Církevní historie
Studie na téma Kniha Mormonova a DNA
řetězec DNA

Studie na téma Kniha Mormonova a DNA

Přehled

Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů prohlašuje, že Kniha Mormonova je svazek posvátného písma srovnatelný s Biblí. Obsahuje záznam Božího jednání se třemi skupinami lidí, které odešly z Blízkého východu neboli západní Asie na americký kontinent stovky let před příchodem Evropanů.1

Ačkoli prvořadý účel Knihy Mormonovy je spíše duchovní než historický, někteří lidé se ptají, zda jsou tyto přesuny obyvatelstva, jež kniha popisuje, v souladu s vědeckými studiemi o dávné Americe. Diskuse se soustřeďuje na oblast populační genetiky a pokroku v oblasti výzkumu DNA. Někteří tvrdí, že k přesunům obyvatelstva zmiňovaným v Knize Mormonově nedošlo, protože většina DNA, která byla doposud u nynějších domorodých národů zjištěna, se nejvíce podobá DNA obyvatel východní Asie.2

Základní principy populační genetiky poukazují na to, že je zapotřebí k těmto údajům přistupovat s větší opatrností. Závěry plynoucí z genetiky, podobně jako z jakéhokoli jiného vědeckého oboru, jsou orientační a předběžné, a k úplnému pochopení původu domorodých obyvatel amerického kontinentu je zapotřebí vykonat ještě mnoho práce. O DNA národů popisovaných v Knize Mormonově není známo nic, a i kdyby byl jejich genetický profil znám, nemuselo by se ho z opodstatněných vědeckých důvodů podařit odhalit. Z týchž důvodů jsou tvrzení, která na základě výzkumu DNA vznášejí někteří obhájci Knihy Mormonovy, rovněž spekulativní. Prostřednictvím výzkumu DNA zkrátka nelze přesvědčivě potvrdit ani vyvrátit historickou hodnověrnost Knihy Mormonovy.

Předkové indiánů

Doposud shromážděné důkazy naznačují, že většina původních obyvatel Ameriky má v sobě do značné míry asijskou DNA.3 Vědci zastávají teorii, že v době, která předchází událostem zaznamenaným v Knize Mormonově, přešla poměrně malá skupina lidí ze severovýchodní Asie na americký kontinent po pevninském mostě spojujícím Sibiř s Aljaškou.4 Tito lidé se podle vědců rychle rozšířili a zaplnili Severní i Jižní Ameriku a pravděpodobně byli hlavními předky novodobých indiánů.5

V Knize Mormonově je jen málo přímých informací o kulturních kontaktech mezi národy, které popisuje, a ostatními, které možná žily poblíž. V důsledku toho většina prvních Svatých posledních dnů předpokládala, že lidé z Blízkého východu neboli západní Asie, jako byli Jared, Lehi, Mulek a ti, kteří je doprovázeli, byli prvními, největšími, či dokonce jedinými skupinami, které se na americkém kontinentě usadily. Na základě tohoto předpokladu kritici trvají na tom, že Kniha Mormonova nepřipouští přítomnost dalších velkých populací na americkém kontinentě, a že mezi novodobými domorodými skupinami obyvatel by tudíž měla být snadno zjistitelná DNA lidí z Blízkého východu.

Samotná Kniha Mormonova však netvrdí, že národy, které popisuje, představují buď převládající, či výlučné obyvatelstvo jimi zalidněných zemí. Ve skutečnosti kulturní a demografické náznaky v textu této knihy poukazují na přítomnost i dalších skupin lidí.6 President Anthony W. Ivins z Prvního předsednictva na generální konferenci v roce 1929 upozorňoval: „Musíme být opatrní, pokud jde o závěry, které činíme. Kniha Mormonova … neříká nic o tom, že by zde před [národy, které popisuje,] nikdo jiný nebyl. Neříká nic o tom, že poté nepřišly další národy.“7

