Kamarád kamarádovi
Pokání kvůli výtahu
Když mi bylo jedenáct let, žila moje rodina ve dvanáctipatrové budově v Hongkongu. Každý den po škole jsem vběhl dovnitř a jel výtahem k našemu bytu.
Jednoho dne jsem nastoupil do výtahu a zmáčkl všechna tlačítka, aby se rozsvítila. Výtah tak měl zastavit v každém patře. Dveře se začaly zavírat, ale najednou se v nich objevila ruka a otevřela je. Byla to jedna sousedka, která bydlela nad námi. O tlačítkách nic neřekla, ale já jsem byl nervózní. Měl jsem pocit, že cesta domů trvá věčnost!
Výtah samozřejmě zastavil v dalším patře, chvíli čekal a pak jel dál. Hned jak se dveře otevřely v našem patře, uháněl jsem ven. Domů jsem přiběhl zpocený, protože jsem běžel velmi rychle.
Chvíli poté, co jsem dorazil domů, zazvonil telefon. Byla to sousedka z výtahu. Zatímco jsem čekal, až maminka zavěsí, byl jsem hodně nervózní.
Jakmile maminka dotelefonovala, zeptala se mě: „Zmáčkl jsi ve výtahu všechna tlačítka?“
Nedokázal jsem mamince lhát. „Ano,“ odpověděl jsem.
Maminka se usmála. „Dobře, pojďme si nahoru popovídat se sousedkou.“
Šli jsme společně nahoru. Zazvonil jsem na zvonek a sousedka přišla otevřít. Se svěšenou hlavou jsem se omluvil za to, že jsem zmáčkl všechna tlačítka. Slíbil jsem, že už to nikdy neudělám.
Sousedka byla laskavá. Řekla: „Pokud to už nikdy neuděláš, tak je to podle mě v pořádku.“
Poté, co jsem se omluvil, jsem se cítil dobře. A všechna tlačítka ve výtahu už jsem nikdy nezmáčkl.
Tento zážitek mi pomohl naučit se něčemu o pokání. Věděl jsem, že jsem udělal něco špatně. Mrzelo mě to a požádal jsem o odpuštění. A už jsem to nikdy neudělal. Potom jsem byl šťastný! Pokání může přinášet štěstí i vám.
Ilustrace: Alyssa Tallent