Čekání na Pána – staniž se vůle Tvá
Účelem našeho života na zemi je růst, rozvíjet se a získávat sílu díky vlastním zkušenostem.
O tomto sabatním dopoledni vzdáváme díky za našeho Spasitele a svědčíme o tom, že On skutečně žije. Jeho evangelium bylo znovuzřízeno skrze Proroka Josepha Smitha. Kniha Mormonova je pravdivá. Vede nás žijící prorok – president Thomas S. Monson. Ale především vydáváme posvátné svědectví o Usmíření Ježíše Krista a o věčných požehnáních, která z něj pramení.
V posledních několika měsících jsem měl příležitost studovat a více se učit o Spasitelově smírné oběti a o tom, jak se připravoval na to, aby vykonal onu věčnou oběť za každého z nás.
Jeho příprava začala v předsmrtelném životě, když čekal na svého Otce, řka: „Staň se vůle tvá a sláva buď tvou na věky.“1 Od toho okamžiku až do dnešního dne používá svou svobodu jednání tak, že přijímá a naplňuje plán našeho Nebeského Otce. Písma nás učí, že v mládí kráčel „v těch věcech, kteréž jsou Otce [Jeho]“2, a „čekal na Pána, na čas příchodu služby své“3. Když mu bylo 30 let, zakusil těžké pokušení, kterému se však rozhodl odolat, když řekl: „Jdi pryč ode mne, [Satane].“4 V Getsemanech, s důvěrou ve svého Otce, prohlásil: „Ale však ne má vůle, ale tvá staň se“5, a pak použil svobodu jednání a rozhodl se trpět za naše hříchy. I navzdory ponižujícímu veřejnému soudnímu procesu a agónii Ukřižování čekal na svého Otce a byl ochoten být „raněn … pro přestoupení naše [a] potřín pro nepravosti naše“6. I ve chvíli, kdy volal „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“7, čekal na svého Otce – použil svobodu jednání k tomu, aby odpustil svým nepřátelům8, dohlédl na to, aby bylo postaráno o Jeho matku9, a vytrval do konce, dokud Jeho život a poslání ve smrtelnosti nebyly naplněny.10
Často jsem přemítal o tom, proč Syn Boží a Jeho svatí proroci a všichni věrní Svatí zažívají zkoušky a soužení, dokonce i tehdy, když se snaží jednat podle vůle Nebeského Otce. Proč je to tak těžké – obzvláště pro ně?
Přemýšlím o Josephu Smithovi, který jako chlapec prodělal vážnou nemoc a celý život byl pronásledován. Podobně jako Spasitel i on zvolal: „Ó Bože, kde jsi?“11 A i když byl zdánlivě sám, použil svobodu jednání tak, že čekal na Pána a uskutečňoval vůli svého Nebeského Otce.
Přemýšlím o našich pionýrských předcích, kteří byli vyhnáni z Nauvoo a přecházeli pláně, používajíce svobodu jednání tak, že následovali proroka i přesto, že trpěli nemocemi, strádali a někteří dokonce i umírali. Proč taková hrozivá soužení? K jakému účelu? Z jakého důvodu?
Když si klademe tyto otázky, přicházíme na to, že účelem našeho života na zemi je růst, rozvíjet se a získávat sílu díky vlastním zkušenostem. Jak to děláme? Písma nám na to odpovídají jednou prostou frází – čekáme na Pána.12 Prověřován a zkoušen je každý z nás. Díky těmto výzvám smrtelnosti můžeme my i náš Nebeský Otec sledovat, zda používáme svobodu jednání k tomu, abychom následovali Jeho Syna. On již ví, a my máme příležitost to poznat také, že ať jsou naše podmínky jakkoli obtížné, „všechny tyto věci [nám] dají zkušenosti a budou pro dobro [naše]“13.