Joseph Smith byl podle všeho otevřený myšlence, že docházelo i k jiným přesunům obyvatelstva než k těm, které jsou popsány v Knize Mormonově,8 a mnozí vedoucí a učenci z řad Svatých posledních dnů v průběhu minulého století došli k závěru, že text Knihy Mormonovy je zcela ve shodě s tím, že zde byly přítomny i jiné skupiny usazených obyvatel.9 Aktualizace úvodu ke Knize Mormonově z roku 2006 odráží toto poznání tím, že se v něm píše, že národy v Knize Mormonově patří „mezi předky amerických indiánů“.10

O četnosti smíšených manželství a rozsahu genetického mísení mezi národy zmiňovanými v Knize Mormonově či jejich potomky a dalšími obyvateli amerického kontinentu není nic známo, ačkoli je zjevné, že k určitému mísení docházelo, a to i během období, které pokrývá text této knihy.11 Zdá se však jasné, že DNA národů zmiňovaných v Knize Mormonově představuje pravděpodobně jen zlomek veškeré DNA dávných obyvatel amerického kontinentu. Snažit se dnes nalézt a jasně identifikovat DNA těchto lidí možná znamená požadovat po populační genetice více, než co je schopna nám poskytnout.

Porozumění genetickým důkazům

Stručný přehled základních principů genetiky pomůže objasnit, jak vědci používají DNA při studiu dávných populací. Také poukáže na to, proč je na základě studia genetiky složité vyvozovat ohledně Knihy Mormonovy nějaké závěry.

DNA – sada instrukcí pro stavbu a udržení života – se nachází v jádru téměř každé lidské buňky. Je uspořádána do 46 útvarů nazývaných chromozomy – od každého rodiče pochází 23 chromozomů. Tyto chromozomy obsahují asi 3,2 miliardy instrukcí. Jakékoli dvě osoby mají společných přibližně 99,9 procent genetického uspořádání, ale tisíce drobných odlišností zodpovídají za nesmírnou rozmanitost mezi lidmi.

Genetické variace vznikají tím, co genetici nazývají náhodnými mutacemi. Mutace jsou chyby, k nimž dochází při kopírování DNA během tvorby rozmnožovacích buněk. Tyto mutace se časem akumulují tím, že se přenášejí z generace na generaci, v důsledku čehož vznikají jedinečné genetické profily. Vzorec dědičnosti prvních 22 párů chromozomů (nazývaných autozomy) je charakterizován neustálým promícháváním – polovina DNA od otce a polovina DNA od matky se spojí a vytvoří DNA jejich dětí. 23. pár chromozomů určuje pohlaví dítěte (XY mužské, XX ženské). Vzhledem k tomu, že chromozom Y mají pouze muži, syn tento chromozom dědí od svého otce v téměř netknuté podobě.

Lidské buňky mají DNA také ve svých buněčných organelách nazývaných mitochondrie. Mitochondriální DNA je poměrně malá – obsahuje přibližně 17 000 instrukcí – a dědí se do značné míry v netknuté formě od matky. Mitochondriální DNA matky se přenáší na všechny její děti, ale jen dcery předají svou mitochondriální DNA další generaci.

Mitochondriální DNA byla prvním typem DNA, jejíž sekvence byly prostudovány, a proto také byla prvním typem DNA, který genetici použili ke studiu populace. Tak jak se technické možnosti zdokonalovaly, analýza autozomální DNA umožnila genetikům provádět náročné výzkumy zahrnující kombinace několika genetických markerů.

