Věčný význam rodiny
Starší M. Russell Ballard
Kvorum Dvanácti apoštolů
Z proslovu proneseného 27. října 2015.
Starší M. Russell Ballard ve svém proslovu proneseném na devátém Světovém kongresu rodin v Salt Lake City v Utahu řekl, že ti, kteří věří v tradiční manželství, musí shromáždit veškerou možnou podporu na posílení a ochranu své víry, rodiny a svobody.
Chrámy jsou pro Svaté posledních dnů velmi důležité, protože v nich jsou manželské páry oddávány na čas a věčnost, nikoli jen dokud je smrt nerozdělí. Církev v dokumentu „Rodina – prohlášení světu“ před 23 lety prohlásila: „Manželství mezi mužem a ženou je ustanoveno Bohem a … rodina je středem Stvořitelova plánu pro věčný osud jeho dětí.“1
Tato nauka vysvětluje náš pevný postoj ohledně rodiny. Také věříme, že máme s porozuměním, láskou a soucitem projevovat zájem o všechny lidi. Ve svém proslovu se nejprve zaměřím na naukové důvody toho, proč v naší Církvi zastávají tak důležitou úlohu tradiční rodiny. Dále vysvětlím vztah mezi náboženským náhledem na rodinu a náboženskou svobodou. A nakonec zmíním několik základních zásad ohledně toho, jak můžeme navzdory neshodám či odlišným názorům projevovat zájem o druhé kolem sebe.
Čemu Církev věří ohledně rodiny
Abych poskytl kontext pro to, čemu Církev ohledně rodiny věří, rád bych citoval slova písně, kterou často zpívají naše děti v Církvi a která má název „Dřív jsem žil v nebesích“. Tato píseň vysvětluje, odkud jsme přišli, proč jsme zde a kam jdeme. Tomuto Svatí posledních dnů říkají plán spasení – věčný plán našeho Nebeského Otce.
Dřív jsem žil v nebesích, než jsem se narodil sem,
žil jsi tam také ty, chtěli jsme přijít na zem.
Nebeský Otec nám předložil nádherný plán,
pozemský život je pro věčné spasení dán.
Otec se otázal, kdo lásky dost bude mít,
kdo život daruje, umožní nám věčně žít.
Jeden chtěl prosadit všem lidem jen vůli svou,
Ježíš však řekl: „Já chci sloužit pro slávu Tvou.“
Ježíš byl vybrán a přišel nám spasení dát,
smrt a zlo překonal, co víc si můžeme přát?
Dává nám naději, že věčně budeme žít
a domov v nebesích s milujícím Otcem mít.2
Se slovy této písně na mysli mi dovolte vysvětlit několik důležitých prvků plánu spasení, které kladou důraz na nesmrtelnost a věčnou podstatu nás i naší rodiny.
Před tímto životem jsme žili s Bohem, který je naším Nebeským Otcem. Je doslovným Otcem našeho ducha a my jsme Jeho duchovní děti. Proto všichni, kteří se rodí do tohoto života, jsou duchovní bratři a sestry.
„Jediným Božím záměrem – Jeho dílem a Jeho slávou – je umožnit každému z nás, aby se těšil všem Jeho požehnáním.“ Naše možnost vybrat si, zda budeme, či nebudeme poslušni Jeho přikázání, rozhoduje o našem věčném určení. „Středem Božího plánu je Ježíš Kristus. Ježíš Kristus svým Usmířením naplnil záměr svého Otce a umožnil, aby každý z nás mohl dosáhnout nesmrtelnosti a věčného života.“3 Jsme-li oddáni v chrámu „na čas … [a] celou věčnost“, jsou manželské a rodinné svazky spojeny kněžskou pravomocí, aby trvaly i po smrti. (NaS 132:7.)
Doufám, že tento stručný přehled vám pomůže porozumět tomu, jak je naše teologie zcela provázána s tradiční rodinou. Společnost, zákony a populární názory se mohou měnit, ale společenská verze rodiny nemůže nahradit, ani nenahradí Boží záměr a plán pro Jeho děti.
