Jak se stát pravým učedníkem
Starší Daniel L. Johnson
Sedmdesátník
Když dodržujeme Pánova přikázání a sloužíme bližním, stáváme se lepším učedníkem Ježíše Krista.
My, kteří jsme vstoupili do vod křtu a obdrželi dar Ducha Svatého, jsme uzavřeli smlouvu, že jsme ochotni vzít na sebe jméno Ježíše Krista neboli, jinými slovy, prohlašujeme se za učedníky Páně. Tuto smlouvu obnovujeme každý týden, když přijímáme svátost a toto učednictví projevujeme tím, jak žijeme. Takové učednictví se nádherně projevilo při nedávných událostech v Mexiku.
Obce, které se v severním Mexiku zaměřují na pěstování ovoce, měly nádherné jaro. Ovocné stromy byly v plném rozkvětu a očekávání bohaté sklizně byla vysoká. Lidé si již plánovali splacení půjček, obnovu potřebného vybavení a stárnoucích sadů a splacení osobních závazků, jako například školné pro členy rodiny. Začínali plánovat i rodinnou dovolenou. Nad všemi se vznášela optimistická nálada. Koncem března se pak jednoho pondělního odpoledne přihnala zimní bouře a začalo sněžit. Sněžilo až do tří hodin následujícího rána. Když se mračna protrhala, teplota prudce klesla. Po celou noc až do časných ranních hodin se lidé maximálně snažili zachránit alespoň část úrody. Vše bylo ale marné. Byla zkrátka příliš velká zima a celá úroda úplně zmrzla. Tento rok se žádné ovoce sklízet ani prodávat nebude. Úterní rozbřesk zdrcujícím způsobem pohřbil všechny skvělé plány, očekávání a sny z předchozího dne.
O tomto nešťastném úterním ránu mě e-mailem informovala Sandra Hatchová, manželka Johna Hatche, který byl tehdy prvním rádcem v předsednictvu chrámu Colonia Juárez Chihuahua. Cituji část tohoto e-mailu: „John vstal brzy – asi v 6:30 – a zajel se do chrámu podívat, zda bychom neměli ranní zasedání zrušit. Když se vrátil, řekl, že parkoviště i silnice jsou průjezdné, a tak jsme se rozhodli zasedání nerušit. Napadlo nás, že možná přijdou někteří z těch chrámových pracovníků, kteří sady nemají, a že je na zasedání můžeme poslat všechny. … Bylo velmi inspirující sledovat, jak přicházel jeden muž za druhým. Přišli po probdělé noci a s vědomím, že přišli o celou svou úrodu. … Sledovala jsem je během přípravné schůzky a bylo pro ně těžké zůstat bdělými. Ale místo toho, aby si řekli, že mají dobrý důvod, proč nechodit, přišli. A na zasedání bylo 38 lidí (zasedání bylo plné)! Ono ráno pro nás bylo povznášející a děkovali jsme Nebeskému Otci za tyto dobré členy, kteří konají svou povinnost bez ohledu na to, co se děje. Dnes ráno jsem pociťovala výjimečného ducha. Boha jistě potěšilo vědomí, že milujeme Jeho dům a že pro nás v tak krušné ráno byl chrám tím správným místem, kde jsme měli být.“
Tím ale tento příběh nekončí, a vlastně pokračuje stále dál.
Většina z těch, kteří o úrodu ovoce přišli, měli další pole, na kterých mohli přes léto pěstovat jiné plodiny, například chilli papričky nebo fazole. Tyto plodiny jim poskytly alespoň nějaký příjem, dost na to, aby přežili do příští úrody ovoce. Avšak jednomu dobrému bratrovi, který měl malé děti a neměl žádné další pole, hrozilo, že bude celý rok bez příjmu. Když lidé z obce viděli zoufalou situaci tohoto bratra, zajistili pro něj z vlastního popudu a na vlastní náklady kus pozemku, pomocí vlastního vybavení připravili půdu a opatřili mu sazenice chilli papriček, aby měl co zasadit.
Ty, o nichž jsem právě hovořil, znám. Díky tomu, že je znám, mě to, co udělali, nepřekvapilo. Avšak ti, kteří je neznají, si pravděpodobně budou klást dvě otázky začínající slovem proč. Proč šli do chrámu konat své povinnosti a sloužit poté, co byli po celou noc vzhůru jen proto, aby si tam uvědomili, že přišli o větší část svého celoročního příjmu? Proč vzali něco, čeho bylo nyní velmi málo, aby pomohli jinému člověku v zoufalé nouzi, když se oni sami nyní ocitli v tak tíživé finanční situaci?