Populační genetici se pokoušejí rekonstruovat původ, přesuny a vzájemné vztahy populací pomocí vzorků novodobé i dávné DNA. Zkoumáním dostupných údajů vědci určili kombinace mutací, které jsou charakteristické pro populace v různých oblastech světa. Specifické profily mitochondriální DNA a chromozomu Y se nazývají haploskupiny.12 Vědci tyto haploskupiny označují písmeny abecedy.13

V současnosti se vědecká obec shoduje na tom, že velká většina původních obyvatel Ameriky patří do podskupin haploskupin chromozomu Y označených písmeny C a Q14 a haploskupin mitochondriální DNA označených písmeny A, B, C, D a X, které se všechny, jak se zdá, dostaly na americký kontinent prostřednictvím migrace z východní Asie.15 Pokračující výzkumy poskytují stále nové poznatky, které jednak zpochybňují, jednak potvrzují předchozí závěry.16 Studie provedená v roce 2014 například uvádí, že až jedna třetina DNA původních obyvatel Ameriky může mít svůj dávný původ v Evropě či v západní Asii. Na základě těchto důkazů vědci docházejí k závěru, že někteří Evropané či Západoasijci se stěhovali směrem na východ přes Asii a smísili se se skupinou lidí, která nakonec doputovala na americký kontinent tisíce let před událostmi popsanými v Knize Mormonově.17

V DNA novodobé domorodé populace se skutečně nacházejí další DNA markery z Evropy, západní Asie a Afriky, ale je obtížné posoudit, zda jsou důsledkem stěhování z předkolumbovské éry, jako jsou například stěhování popsaná v Knize Mormonově, nebo zda pramení z genetického mísení, k němuž došlo poté, co kontinent dobyli Evropané.18 Z části je tomu tak proto, že „molekulární hodiny“, které vědci používají k datování chromozomu Y a markerů mitochondriální DNA, nejsou dostatečně citlivé na to, aby dokázaly přesně určit časové období přesunů obyvatelstva, k nimž došlo před několika stovkami, či dokonce několika tisíci lety.19 Navíc v současnosti neexistují žádné molekulární hodiny pro úplné genomy.

Vědci nevylučují, že možná docházelo i k dalším přesunům obyvatelstva na americký kontinent, které probíhaly v menším měřítku.20 Například genetická analýza zachovalého 4 000 let starého těla pravěkého Eskymáka v Grónsku, která byla provedena v roce 2010, vedla vědce k hypotéze, že kromě lidí z východní Asie přišla na americký kontinent i jiná skupina lidí.21 Populační genetik Marcus Feldman ze Stanfordovy univerzity o tomto výzkumu řekl: „Modely, které naznačují, že došlo jen k jediné jednorázové migraci, se obvykle považují za idealizované systémy. … Je možné, že k menším přesunům obyvatelstva docházelo po celá tisíciletí.“22

Efekt zakladatele

Jedním z důvodů, proč je obtížné na základě důkazů plynoucích ze studia DNA vyvodit definitivní závěry ohledně národů popisovaných v Knize Mormonově, je skutečnost, že není nic známo o DNA, kterou na americký kontinent přinesli Lehi, Saria, Izmael a další. Dokonce i kdyby genetici měli databázi DNA, která se nyní vyskytuje mezi všemi skupinami novodobých indiánů, bylo by nemožné poznat, co přesně hledat. Je možné, že každý člen přistěhovaleckých skupin popisovaných v Knize Mormonově měl DNA typickou pro obyvatele Blízkého východu, ale je stejně tak možné, že někteří byli nositeli DNA, která je typičtější pro jiné oblasti. V takovém případě možná jejich potomci zdědili genetický profil, který by byl vzhledem k místu původu jejich rodiny neočekávaný. Tento fenomén se nazývá efekt zakladatele.

Vezměme v úvahu případ Dr. Uga A. Perega, populačního genetika, který je Svatým posledních dnů. Jeho rodokmen potvrzuje, že je potomkem několika generací Italů, ale DNA jeho genetické linie ze strany otce se nachází v podskupině Asiatů/původních obyvatel Ameriky v haploskupině C. To pravděpodobně znamená, že někde v rámci této linie došlo k případu migrace z Asie do Evropy, na základě čehož se v této linii objevila DNA, která není pro místo, odkud Perego pochází, typická.23 Pokud by Perego a jeho rodina měli kolonizovat nějaký izolovaný kontinent, mohli by budoucí genetici, kteří by u jeho potomků provedli studii chromozomů Y, dospět k závěru, že původní osadníci daného kontinentu pocházeli spíše z Asie než z Itálie. Tento hypotetický příklad ukazuje, že závěry týkající se genetické informace určité populace se musí zakládat na jasném porozumění DNA zakladatelů dané populace. V případě Knihy Mormonovy nejsou jasné informace tohoto druhu dostupné.