V dnešním světě, kdy se manželství a děti čím dál více ocitají na okraji zájmu, není Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů jedinou organizací, která považuje tradiční rodinu za jeden ze svých nejdůležitějších naukových prvků.
Papež František řekl: „[Bůh] stvořil muže a ženy, aby pociťovali štěstí, aby sdíleli svou cestu s někým, kdo je doplňuje, aby prožívali ony zázračné zkušenosti s láskou – aby milovali a byli milováni a aby zajistili, že jejich láska zplodí děti.“4
Jižní baptistická církev prohlašuje: „Manželství znamená sjednocení jednoho muže a jedné ženy ve smluvním závazku na dobu tohoto života. … Manžel a manželka mají před Bohem stejnou hodnotu, neboť jsou oba stvořeni podle obrazu Božího.“5
Naše nauky týkající se věčné rodiny i prohlášení dalších význačných křesťanských představitelů umožňují lépe pochopit, proč se tak věnujeme péči o tradiční rodiny a jejich ochraně a podpoře.
Světská podpora náboženských stanovisek
Někteří lidé se domnívají, že takováto nauka a prohlášení představují iracionální náboženské názory. Nicméně Nejvyšší soud Spojených států v červnu 2015 věnoval zvláštní úsilí tomu, aby i přes uznání sňatků osob stejného pohlaví připustil, že upřímní a rozumní lidé mohou zastávat odlišný názor:
„Manželství je pro ty, kteří žijí podle svého náboženství, posvátné. …
V náboženských a filosofických textech přesahujících čas, kultury a vyznání, i v umění a v literatuře ve všech jejich podobách, jsou nesčetné odkazy na krásu manželství. Je spravedlivé a nutné říci, že tyto odkazy se zakládají na porozumění tomu, že manželství je svazek mezi dvěma osobami odlišného pohlaví. …
Manželství je podle jejich názoru svou podstatou různopohlavním svazkem muže a ženy. Tento názor v dobré víře již dlouho zastávali – a dál zastávají – rozumní a upřímní lidé zde i po celém světě.“6
Nejvyšší soud správně uznal, že mnozí upřímní a rozumní lidé ve světě dál uznávají tradiční manželství.
Víra, rodina a svoboda
Veřejná debata musí pro tyto názory – s vědomím toho, že rozumní a upřímní lidé mohou nahlížet na manželství pouze jako na svazek mezi lidmi opačného pohlaví – najít prostor a náboženská svoboda musí tyto názory chránit. Vzhledem k tomu, že náboženská přesvědčení mohou ovlivňovat to, jak věřící lidé pohlížejí na samotný účel života, působí tyto názory na to, jak tito lidé reagují na okolní společnost.
Vzpomínám si na jednu událost ze zpráv o tom, jak malým dětem jejich učitel ve škole četl příběh o dvou princích, kteří se do sebe zamilují. Učitel přednesl dětem tento příběh bez jakéhokoli upozornění či předchozího oznámení. Žádost rodičů o to, aby byli v případě, že by se měl tento příběh v budoucnu číst znovu, na tuto skutečnost předem upozorněni, škola zamítla.7
Skutečně by vedení školy ublížilo, kdyby rodičům umožnilo, aby se jejich děti neúčastnily výuky, když se bude probírat něco, co je v rozporu s jejich přesvědčením? Rozhodnutí školy vypadá jako přímý útok na úlohu rodičů ve výchově vlastních dětí.
Žijeme v době extrémů. Najít shodu se často zdá být obtížné a těžko dosažitelné. Slýcháme příběhy o lidech, kteří se snaží věrně držet svých měřítek, a druzí je přesto obviňují z náboženské nesnášenlivosti či netolerance nebo je ve zjevně přehnané míře trestají.
