Vědět je pěkné,ale nestačí to
Zde je několik příběhů prvních členů Církve, kteří slyšeli svědectví svědků Knihy Mormonovy.
Ilustrace Dan Burr
Naslouchat svědectví některého ze svědků Knihy Mormonovy muselo být téměř stejně úžasné jako vidět zlaté desky či anděla na vlastní oči. Mnoho prvních členů Církve tuto příležitost mělo.
Následuje vyprávění několika členů, kteří mluvili se svědky Knihy Mormonovy. Uvidíme však, že jak učil president Russell M. Nelson, získat svědectví o Knize Mormonově je „sice pěkné, ale to nestačí!“1
Rebecca Williamsová: „Mnozí jejich slovům věří“
Rebecca Swain Williamsová slyšela začátkem roku 1830 v Ohiu několik svědků Knihy Mormonovy. Svému otci a bratrům svědčila: „Slyšela jsem tentýž příběh od několika členů rodiny [Smithových] a od samotných tří svědků. Slyšela jsem, jak při veřejných shromážděních prohlásili, že viděli, jak z nebe sestoupil svatý anděl, přinesl desky a položil je před jejich oči.“
Když členové rodiny její svědectví zavrhli, Rebecca se nevzdala. I nadále je měla ráda, modlila se za ně a vážila si dobrých rad svého otce. Stále mu také vydávala svědectví o tom, že svědci Knihy Mormonovy mluvili pravdu: „Jsou to muži dobrého charakteru a mnozí jejich slovům věří. … Viděli anděla Božího a rozmlouvali s ním.“2
Koncem 30. let 19. století, v období rozsáhlých názorových rozporů v Církvi, zůstala Rebecca věrná a rozhodla se zachovávat předpisy Knihy Mormonovy.3
William McLellin: „Musím uznat [její] pravdivost“
Jednoho rána roku 1831 se mladý učitel William McLellin doslechl, že nějací muži, kteří jsou na cestě do Missouri, budou kázat o nové knize, jež je prý „zjevením od Boha“. Pospíchal, aby si je mohl poslechnout. Naslouchal Davidu Whitmerovi, když vydával svědectví o tom, že „viděl svatého anděla, jenž mu oznámil pravdivost tohoto záznamu“. Hluboce si přál poznat, zda je jejich svědectví pravdivé. Následoval je téměř 650 kilometrů daleko do Independence v Missouri, kde se setkal s dalšími svědky, včetně Martina Harrise a Hyruma Smitha, a hovořil s nimi.4
William kladl Hyrumovi otázky po mnoho hodin. „Tázal jsem se ho na podrobnosti ohledně toho, jak byl tento záznam vynesen na světlo světa,“ zapsal si William. Příštího rána – poté, co se pomodlil, aby byl doveden k pravdě – si uvědomil, že „jako čestný muž [musí] uznat pravdivost a platnost Knihy Mormonovy“.5
V následujících letech byla Williamova víra zkoušena a posilována jeho rozhodnutími a pronásledováním, kterému byli Svatí posledních dnů vystaveni. Když byli Svatí v Jackson County v Missouri přepadeni, nějací muži tloukli a bičovali Williamova přítele Hirama Page, jednoho z osmi svědků, a řekli mu, že ho pustí, pokud popře Knihu Mormonovu. „Jak mohu popřít něco, o čem vím, že je to pravda?“ řekl Hiram, a oni ho bili dále.
Williama Hiramovo svědectví posílilo a pochopitelně se bál, aby nebyl také zbit. Když se doslechl, že muži v dané oblasti nabízejí odměnu za zajetí jeho a Olivera Cowderyho, utekli společně z města do lesů, aby se tam s Davidem Whitmerem ukryli. Tam William kladl dvěma ze tří svědků otázky. „Nikdy v životě jsem neměl přímé vidění,“ řekl jim, „ale vy tvrdíte, že jste ho měli, a proto s jistotou víte. Nyní víte, že je náš život neustále v ohrožení, pokud by nás rozlícený dav dopadl. Řekněte mi v bázni před Bohem: je Kniha Mormonova pravdivá?“
„Bratře Williame,“ odvětil Oliver, „Bůh poslal svého svatého anděla, aby nám oznámil pravdivost jejího překladu, a proto to víme. A i kdyby nás rozlícený dav zabil, budeme do posledního dechu prohlašovat, že je pravdivá.“
David dodal, „Oliver ti řekl svatou pravdu, neboť jsme nemohli být oklamáni. Opravdu ti dosvědčuji, že je to pravda!“6
David, Martin, Hiram, Oliver i William poznali každý sám pro sebe, že Joseph Smith přeložil Knihu Mormonovu mocí Boží. Věděli, že evangelium zapsané na zlatých deskách je pravdivé. Později se však nechali rozežírat pocity zklamání s Josephem, až podle nauk Knihy Mormonovy přestali žít.