Populační efekt hrdla láhve a genetický posun

U efektu zakladatele ale obtíže nekončí. I kdyby bylo s vysokou mírou jistoty známo, že vystěhovalci, které popisuje Kniha Mormonova, měli DNA, kterou by bylo možné považovat za typicky blízkovýchodní, je docela dobře možné, že se jejich genetické markery v průběhu uplynulých staletí nedochovaly. Ke ztrátě genetických markerů či k tomu, že je téměř nemožné tyto markery odhalit, často dochází na základě principů, které jsou vědcům dobře známé – patří mezi ně populační efekt hrdla láhve a genetický posun.

Populační efekt hrdla láhve

Populační efekt hrdla láhve představuje ztrátu genetické variace, k níž dochází tehdy, když v důsledku přírodní katastrofy, epidemie, rozsáhlé války či jiné kalamity vymře podstatná část dané populace. Tyto události mohou určité genetické profily drasticky zredukovat či zcela eliminovat. V takovýchto případech může populace znovu časem získat genetickou různorodost prostřednictvím mutace, ale velká část různorodosti, která existovala dříve, je nenávratně ztracena.

Ilustrace populačního efektu hrdla láhve

Ilustrace populačního efektu hrdla láhve. Vzhledem k dramatickému zmenšení populace se některé genetické profily (zde znázorněné žlutými, oranžovými, zelenými a fialovými puntíky) ztratily. Následné generace dědí pouze DNA přeživších.

Kromě katastrofické války zmíněné na konci Knihy Mormonovy spustilo v 15. a 16. století právě takový kataklyzmatický řetězec událostí evropské dobývání amerického kontinentu. V důsledku války a šíření nemocí došlo u mnoha skupin původních obyvatel Ameriky k devastujícímu úbytku populace.24 Jistý molekulární antropolog poznamenal, že toto dobývání „protlačilo celou populaci amerických indiánů genetickým hrdlem láhve“. A dospěl k tomuto závěru: „Toto zmenšení populace navždy změnilo genetickou informaci přeživších skupin lidí, čímž se komplikuje jakákoli snaha rekonstruovat předkolumbovskou genetickou strukturu většiny skupin obyvatel Nového světa.“25

Genetický posun

Genetický posun znamená postupnou ztrátu genetických markerů v malé populaci způsobenou náhodnými událostmi. K vysvětlení tohoto jevu se často používá jednoduché znázornění:

Naplňte nádobu 20 kuličkami – 10 červenými a 10 modrými. Nádoba představuje populaci a kuličky představují lidi s různými genetickými profily. Z této populace náhodně vyberte nějakou kuličku, zapište si její barvu a vložte ji zpátky do nádoby. Každá vybraná kulička představuje narození dítěte. Vyberte z nádoby dvacetkrát nějakou kuličku, abyste simulovali narození nové generace v populaci. Druhá generace může mít totožný počet každé barvy, ale je pravděpodobnější, že se v ní bude vyskytovat nevyrovnaný počet těchto dvou barev.

Než začnete vytahovat kuličky představující třetí generaci, upravte poměr jednotlivých barev v nádobě tak, aby odrážel novou směs genetických profilů v genofondu. Když kuličky z nádoby budete vybírat dál, povede nyní nevyvážená směs k ještě častějšímu výběru dominantní barvy. Za několik generací bude mít tento „posun“ k jedné barvě téměř jistě za následek vymizení barvy druhé.

Ilustrace genetického posunu

Ilustrace genetického posunu pomocí barevných kuliček.