Znamená to, že budeme vždy rozumět svým problémům? Nebudeme mít snad všichni občas důvod ptát se: „Ó Bože, kde jsi?“14 Budeme! Když někomu zemře manželský partner, onen dotyčný se bude ptát. Když budou rodinu ohrožovat finanční problémy, bude se ptát otec. S lítostí to zvolají matka s otcem, když jejich dítě sejde z cesty. Ano, „z večera potrvá pláč, ale z jitra navrátí se [radost]“.15 Potom, za rozbřesku naší posílené víry a porozumění se postavíme na nohy a rozhodneme se čekat na Pána se slovy: „Buď vůle tvá.“16
Co to tedy znamená čekat na Pána? V písmech se slovo čekat používá ve významu doufat, očekávat a důvěřovat. Naděje a důvěra v Pána vyžadují víru, trpělivost, pokoru, mírnost, tichost, dodržování přikázání a vytrvání do konce.
Čekat na Pána znamená zasadit seménko víry a vyživovat ho „s velikou pílí a s trpělivostí“17.
Znamená to modlit se tak, jak se modlil Spasitel – k Bohu, našemu Nebeskému Otci – řka: „Přijď království tvé. Buď vůle tvá.“18 Je to modlitba, kterou pronášíme celou svou duší ve jménu našeho Spasitele, Ježíše Krista.
Čekat na Pána znamená přemítat v srdci a „[obdržet] Ducha Svatého,“ abychom mohli poznat „všechny věci, které [máme] činiti“19.
Když následujeme nabádání Ducha, zjišťujeme, že „ssoužení trpělivost působí“20 a učíme se „[pokračovat] s trpělivostí, dokud [nebudeme] zdokonaleni“21.
Čekat na Pána znamená „státi pevně“22 a „tlačiti [se] kupředu“ ve víře, „majíce dokonalý jas naděje“23.
Znamená to „[spoléhat] se jedině na zásluhy Kristovy“24 a „s milostí [Jeho nám] napomáhající [říkat]: Staň se vůle tvá, ó Pane, a ne naše.“25
Zatímco čekáme na Pána, jsme „neochvějní v zachovávání přikázání,“26 neboť víme, že „jednoho dne [si odpočineme] od všech strastí svých“27.
A neodhazujeme smělou důvěru28 v to, že „všechny věci, kterými [jsme] byli sužováni, budou působiti společně pro dobro [naše]“29.
Tato soužení se dostavují ve všech možných formách a podobách. Příběh Joba nám připomíná, co všechno může být od nás požadováno, abychom vytrpěli. Job přišel o vše, co vlastnil, včetně své země, domu a zvířat; členů své rodiny; reputace; fyzického zdraví a dokonce i duševního blaha. A přesto čekal na Pána a vydal mocné osobní svědectví. Řekl:
„Ačkoli já vím, že vykupitel můj živ jest, a že v den nejposlednější nad prachem se postaví.
A ač by … i tělo [mé] červi zvrtali, však vždy v těle svém uzřím Boha.“30
„By mne i zabil, což bych v něho nedoufal?“31
Ale i s těmito skvělými příklady Joba, proroků a Spasitele nám bude stále připadat těžké čekat na Pána, obzvláště tehdy, když v plné míře nerozumíme Jeho plánu a záměrům, které s námi má. Takové porozumění k nám často přichází „řádku za řádkou [a] předpis za předpisem“32.
V životě jsem se naučil, že odpověď na mou modlitbu občas nepřichází proto, že Pán ví, že na ni nejsem připraven. Když ale odpoví, je to často „tu trochu a tam trochu“33, protože víc toho nedokážu snést nebo víc toho nejsem ochoten udělat.
Až příliš často se modlíme o trpělivost, ale chceme ji hned teď! President David O. McKay se jako mladý muž modlil o to, aby získal svědectví o pravdivosti evangelia. O mnoho let později, když sloužil na misii ve Skotsku, ono svědectví konečně obdržel. Později napsal: „Bylo to pro mne ujištění, že upřímná modlitba je ‚jednou a někde‘ zodpovězena.“34
Nemusíme nutně vědět, kdy nebo jak nám Pán odpoví, ale já svědčím o tom, že ta odpověď přijde – v Jeho čase a Jeho způsobem. Na některé odpovědi si možná budeme muset počkat až do příštího života. To se může týkat některých zaslíbení v našem patriarchálním požehnání a některých požehnání pro členy naší rodiny. Nepouštějme se Pána. Jeho požehnání jsou věčná, nikoli dočasná.
