Nejsem tak sám
Damián si přál, aby celá jeho rodina mohla jít společně na shromáždění.
Damián si zkontroloval batoh, aby zjistil, zda má vše, co potřebuje. Oblečení na shromáždění? Mám. Boty? Mám. Kniha Mormonova? Mám. Zapnul si batoh, hodil si ho přes rameno a vyrazil ke dveřím.
„Mamá!“ zavolal Damián. „Jedu k abuele (babičce) a abuelovi (dědečkovi)!“
Mamá skládala ručníky. „Nezapomeň, že máš prarodičům pomáhat.“ Zvedla se od práce, aby Damiána pořádně objala. „Vím, že s nimi rád chodíš na shromáždění. Užij si zítřek.“
„Ano, mamá!“ řekl Damián. Ale přál bych si, abys mohla jít se mnou, pomyslel si.
Damián došel na autobusovou zastávku. Každou sobotu jel autobusem přes celé jejich město v Ekvádoru, kde bydlel, až k domu abuely a abuela. Zůstával u nich přes noc. A následující den s nimi šel na shromáždění.
V neděli ráno se Damián oblékl na shromáždění. Zapnul si košili. Nazul si boty. A poté šel s abuelou a abuelem na shromáždění.
Damián chodil na shromáždění rád. Rád zpíval písně a přijímal svátost. Taky se rád setkával s kamarády. Ale přál si, aby tam s ním byl i zbytek jeho rodiny.
Toho odpoledne přišli Damián, abuela a abuelo k domu bratra a sestry Ruizových. Společně si uspořádali rodinný domácí večer. Abuela přinesla karamelový puding, aby měli sladkou tečku.
Lekce byla o Ježíšovi. Zatímco Damián poslouchal, vybarvil obrázek Ježíše. „Ježíš vždy rozumí tomu, jak se cítíme,“ řekl bratr Ruiz. „I když je nám smutno.“
Damián se podíval na svůj obrázek Ježíše. Byl rád, že Ježíš rozumí tomu, jak se cítí.
Po závěrečné modlitbě abuela řekla: „Přinesla jsem puding. Kdo si dá?“
„Já!“ zvolal Damián. Tenhle smetanový, sladký dezert byl Damiánův oblíbený! A abuela dělala ten nejlepší puding.
Po rodinném domácím večeru odvedla abuela Damiána na autobusovou zastávku, aby mohl jet domů. Damián upřeně hleděl do země.
„Děje se něco?“ zeptala se abuela.
Damián se zamračil. „Přál bych si, aby i zbytek rodiny s námi chodil na shromáždění.“
„Já taky,“ odpověděla abuela. Poté Damiána objala. „Ale tvoje rodina tě má moc ráda. A stejně tak i abuelo a já a mnozí další!“
K zastávce přijel autobus. Damián se posadil k okénku a mával na abuelu, když autobus odjížděl.
Damián přemýšlel o tom, co mu abuela řekla. Přemýšlel o mamá a svém bratrovi a sestře. Věděl, že ho mají moc rádi. Poté přemýšlel o paní učitelce v Primárkách. A o rodině Ruizových. A o abuele s abuelem. Všichni ho mají moc rádi.
A především Damián věděl, že ho mají rádi i Nebeský Otec a Ježíš. A díky tomu se už necítil tak sám.
Ilustrace: Julissa Mora