Tento příklad ilustruje vzorec dědičnosti genetického materiálu v průběhu několika generací a ukazuje, jak může genetický posun mít za následek ztrátu genetických profilů. Efekt posunu je zvláště výrazný v malých izolovaných populacích nebo v případech, kdy se malá skupina, jež je nositelem určitého výrazného genetického profilu, smísí s mnohem větší populací odlišného původu.

Jedna studie z Islandu, jež v sobě spojuje údaje získané prostřednictvím genetického i genealogického výzkumu, ukazuje, že většina lidí, kteří dnes v této zemi žijí, zdědila mitochondriální DNA po jen malém procentu lidí, kteří tam žili před pouhými 300 lety.26 Mitochondriální DNA Islanďanů, kteří v té době představovali většinovou populaci, se zkrátka kvůli náhodným účinkům genetického posunu nedochovala. Lze se domnívat, že velká část DNA národů popisovaných v Knize Mormonově se nedochovala z téhož důvodu.

Genetický posun má vliv zejména na mitochondriální DNA a na DNA chromozomu Y, ale vede také ke ztrátě variace u autozomální DNA. Když se malá populace smísí s velkou, kombinace autozomálních markerů typických pro menší skupinu je rychle překonána neboli pohlcena markery populace větší. Ve sloučené populaci se markery menší skupiny záhy stávají vzácnými a mohou v důsledku výše popsaného efektu genetického posunu a efektu hrdla láhve zcela vymizet. Promíchávání a přeskupování autozomální DNA z generace na generaci navíc vytváří nové kombinace markerů, v nichž převažující genetický signál pochází od větší původní populace. To může způsobit, že kombinace markerů charakteristických pro menší skupinu se natolik naředí, že je nelze spolehlivě identifikovat.

Autoři pojednání, které vyšlo v roce 2008 v časopise American Journal of Physical Anthropology, výstižně shrnuli dopad těchto vlivů takto: „Genetický posun měl významný vliv na [genetickou informaci původních obyvatel Ameriky] a společně se značným poklesem počtu obyvatel po kontaktech s Evropany změnil četnost výskytu haploskupin a způsobil ztrátu mnoha haplotypů.“27 Může docházet k tomu, že genetické profily zcela vymizí, a kombinace, které kdysi existovaly, se natolik naředí, že je bude obtížné odhalit. A tak mohou být části populace genealogicky skutečně příbuzné s určitým jedincem či skupinou, ale přitom nemusí mít DNA, která je s těmito předky spojována. Jinak řečeno, původní obyvatelé Ameriky, mezi jejichž předky patří i národy popisované v Knize Mormonově, nemusí být na základě své DNA schopni tento příbuzenský vztah potvrdit.28

Závěr

Jakkoli by kritici i obhájci Knihy Mormonovy rádi využili výzkumu DNA na podporu svých stanovisek, tento důkazní materiál je zkrátka neprůkazný. O DNA národů popisovaných v Knize Mormonově není známo nic. A i kdyby takové informace známy byly, vzhledem k procesům, jako je populační efekt hrdla láhve, genetický posun či postkolumbovská imigrace ze západní Eurasie, je nepravděpodobné, že by bylo možné jejich DNA v dnešní době rozpoznat. Starší Dallin H. Oaks z Kvora Dvanácti apoštolů poznamenal: „Zastáváme postoj, že světské důkazy nemohou hodnověrnost Knihy Mormonovy ani potvrdit, ani vyvrátit.“29

Pisatelé Knihy Mormonovy se především starali o to, aby předali náboženské pravdy a zachovali duchovní odkaz svého národa. Modlili se o to, aby záznam, který pořizovali, byl navzdory prorokovanému zničení většiny jejich lidu zachován a jednou pomohl znovuzřídit poznání plnosti evangelia Ježíše Krista. Jejich slib určený všem těm, kteří tuto knihu studují „s upřímným srdcem, s opravdovým záměrem, majíce víru v Krista“, zní, že Bůh jim „projeví [její] pravdivost, mocí Ducha Svatého“.30 Pro bezpočet těch, kteří Knihu Mormonovu podrobili této zkoušce k ověření její hodnověrnosti, je tato kniha svazkem posvátného písma, jež má moc přivést je blíže k Ježíši Kristu.

