo žen, které tuto hroznou tragédii nepřežily. Většina žen a dětí byla posazena do záchranných člunů a nakonec byla zachráněna. Nebyl však dostatek záchranných člunů pro všechny. Říká se však, že Irene do žádného člunu nenastoupila, protože se jako zdravotní sestra věnovala potřebám mnoha pasažérů, kteří se zranili během srážky s ledovcem.19
Existuje mnoho druhů překážek a problémů. Některé nám dávají nezbytné zkušenosti. Nepříznivé situace v tomto smrtelném životě nejsou dokladem nedostatečné víry nebo nedokonalosti všezahrnujícího plánu našeho Otce v nebi. Tavičův oheň skutečně hoří, a charakterové vlastnosti a spravedlivost, jež se tříbí v peci strastí a soužení, nás zdokonalují a očišťují a připravují nás na setkání s Bohem.
Když byl Prorok Joseph Smith vězněn v žaláři v Liberty, Pán mu řekl, že lidstvo mohou postihnout rozmanité pohromy. Spasitel jednak prohlásil: „Jestliže budeš uvržen do hlubiny; jestliže se vzdouvající vlny spiknou proti tobě; jestliže se prudké větry stanou nepřítelem tvým; … a všechny prvky se spolčí, aby zatarasily cestu; … tyto věci ti dají zkušenosti a budou pro dobro tvé.“20 A na závěr Spasitel řekl: „Dny tvé jsou známy a roků tvých nebude napočítáno méně; tudíž, neboj se …, neboť Bůh bude s tebou na věky věků.“21
Některé problémy jsou způsobeny svobodou jednání druhých lidí. Svoboda jednání je nezbytná pro osobní duchovní růst a rozvoj. Zlovolné chování je jedním z prvků svobody jednání. Velitel Moroni tuto velmi důležitou nauku vysvětlil takto: „Pán strpívá, aby spravedliví byli zabiti, aby jeho spravedlnost a soud mohly přijíti na zlovolné.“ Pán jasně řekl, že spravedliví nejsou ztraceni, nýbrž „vcházejí v odpočinutí Pána, svého Boha“22. Zlovolní se budou zodpovídat ze všech krutostí, kterých se dopustili.23
Některé problémy přicházejí následkem neposlušnosti Božích zákonů. Zdravotní komplikace, jež jsou způsobeny kouřením, alkoholem a drogami, jsou enormní. Počet vězňů odsouzených za zločiny, k nimž vedl alkohol a drogy, je také velmi vysoký.24
Množství rozvodů zapříčiněných nevěrou je také významné. Mnohým těmto utrpením a soužením by se dalo zabránit poslušností Božích zákonů.25
Můj milovaný president misie, starší Marion D. Hanks (který zemřel v srpnu), nás jako misionáře vyzval k tomu, abychom se naučili zpaměti citát, který nám pomůže zdolávat překážky smrtelnosti: „Neexistuje žádná náhoda, žádná zkáza ani žádný úděl, které by dokázaly zmařit či zbrzdit či přemoci pevné rozhodnutí odhodlané duše.“26
President Hanks podotkl, že toto se netýká úplně všech problémů, na které narazíme, ale v duchovní oblasti to platí. Jeho radu v životě často oceňuji.
Jednou z příčin oné strašlivé ztráty životů na Titaniku bylo to, že na něm nebyl dostatek záchranných člunů. Bez ohledu na zkoušky, kterým v tomto životě čelíme, Spasitelovo Usmíření poskytuje záchranný člun pro každého. Pro ty, kteří mají pocit, že jejich zkoušky jsou nespravedlivé, Usmíření učiní zadost všem nespravedlnostem života.27
Mimořádně náročným úkolem pro ty, kteří ztratili své blízké, je oprostit se od lpění na ztracených životních příležitostech. Často ti, kteří zemřeli předčasně, projevovali mimořádné schopnosti, zájmy či talenty. Se svým omezeným chápáním bědujeme nad tím, co už nebude dokončeno – nad písní, která již nezazní. Tomuto se někdy říká „zemřít s písní v hrudi“. Píseň v tomto případě představuje jakýkoli nenaplněný potenciál. Někdy lidé učinili důležité přípravy, ale ve smrtelnosti se jim nedostane příležitosti své schopnosti předvést.28 Jedna často citovaná báseň, „Žalozpěv napsaný na venkovském hřbitově“ od Thomase Graye, se zmiňuje o takových ztracených příležitostech:
Mnoho květin rozkvétá bez povšimnutí druhých.
A jejich krásou se kochá jen pouštní vánek.29
Ztracené příležitosti se mohou týkat rodiny, zaměstnání, talentů, zkušeností či druhých lidí. O toto všechno sestra Corbettová přišla. Zůstaly po ní písně, které již nezazpívala, potenciál, který ve smrtelném životě nenaplnila. Když se však díváme z širokého a jasného pohledu evangelia, a ne jen z omezeného pohledu smrtelné existence, poznáváme onu nádhernou věčnou odměnu, kterou nám slibuje milující Otec ve svém plánu. Jak učil apoštol Pavel: „Čeho oko nevídalo, ani ucho neslýchalo, ani na srdce lidské nevstoupilo, [to] připravil Bůh těm, kteříž jej milují.“30 Jeden verš z jedné oblíbené náboženské písně poskytuje útěchu, potěšení a jasný pohled: I když svou píseň nedokážu zazpívat, Ježíš ji uslyší.31
Spasitel řekl: „Tudíž, nechť srdce vaše je … utěšeno; … Upokojte se a vězte, že já jsem Bůh.“32 Máme Jeho zaslíbení, že i se svými dětmi budeme zpívat „[písně] věčné radosti“33. Ve jménu Ježíše Krista, našeho Spasitele, amen.