Čekání na Pána nám poskytuje cennou příležitost, díky níž zjišťujeme, že je i spousta lidí, kteří čekají na nás. Naše děti čekají na to, až vůči nim projevíme trpělivost, lásku a pochopení. Naše rodiče čekají na to, až jim projevíme vděčnost a soucit. Naši bratři a sestry čekají na to, až budeme tolerantní, milosrdní a odpouštějící. Náš manželský partner čeká na to, až ho nebo ji budeme milovat tak, jak každého z nás miluje Spasitel.
Když procházíme fyzickým soužením, stále více si uvědomujeme, kolik lidí stojí při nás a čeká na nás. Za všechny Marie a Marty, za všechny milosrdné Samaritány, kteří přisluhují nemocným, pomáhají slabým a pečují o duševně a fyzicky slabé, pociťuji vděčnost milujícího Nebeského Otce a Jeho Milovaného Syna. Ve své každodenní křesťanské službě čekáte na Pána a konáte vůli svého Nebeského Otce. Jeho ujištění určené vám zní jasně: „Cožkoli jste činili jednomu z bratří těchto mých nejmenších, mně jste učinili.“35 On zná vaše oběti a vaše trápení. On slyší vaše modlitby. Zatímco na Něj budete i nadále ve víře čekat, vejdete v Jeho pokoj a odpočinutí.
Pán miluje každého z nás více, než vůbec dovedeme pochopit nebo než si dokážeme představit. Buďme tedy jeden ke druhému laskavější a buďme laskavější i k sobě samým. Pamatujme na to, že zatímco čekáme na Pána, stáváme se „[svatými] skrze [Jeho] usmíření …, [poddajnými, mírnými, pokornými, trpělivými, plnými lásky, ochotnými] podrobiti se všemu, co Pán považuje za vhodné na [nás] vložiti, stejně jako se dítě podrobuje otci svému“36.
Právě tak se Spasitel podvolil svému Otci v zahradě getsemanské. Své učedníky prosil: „Bděte se mnou,“ a přesto, když se k nim třikrát vrátil, našel je s očima obtíženýma hlubokým spánkem.37 Bez společenství těchto učedníků a nakonec i bez přítomnosti svého Otce se Spasitel rozhodl, že vytrpí naše „bolesti a strasti a pokušení všeho druhu“38. S pomocí anděla, jenž byl seslán, aby Ho posiloval,39 se nestáhl a onen hořký kalich vypil.40 Čekal na svého Otce řka: „Staniž se vůle tvá,“41 a s pokorou šlapal onen vinný lis sám.42 Jako jeden z Jeho Dvanácti apoštolů v těchto posledních dnech se modlím o to, abychom získali sílu a dokázali s Ním bdít a čekat na Něj po všechny své dny.
O tomto sabatním dopoledni vyjadřuji vděčnost za to, že vy ani já nejsme ve svých Getsemanech43 sami. Ten, který nad námi bdí, „nedřímeť, [ani] nespí“44. Jeho andělé zde i za závojem jsou „kolem [nás], aby [nás] podpírali“45. Vydávám své zvláštní svědectví o tom, že zaslíbení našeho Spasitele je pravdivé, neboť On praví: „Ti, [již čekají] na Hospodina, nabývají nové síly. Vznášejí se peřím jako orlice; běží, a však neumdlévají, chodí, a neustávají.“46 Kéž na Něj čekáme tím, že se budeme tlačit kupředu ve víře, abychom mohli ve svých modlitbách říkat: „Staniž se vůle tvá,“47 a abychom se mohli se ctí vrátit k Němu. Ve svatém jménu našeho Spasitele a Vykupitele, a to Ježíše Krista, amen.