Církev si váží příspěvku badatelů k vědeckému obsahu uvedenému v tomto článku; jejich práce je použita se svolením.

Původně publikováno v lednu 2014. Aktualizováno v dubnu 2017.

Související témata

  • Answering Gospel Questions [Odpovědi na otázky týkající se evangelia]

  • Bible

  • Book of Mormon [Kniha Mormonova]

  • Book of Mormon Translation [Překlad Knihy Mormonovy]

  • Jesus Christ [Ježíš Kristus]

  • Joseph Smith

  • Scriptures [Písma]

Poselství církevních vedoucích

Videa

„Teachings of Joseph Smith: The Book of Mormon“

Studijní zdroje a materiály

Všeobecné zdroje a materiály

„When Lehi’s Party Arrived in the Land, Did They Find Others There?“ Journal of Book of Mormon Studies

„DNA and the Book of Mormon: A Phylogenetic Perspective“, Journal of Book of Mormon Studies

„The Book of Mormon and the Origin of Native Americans from a Maternally Inherited DNA Standpoint“, BYU Religious Studies Center

Učení presidentů Církve

  1. Viz úvod ke Knize Mormonově.

  2. V tomto článku se pojmy původní obyvatelé Ameriky a indiáni používají k označení všech domorodých národů Severní i Jižní Ameriky. Další informace o vztahu výzkumu DNA a Knihy Mormonovy z všeobecného hlediska viz Ugo A. Perego, „Is Decrypting the Genetic Legacy of America’s Indigenous Populations Key to the Historicity of the Book of Mormon?“ Interpreter: A Journal of Mormon Scripture 12 (2014), 237–279; Michael F. Whiting, „DNA and the Book of Mormon: A Phylogenetic Perspective“, Journal of Book of Mormon Studies 12, no. 1 (2003), 24–35; Daniel C. Peterson, ed., The Book of Mormon and DNA Research (Provo, UT: Neal A. Maxwell Institute, 2008).

  3. Antonio Torroni a kol., „Asian Affinities and Continental Radiation of the Four Founding Native American mtDNAs“, American Journal of Human Genetics 53 (1993), 563–590; Alessandro Achilli a kol., „The Phylogeny of the Four Pan-American MtDNA Haplogroups: Implications for Evolutionary and Disease Studies“, PloS ONE 3, no. 3 (Mar. 2008), e1764.

  4. Ugo A. Perego a kol., „Distinctive Paleo-Indian Migration Routes from Beringia Marked by Two Rare mtDNA Haplogroups“, Current Biology 19 (2009), 1–8.

  5. Martin Bodner a kol., „Rapid Coastal Spread of First Americans: Novel Insights from South America’s Southern Cone Mitochondrial Genomes“, Genome Research 22 (2012), 811–820.

  6. John L. Sorenson, „When Lehi’s Party Arrived in the Land, Did They Find Others There?“ Journal of Book of Mormon Studies 1, no. 1 (Fall 1992), 1–34. Tato tvrzení byla nedávno shrnuta v: John L. Sorenson, Mormon’s Codex: An Ancient American Book (Provo, UT: Neal A. Maxwell Institute, 2013). Sorenson se domnívá, že indikátory v textu knihy „nevyhnutelně poukazují na to, že v této ‚zaslíbené zemi‘ v průběhu celého období popisovaného v nefitském záznamu a pravděpodobně i v éře Jareditů žily významně velké populace“ („When Lehi’s Party Arrived“, 34). Ačkoli existuje několik věrohodných hypotéz týkajících se zeměpisné polohy událostí z Knihy Mormonovy, Církev k tomu nezaujímá žádné oficiální stanovisko kromě toho, že se tyto události staly na americkém kontinentě. Viz Kniha Mormonova – příručka pro učitele semináře (2014), 196.

