Pionýři v každé zemi
Ludovicovo piano
Ludovic byl šťastný, že může sloužit Nebeskému Otci.
Ludovic vzal několik skládacích židlí a odnesl je na druhou stranu ulice. Byla neděle a brzy mělo začít shromáždění. V domě, kde mívali v Togu shromáždění, byl židlí nedostatek. Ludovic tedy vždy nosil židle z domu svého dědečka.
„Proč bys opouštěl krásný kostel a chodil do malé chatrče?“ zavolal na něj někdo. „Ve vašem kostele nejsou ani lavice!“ řekl se smíchem někdo jiný.
Ludovic předstíral, že neslyší. Musím prostě dál dělat to, co je správné, pomyslel si.
Ludovic se o Církvi poprvé dozvěděl, když mu bylo deset let. Teď mu bylo dvanáct. S rodinou se dali nedávno pokřtít. Byl nositelem kněžství a pomáhal roznášet svátost. Dokonce každý týden šetřil část peněz, které měl na obědy, aby mohl koupit chléb na svátost. Byl šťastný, že může sloužit Nebeskému Otci.
Když mělo shromáždění začít, byla malá místnost plná. Někteří lidé seděli na židlích, které Ludovic přinesl. Jiní lidé stáli.
Shromáždění začalo písní. „Izraeli, Bůh tě volá,“ zpíval Ludovic. Na shromážděních zpíval moc rád.
Po shromáždění si Ludovic broukal, zatímco uklízel židle. Broukal si i po cestě domů. Pak dostal nápad! Vytáhl své dětské klávesy na hraní. Možná dokáže přijít na to, jak zahrát „Izraeli, Bůh tě volá“!
Ludovic si broukal melodii a mačkal různé klávesy, dokud se mu to nepodařilo. Brzy se naučil hrát celou píseň.
Ludovic si potom vzpomněl, že jeho rodina má několik nahrávek církevních písní. Poslechl si je a naučil se hrát i ty. Cvičil a cvičil.
„Proč nás nedoprovodíš při zpěvu na shromáždění?“ zeptal se jednoho dne Ludovica tatínek.
Ludovica zalil studený pot. „Moc se stydím,“ odpověděl. „Co když to popletu?“
„Tak budeš hrát dál,“ řekl tatínek. „Hraní na klavír ti jde líp, než si myslíš.“
Následující neděli nenesl Ludovic pouze židle. Na shromáždění si vzal i své klávesy. Když nastal čas na zpěv úvodní písně, položil nervózně na klávesy prsty. Potom začal hrát. Všichni zpívali. A znělo to vážně skvěle!
Od té doby hrál Ludovic na shromáždění každou neděli. Občas to popletl. Ale nevzdával to. Když bylo některou píseň příliš těžké zahrát, zpívali bez piana a Ludovic vedl hudbu.
Ludovic se usmíval. Nezáleželo mu na tom, že mají církevní shromáždění u někoho doma. Nezáleželo mu ani na tom, že si ho lidé dobírají. Záleželo jen na tom, že Ludovic používá své talenty, aby sloužil Bohu.
Togo je malá země v západní Africe.
Dnes se tam nachází 21 sborů a odboček.
Úředním jazykem v Togu je francouzština.
Jeden misionář naučil Ludovica noty, aby mohl hrát na piano lépe.
Ludovic už je dospělý. On i jeho manželka Benedict milují hudbu.
Ludovic má doma opravdové piano a na shromážděních hraje na varhany.
Ilustrace: Caroline Garcia