Většina z téměř 200 zemí světa, včetně Spojených států, uznala výsadní právo rodičů na výuku svých dětí, když podepsaly Mezinárodní pakt o občanských a politických právech. V 18. článku tohoto ujednání se uvádí: „Strany … se zavazují respektovat svobodu rodičů … zajistit náboženskou a morální výchovu svých dětí podle svého vlastního přesvědčení.“8
Tento dokument týkající se mezinárodní ochrany lidských práv je v souladu s postojem Církve, která v prohlášení o rodině uvádí: „Rodiče mají posvátnou povinnost vychovávat své děti v lásce a spravedlivosti … a učit je vzájemně se milovat a sloužit jeden druhému [a] dodržovat přikázání Boží. … Manželé a manželky – matky a otcové – se budou před Bohem zodpovídat z toho, jak tyto povinnosti plnili.“9
Může se zdát, že převažující mínění s námi nesouhlasí, ale máme velkou podporu, abychom dál zastávali své názory týkající se tradičního manželství. Zmínil jsem jen několik málo zdrojů. Je jich mnohem více.
Musíme shromáždit veškerou možnou podporu na posílení a ochranu své víry, rodiny a svobody. Někteří lidé se aktivně snaží nás o tato práva připravit. Jedna zpravodajská reportáž zmiňuje, že na potlačování ochrany náboženské svobody ve Spojených státech se vynakládají miliony dolarů.10
Pokud jde o tyto hrozby, mám pocit, že nejlépe to vyjádřil můj kolega, starší Dallin H. Oaks z Kvora Dvanácti apoštolů: „Ani při své snaze být mírní a vyhýbat se svárům nesmíme slevovat ze své oddanosti vůči pravdám, jež chápeme, nebo ji oslabovat. Nesmíme činit ústupky ve svých postojích nebo hodnotách.“11
Pokud jsou ti, kteří se stavějí proti nám, ve své oddanosti hodnotám rozmanitosti a rovnoprávnosti upřímní, měli bychom být schopni spolupracovat, abychom nalezli vzájemné pochopení a pokojné řešení. Vnucování vlastního přesvědčení druhým, jak se to stalo v případě dětí, kterým učitel navzdory přáním rodičů četl dotyčný materiál, rozmanitost oslabuje a váhy rovnoprávnosti vychyluje. Když budeme usilovat o smírné řešení problémů a projevovat lásku všem Božím dětem, které jsou našimi bratry a sestrami, budeme moci vytvořit pokojnou a rozmanitou tapisérii různých ideálů a přesvědčení.
Základní zásady týkající se lásky k druhým
Když jsem nyní popsal důležitost tradičního manželství a skutečnost, že musíme hájit svá práva, dovolte mi vysvětlit, proč máme přátelsky nabízet ruku těm, s nimiž nesouhlasíme. Ježíš Kristus nám přikázal:
„Milujte nepřátel[e] své, dobrořečte těm, kteříž vás proklínají, dobře čiňte nenávidícím vás, a modlte se za ty, kteříž vás utiskují a vám se protiví,
abyste byli synové Otce svého, kterýž jest v nebesích.“ (Matouš 5:44–45.)
Právě tak jako se nestraníme a nemáme stranit členů rodiny, s nimiž nesouhlasíme, tak se nemůžeme a nemáme stranit ani těch, kteří vypadají, přemýšlejí nebo jednají jinak než my. Nejvíce lidskosti projevujeme tehdy, když dáváme najevo lásku a laskavost všem Božím dětem. Své učednictví projevujeme tehdy, když odmítáme ostrý tón hlasu, když odmítáme posměšné nálepky a když do veřejné diskuse vstupujeme se snahou najít spravedlivé řešení skrze porozumění a vzájemnou úctu.
