Tatínkovy deníky
Tento příběh se odehrál na Tahiti.
Allan seděl na lavičce před domem. Zrovna zapadalo slunce. Palmy čněly vysoko k obloze plné růžových a oranžových červánků.
Allan otočil stránku knihy, kterou zrovna četl. Nebyly v ní žádné obrázky. Ale Allanovi to nevadilo. Měl tuto knihu moc rád!
Očima přejel po stránce napsané tatínkovým úhledným rukopisem. Tuto část si pamatoval! Vždy ho rozesmála.
V tu chvíli tatínek vyšel z domu. „Čemu se směješ?“
„Čtu jednu z tvých knih.“ Allan se usmál od ucha k uchu. „Líbí se mi ten příběh s kokosem.“
„Aha, ty myslíš moje deníky.“ Tatínek se posadil vedle Allana. „Vyprávějí příběh mého života. Ale nejsou jenom o mně. Jsi v nich i ty. A taky maminka a tvoji bratři a sestra.“
„Tak jako Nefi!“ řekl Allan. „Ten taky psal o svém životě a psal i o své rodině.“
„Přesně tak!“ přikývl tatínek.
„Nejvíce se mi líbí ty části, kde vyprávíš o sobě,“ řekl Allan. „Jako třeba, když jsi tady na Tahiti sloužil jako misionář.“
„Mně se zase nejvíce líbí příběhy o tobě,“ řekl tatínek. „Věděl jsi, že jsme tě pojmenovali podle druhého jména staršího Bednara?“
„To jsi mi nikdy neřekl! Už se nemůžu dočkat, až si o tom přečtu.“
Tatínek se usmál. „V mých denících je spousta příběhů. Začal jsem si je psát, když mi bylo osm.“
„Už když ti bylo osm?“ užasl Allan. To je ale vážně, vážně dlouhá doba.“
Tatínek se rozesmál. „Zas tak starý nejsem.“
Allan se na chvíli zamyslel. „Mně bude už brzy taky osm,“ řekl. „Mohl bych dostat k narozeninám deník?“
„Samozřejmě!“ řekl tatínek.
„To si potom do něj budu moct psát příběhy, které si pak budou číst moje děti.“
„To zní jako pěkná rodinná tradice!“ řekl tatínek.
Ilustrace: Alessia Girasole