Když Prorok Joseph viděl, jak se rozhodli, svědčil nejen o tom, že je Kniha Mormonova pravdivá – „je nejsprávnější ze všech knih na zemi a … je závěrným kamenem našeho náboženství“ – ale také o tom, že se „dodržováním jejích předpisů přiblíží[me] Bohu více nežli prostřednictvím kterékoli jiné knihy“.7
Sally Parkerová: „Silní ve víře“
Sally Parkerová byla sousedka Lucy Mack Smithové v Kirtlandu ve státě Ohio. „Vyprávěla mi celý příběh,“ napsala Sally. Když se jí zeptala, zda desky viděla, „[Lucy] řekla, že ne, že je nesměla spatřit, ale že si je potěžkala a držela je, a já jsem věřila všemu, co řekla, protože jsem vedle ní bydlela osm měsíců a byla to jedna z nejlepších žen“.
Roku 1838 slyšela Sally vydávat svědectví také Hyruma Smitha: „Řekl, že viděl desky na vlastní oči a držel je v rukou.“8
Koncem 30. let 19. století, když mnoho lidí Církev opouštělo, Sally Parkerová truchlila nad ztrátou jejich přátelství a znovu obnovila své rozhodnutí zachovávat předpisy Knihy Mormonovy. „Chci se držet této víry, která je jako zrno hořčičné,“ napsala Sally. „I nyní pociťuji v srdci jeho moc. Jsem stejně silná ve víře jako tehdy, když jsme byli pokřtěni, a mé přesvědčení se nezměnilo. Chci se držet evangelia až do smrti.“9
Rhoda Greeneová: „Měl Ducha Božího“
Lucy Mack Smithová promluvila na generální konferenci roku 1845 – poté, co všichni svědkové Knihy Mormonovy z její rodiny zemřeli na nemoc nebo byli zavražděni. Vyprávěla příběh z první misie svého syna Samuela.
Samuel – jeden z osmi svědků – navštívil domov Rhody Greeneové, jejíž manžel byl na misii jiné církve. Samuel se zeptal Rhody, zda by nechtěla knihu. „Je to Kniha Mormonova, kterou můj bratr Joseph přeložil z desek vzatých ze země,“ vysvětlil.
Rhoda si od něj knihu vzala, aby si ji přečetla a ukázala ji svému manželovi. Když se Samuel později vrátil, řekla mu, že manžel zájem nemá a že si od něj knihu koupit nemůže. Samuel si od ní knihu smutně vzal a obrátil se k odchodu. Rhoda později Lucy vyprávěla, že Samuel se tehdy zastavil a podíval se na ni. „Takový pohled nikdy neviděla,“ uvedla Lucy ve svém proslovu na konferenci. „Věděla, že měl Ducha Božího.“
„Duch mi zakazuje, abych si tu knihu vzal,“ řekl Samuel Rhodě, která poklekla a požádala Samuela, aby se s ní pomodlil. Knihu si nechala, přečetla ji a získala o ní svědectví. Nakonec tak učinil i její manžel. Rozhodli se po celý život zachovávat její předpisy.
„A tak toto dílo započalo,“ svědčila Lucy, „a poté se šířilo jako zrno hořčičné.“10
Rhoda Greeneová je má předkyně. Její svědectví o Knize Mormonově a zaznamenaná svědectví svědků a lidí, kteří je slyšeli, jsou pro mě povznášejícím ponaučením. Posiluje mě jejich rozhodnutí žít podle toho, čemu Kniha Mormonova učí.
Každý z nás může být novodobým svědkem Knihy Mormonovy, když nám Duch Svatý potvrdí její pravdivost. Krátce předtím, než jsem odjel na misii, jsem Knihu Mormonovu dočetl, poté jsem poklekl a pomodlil se jednoduše, avšak s opravdovým záměrem, upřímným srdcem a vírou v Ježíše Krista. (Viz Moroni 10:3–4.) Pocítil jsem mocné vnuknutí, které znělo: „Již víš, že je pravdivá.“ Spolu s ním jsem pocítil pokoj, kterému bych nechtěl nikdy odporovat. Od té doby vím, že Kniha Mormonova je pravdivá.
To však nestačí. President Russell M. Nelson učil: „Kdykoli slyším někoho, včetně sebe samotného, říkat: ‚Vím, že Kniha Mormonova je pravdivá,‘ chce se mi zvolat: ‚To je sice pěkné, ale to nestačí!‘ Je třeba, abychom z ‚celé hloubky srdce svého‘ pociťovali, že Kniha Mormonova je jednoznačně slovo Boží. Musíme to pociťovat tak hluboce, že bez ní nebudeme chtít prožít ani jediný den.“11 Učení presidenta Nelsona je pravdivé. Má neutuchající snaha žít podle učení Knihy Mormonovy mě přivedla blíže k Bohu než cokoli jiného. ◼