Církev nedávno podpořila zákonné opatření, které zrovnoprávňuje zájmy lidí z LGBT komunity se zájmy těch, kteří zastávají tradiční náboženské názory. Zákon příslušníky LGBT komunity chrání, aby nemohli být kvůli své sexuální orientaci nebo identitě propuštěni ze zaměstnání nebo odmítnuti při hledání ubytování. Zároveň je tímto rozsáhlým zákonem chráněno náboženské vyznání a právo praktikovat hluboce zakořeněná náboženská přesvědčení.12
Ani jedna strana nedosáhla všeho, co požadovala, ale naše spolupráce s LGBT komunitou a utažskými zákonodárci zmírnila rozporuplnost mezi našimi komunitami, aniž by bylo nutné dělat ústupky v klíčových zásadách.13 Můžeme mít rádi jeden druhého, aniž bychom museli dělat ústupky v osobních Bohem daných ideálech. A můžeme o těchto ideálech diskutovat, aniž bychom druhé ignorovali.
Ježíš Kristus byl dokonalým příkladem toho, jak mít rád druhé. Jen několik hodin předtím, než zahájil onen bolestivý proces, kdy zaplatil za hříchy každého z nás, se setkal se svými apoštoly, aby se zúčastnili hostiny svátku přesnic – Jeho poslední večeře – a předal jim poslední ponaučení, která k nim ve smrtelnosti pronesl. Mezi Jeho slovy je toto působivé a přelomové prohlášení: „Přikázání nové dávám vám, abyste se milovali vespolek; jakož já miloval jsem vás, abyste i vy milovali jeden druhého.“ (Jan 13:34.)
Můžeme konkrétně a s nadšením mluvit o výhodách manželství mezi mužem a ženou, aniž bychom projevovali neúctu či ubližovali těm, kteří mají jiný názor. Jakožto bratři a sestry se máme bez ohledu na své přesvědčení či jednání snažit jeden druhému porozumět. Pamatujte na to, že v konečném důsledku, ať již jsme sezdaní, či svobodní, je každý z nás jedinečnou součástí velkolepého Božího plánu.
Závěr
Prorok Joseph Smith a jeho bratr Hyrum byli 27. června 1844, zatímco byli drženi ve vazbě, zavražděni rozlíceným davem. Po jejich mučednické smrti členové Církve během stavby chrámu Nauvoo zažívali pronásledování a zlovolné skupiny lidí jim hrozily, že je zničí. Oni však vytrvali, i když věděli, že chrám budou muset opustit. Než byli vyhnáni, chodili dnem i nocí do chrámu, aby tam uzavírali posvátné sliby, které je jako rodiny spojily na věčnost.14
Praprarodiče ze strany mé matky i mého otce cestou do údolí Solného jezera zaplatili nesmírnou cenu v podobě utrpení a strádání. Rodiny pionýrů rozdělila smrt, ale navzdory tomu, že během bezútěšného putování na západ pohřbívaly své děti, manželské partnery, rodiče, prarodiče a přátele, šly vytrvale dál.
Jejich víra v božský plán připravený Nebeskými rodiči, kteří nás milují, jim dodávala odvahu tváří v tvář nesmírným těžkostem. Hledaly místo, kde by mohly bez pronásledování vychovávat rodiny v lásce k Bohu a sloužit Mu. Děkuji jim za to, že nás vedly svým příkladem.
Nauka a teologie Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů doslova začíná a končí rodinou. Opakuji, co jsem již řekl: věříme, že před životem na této zemi jsme žili jako členové duchovní předsmrtelné rodiny Boží; a jako děti Nebeských rodičů se na zemi máme připravit na to, abychom se vrátili a obdrželi požehnání slíbená těm, kteří dodržují Boží přikázání.
Toto poznání připraví každého z nás na onen den, kdy zemřeme, a poté, až se vrátíme do Boží svaté přítomnosti, s určitostí poznáme skutečný účel Jeho plánu, který pro nás má. A tak, jak je zmíněno v prohlášení o rodině, „vyzýváme odpovědné občany a vládní úředníky, ať jsou kdekoli, aby podporovali ty kroky, které jsou určené k udržení a posilování rodiny jako základní jednotky společnosti“.15