Slíbené požehnání za navštěvování chrámu
Autorka žije v Utahu v USA.
Chtěla jsem navštěvovat chrám častěji – neměla jsem ale tušení, jak moc to mé rodině požehná.
Před několika lety president Oldroyd, člen předsednictva kůlu, navštívil náš sbor a řekl něco, na co nikdy nezapomenu: „Slibuji vám, že pokud budete navštěvovat chrám, budete požehnáni v každé oblasti svého života.“
Když jsem o tom přemýšlela, nedokázala jsem si představit, jak by mohlo navštěvování chrámu ovlivnit každou oblast mého života. Ale po shromáždění jsem se rozhodla, že výzvu presidenta Oldroyda tak jako tak přijmu a že budu navštěvovat chrám pravidelněji. Chtěla jsem jeho zaslíbení podrobit zkoušce. Manžel chtěl již dříve jezdit do chrámu častěji, ale já jsem se zdráhala, protože jsme měli malé děti. Museli bychom jet autem hodinu a půl do chrámu v San Antoniu v Texasu, jít na zasedání pro obdarování a poté jet zpátky domů. Nemohli jsme po nikom žádat, aby nám na sedm nebo osm hodin pohlídal děti.
Počátek požehnání
Zprvu jsme si zkusili vzájemně hlídat děti s jinou rodinou, ale samozřejmě někdo vždy onemocněl nebo do toho něco přišlo. Rozhodli jsme se, že si zkrátka musíme naplánovat data na celý rok dopředu a vyrazit! Pak jsme vymysleli metodu „pizza a hra“. Do chrámu jsme jeli společně. Jeden rodič šel na chrámové zasedání a ten druhý vzal děti na pizzu. Pak jsme se prohodili – chrámovou práci šel vykonávat druhý rodič, zatímco ten první se s dětmi procházel po chrámovém pozemku. To fungovalo dobře. Naše děti věděly, že chrám je pro nás důležitý – věděly, co všechno jiného bychom mohli během soboty dělat – a my jsme měli možnost strávit čas spolu jako rodina.
Neměla jsem ale tušení, jak moc chození do chrámu mé rodině požehná. Poté, co jsme jezdili do chrámu častěji již více než rok, jsem jednou byla na zasedání a všimla si muže, který byl zcela ochrnutý. Pomyslela jsem si, že je úžasné, že tam je. Cestou z chrámu jsem ho viděla sedět poblíž parkoviště, a tak nás s manželem napadlo, že se s ním pozdravíme.
Onen muž požádal mého manžela Chada a mě, zda bychom mu pomohli někam zavolat. Souhlasili jsme a muž řekl Chadovi, kde má telefon. Chad mu na telefonu vytočil číslo a pak mu ho podal. On si ho však nedokázal vzít, ale vlídně se usmál. Chad se mu podíval na paže, které měl přivázané k invalidnímu vozíku, a ihned si uvědomil, že mu musí podržet telefon u ucha. Městský autobus, který měl tohoto muže vyzvednout, měl zpoždění. Zůstali jsme s ním a povídali si, dokud autobus nedorazil. Žasli jsme nad tím, že tento muž byl navzdory svým těžkostem v chrámu. Měl úžasný postoj. Radostně se usmíval. Než odjel, vyměnili jsme si kontaktní údaje a dozvěděli se, že se jmenuje Max Para.
Pokud do chrámu dokáže přijet bratr Para, zvládneme tam jezdit i my – žádné výmluvy!
Příklad bratra Pary
Příští měsíc, během naší návštěvy chrámu, jsme se rozhodli bratra Paru navštívit. Zavolali jsme mu předem a on řekl, že jakmile dorazíme, můžeme jít rovnou dovnitř. Přijeli jsme do San Antonia a našli jeho domek. Ležel na posteli, přikrytý až k bradě bílou pokrývkou. Natočil hlavu na stranu, povídal si s námi a na tváři mu stále zářil úsměv. Vyprávěl nám, že zcela ochrnul poté, co ve věku asi 30 let spadl ze střechy. Podělil se s námi o své těžkosti i svědectví.
Z této jednorázové návštěvy bratra Pary se stalo několik let pravidelných návštěv. Stal se drahocennou součástí našeho života. Nevěděli jsme, co pro něj můžeme udělat – jeho těžkosti byly obrovské. Věděli jsme však, že můžeme být jeho přáteli. Přinášeli jsme mu malé dárky – obrázek Spasitele, Knihu Mormonovu ve španělštině na CD, obrázek chrámu, sáček čerstvých pomerančů. Navštěvovali jsme ho, zpívali mu písně z Primárek a naslouchali mu. Byl to úžasný zážitek – Pánu nemůžete dát drobek chleba, aniž byste od Něj na oplátku dostali celý bochník.1
Učil nás vděčnosti, což změnilo každou oblast našeho života. Naučili jsme se pociťovat vděčnost za znalost evangelia, za vztah s Bohem; za znalost plánu spasení; za domov, auta, jídlo a oblečení; za schopnost používat své tělo; za možnost konat dobro ve svém okolí; i za dobré lidi kolem nás. Bratr Para změnil naši definici slov obtížný a zkouška. Měli jsme důvod k tomu, abychom se radovali ze svých mnohých požehnání, a tato požehnání jsme používali k povznášení druhých.
Učíme se sloužit
Když byl jednou Chad v chrámu s jedním z našich přátel, bratrem Gonzalesem, znovu spatřil bratra Paru u chrámu, jak čeká na mikrobus, který pro něj měl přijet. Bratr Para čekal již dlouho. A tak se Chad s bratrem Gonzalesem rozhodli odvézt ho domů sami. Bratr Gonzales měl velký černý pick-up. A právě v tu chvíli přijelo auto s několika kněžími z našeho kůlu, a ti pomohli naložit těžký invalidní vozík dozadu na korbu pick-upu. Poté přenesli bratra Paru do auta, připoutali ho a podrželi, aby nespadl. Vsadím se, že ten den byl pro bratra Paru úžasný – jak mohl vůbec tušit, že pojede z chrámu ve svém vysněném pick-upu!
Požehnána ve všech ohledech
Než jsme se odstěhovali, navštívili jsme při své poslední návštěvě chrámu San Antonio bratra Paru. Při příležitosti této výjimečné poslední návštěvy pozval bratr Para celou naši rodinu na večeři.
Jsem nesmírně vděčná za to, že jsem zaslíbení presidenta Oldroyda podrobila zkoušce. Kdybychom nenavštěvovali chrám, naše rodina by nikdy nepotkala bratra Paru. A já jsem jiný člověk – stávám se tím, kým si Pán přeje mne mít. Když jsme dali Pána na první místo a navštěvovali chrám, náš život byl požehnán v každé oblasti.