  7. Anthony W. Ivins, Conference Report, Apr. 1929, 15.

  8. „Facts Are Stubborn Things“, Times and Seasons 3 (Sept. 15, 1842), 922. U tohoto článku není uveden autor, ale vyšel v době, kdy byl editorem těchto novin Joseph Smith. Viz také Hugh Nibley, Lehi in the Desert, The World of the Jaredites, There Were Jaredites (Salt Lake City and Provo, UT: Deseret Book and Foundation for Ancient Research and Mormon Studies, 1988), 250.

  9. Přehled vyjádření na toto téma viz Matthew Roper, „Nephi’s Neighbors: Book of Mormon Peoples and Pre-Columbian Populations“, FARMS Review 15, no. 2 (2003), 91–128.

  10. Introduction to the Book of Mormon, rev. ed. (New York: Doubleday, 2006). V tomto úvodu, který není součástí textu samotné Knihy Mormonovy, se dříve uvádělo, že Lamanité jsou „hlavními předky amerických Indiánů“. I toto prohlášení, poprvé publikované v roce 1981, však naznačuje přítomnost dalších předků. (Introduction to the Book of Mormon, 1981 ed.) Na začátku Knihy Mormonovy označuje jméno Lamanita potomky Lamana a Lemuela (viz 2. Nefi 5:14 a Jákob 1:13). O několika staletí později se z tohoto jména stalo označení všech těch, kteří měli jinou politickou či náboženskou příslušnost než ti, kteří uchovávali desky Knihy Mormonovy (viz Helaman 11:24 a 4. Nefi 1:20).

  11. John L. Sorenson, „When Lehi’s Party Arrived“, 5–12.

  12. Peter A. Underhill a Toomas Kivisild, „Use of Y Chromosome and Mitochondrial DNA Population Structure in Tracing Human Migrations“, Annual Review of Genetics 41 (2007), 539–564.

  13. Názvy haploskupin se řídí standardizovanou nomenklaturou tvořenou střídavou kombinací písmen abecedy a číslic. Viz International Society of Genetic Genealogy, „Y-DNA Haplogroup Tree 2014“; a Mannis van Oven a Manfred Kayser M., „Updated Comprehensive Phylogenetic Tree of Global Human Mitochondrial DNA Variation“, Human Mutation 30 (2009), E386–E394.

    Chystáte se přejít na stránky http://www.isogg.org/tree a http://www.phylotree.org.

    Tímto opouštíte stránky provozované Církví Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Tento odkaz na internetové stránky třetí strany vám poskytujeme výhradně kvůli vašemu pohodlí. Stránky na uvedeném odkazu mají své vlastní podmínky používání, zásady týkající se ochrany osobních údajů a bezpečnostní metody, jež se liší od těch, které používáme na svých stránkách. Tím, že vás na tyto stránky upozorňujeme nebo vám na ně poskytujeme odkaz, neschvalujeme ani negarantujeme jejich obsah nebo nabízené produkty či služby.

  14. Vincenza Battaglia a kol., „The First Peopling of South America: New Evidence from Y-Chromosome Haplogroup Q“, PLoS ONE 8, no. 8 (Aug. 2013), e71390.

  15. Ugo A. Perego a kol., „The Initial Peopling of the Americas: A Growing Number of Founding Mitochondrial Genomes from Beringia“, Genome Research 20 (2010), 1174–1179; Jennifer Anne Raff a Deborah A. Bolnick, „Does Mitochondrial Haplogroup X Indicate Ancient Trans-Atlantic Migration to the Americas? A Critical Re-Evaluation“, PaleoAmerica 4, no. 1 (2015), 297–303.

  16. Viz Rasmus Nielsen a kol., „Tracing the People of the World through Genomics“, Nature 541 (2017), 302–310.

  17. Maanasa Raghavan a kol., „Upper Palaeolithic Siberian Genome Reveals Dual Ancestry of Native Americans“, Nature 505 (2014), 87–91.

  18. Stephen L. Zegura a kol., „High-Resolution SNPs and Microsatellite Haplotypes Point to a Single, Recent Entry of Native American Y Chromosomes into the Americas“, Molecular Biology and Evolution 21, no. 1 (2004), 164–175.

  19. Tyto „hodiny“ jsou založeny na vysledovaném tempu, ve kterém postupem času v DNA dochází k náhodným mutacím. Ohledně příkladu navrhovaných molekulárních hodin mitochondriální DNA viz Pedro Soares a kol., „Correcting for Purifying Selection: An Improved Human Mitochondrial Molecular Clock“, American Journal of Human Genetics 84, no. 6 (2009), 740–759.

  20. Alessandro Achilli a kol., „Reconciling Migration Models to the Americas with the Variation of North American Native Mitogenomes“, Proceedings of the National Academy of Sciences 110, no. 35 (2013), 14308–14313.

  21. Morten Rasmussen a kol., „Ancient Human Genome Sequence of an Extinct Palaeo-Eskimo“, Nature, Feb. 11, 2010, 757–762. Tuto hypotetickou migraci by od prvních přesunů obyvatelstva na americký kontinent dělilo přibližně 200 generací.

  22. Citováno v: Cassandra Brooks, „First Ancient Human Sequenced“, Scientist, Feb. 10, 2010, www.thescientist.com/blog/display/57140. Michael H. Crawford, molekulární antropolog z Kansaské univerzity, podobně poznamenal, že „doložené skutečnosti nevylučují možnost určitých kulturních kontaktů v malém měřítku mezi konkrétními společenstvími amerických Indiánů a mořeplavci z Asie či Oceánie“ (Michael H. Crawford, The Origins of Native Americans: Evidence from Anthropological Genetics [Cambridge: Cambridge University Press, 1998], 4).

  23. Ugo A. Perego, „Origin of Native Americans“, 186–187.

  24. Domorodé populace se početně snížily až o 95 procent. Viz David S. Jones, „Virgin Soils Revisited“, William and Mary Quarterly 60, no. 4 (Oct. 2003), 703–742.

  25. Michael H. Crawford, Origins of Native Americans, 49–51, 239–241, 260–261.

  26. Agnar Helgason a kol., „A Populationwide Coalescent Analysis of Icelandic Matrilineal and Patrilineal Genealogies: Evidence for a Faster Evolutionary Rate of mtDNA Lineages than Y Chromosomes“, American Journal of Human Genetics 72 (2003), 1370–1388.

  27. Beth Alison Schultz Shook a David Glenn Smith, „Using Ancient MtDNA to Reconstruct the Population History of Northeastern North America“, American Journal of Physical Anthropology 137 (2008), 14.

  28. Viz „How Many Genetic Ancestors Do I Have?“, Co-op Lab, Population and Evolutionary Genetics, UC Davis.

    Chystáte se přejít na stránky http://gcbias.org.

    Tímto opouštíte stránky provozované Církví Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Tento odkaz na internetové stránky třetí strany vám poskytujeme výhradně kvůli vašemu pohodlí. Stránky na uvedeném odkazu mají své vlastní podmínky používání, zásady týkající se ochrany osobních údajů a bezpečnostní metody, jež se liší od těch, které používáme na svých stránkách. Tím, že vás na tyto stránky upozorňujeme nebo vám na ně poskytujeme odkaz, neschvalujeme ani negarantujeme jejich obsah nebo nabízené produkty či služby.

  29. Dallin H. Oaks, „The Historicity of the Book of Mormon“, v: Paul Y. Hoskisson, ed., Historicity and the Latter-day Saint Scriptures, (Provo, UT: Brigham Young University Religious Studies Center, 2001), 239.

  30. Moroni 10:4.