Pokud rozumíte tomu, co to znamená být učedníkem Ježíše Krista, pak již na tyto dvě otázky znáte odpověď.
Uzavření smlouvy, že se staneme učedníky Krista, je začátek celoživotního procesu a tato cesta není vždy snadná. Když činíme pokání z hříchů a snažíme se dělat to, co by Pán chtěl, abychom dělali, a když sloužíme bližním tak, jak by jim sloužil On, pak se nevyhnutelně stáváme více takovými, jako je On. Stát se takovými, jako je On, a být s Ním v jednotě, je nejvyšším cílem a úkolem – a v podstatě i samotnou definicí pravého učednictví.
Když Spasitel navštívil americký kontinent, zeptal se svých učedníků: „Tudíž, jakými lidmi máte býti?“ A poté na svou otázku odpověděl slovy: „Vpravdě pravím vám, dokonce jako já jsem.“ (3. Nefi 27:27.)
Stát se takovým, jako je Spasitel, není snadné, obzvlášť ve světě, ve kterém žijeme. Prakticky každý den svého života čelíme překážkám a protivenství. Existuje důvod, proč tomu tak je, a je to jeden z hlavních účelů smrtelnosti. V Abrahamovi 3:25 čteme: „A budeme je tím zkoušeti, abychom viděli, budou-li činiti všechny věci, jež jim Pán, jejich Bůh, přikáže.“
Tyto prověrky či zkoušky se svou podstatou a intenzitou liší. Avšak nikdo tuto smrtelnou existenci neopustí, aniž by jimi prošel. Většinou za zkoušky považujeme ztrátu úrody nebo zaměstnání, úmrtí blízkého člověka, nemoc, tělesné, psychické nebo duševní omezení, chudobu nebo ztrátu přátel. Avšak i dosažení zdánlivě hodnotných cílů s sebou může nést svá nebezpečí v podobě neochotné pýchy, kdy více usilujeme o pocty druhých než o uznání nebe. K těmto poctám může patřit světská popularita, veřejné uznání, tělesná zdatnost, umělecké nebo sportovní nadání, blahobyt a bohatství. Ohledně posledně jmenovaných zkoušek mohou mít někteří z nás podobné přání jako Tovje z muzikálu Šumař na střeše: „[Je-li bohatství prokletím], kéž mě jím [Bůh] raní. A kéž se z něj nikdy nezotavím!“1
Tyto posledně jmenované zkoušky však mohou být hrozivější a nebezpečnější než ty dříve jmenované a může být těžší je překonat. Naše učednictví se nebude rozvíjet ani prověřovat podle toho, jakému druhu zkoušek čelíme, ale podle toho, jak v nich obstojíme. President Henry B. Eyring nás učil: „A tak touto velkou životní zkouškou je zjistit, zda budeme naslouchat Božím přikázáním a budeme jich poslušni uprostřed bouří našeho života. Nejde o to bouře přestát, ale rozhodovat se správně, zatímco běsní kolem nás. A životní tragédií je, když v této zkoušce neuspějeme, a nebudeme tak hodni slavného návratu do našeho nebeského domova.“ („Duchovní příprava – začněte včas a buďte vytrvalí“, Liahona, listopad 2005, 37–38.)
Jsem hrdým dědečkem 23 vnoučat. Ta mě neustále překvapují tím, jak i v raném a útlém věku dokáží chápat věčné pravdy. Když jsem si připravoval tento proslov, požádal jsem je, aby mi poslala krátkou definici toho, co pro ně znamená být učedníkem neboli následovníkem Ježíše Krista. Od všech jsem dostal úžasné odpovědi. Rád bych se ale s vámi podělil o tuto odpověď od osmiletého Benjamina: „Být učedníkem Ježíše Krista znamená být příkladem. Znamená to být misionářem a připravovat se na misii. Znamená to sloužit druhým. Znamená to, že čteš písma a modlíš se. Znamená to, že světíš den sabatu. Znamená to, že nasloucháš nabádáním Ducha Svatého. Znamená to, že chodíš na shromáždění a do chrámu.“
Souhlasím s Benjaminem. V učednictví jde o to, co děláme a kým se stáváme. Když dodržujeme Pánova přikázání a sloužíme bližním, stáváme se lepším učedníkem Ježíše Krista. Poslušnost a podrobení se Jeho vůli nám přinese společenství Ducha Svatého spolu s požehnáními pokoje, radosti a bezpečí, která třetího člena Božstva vždy doprovázejí. A nelze je získat žádným jiným způsobem. Právě naprosté podrobení se Jeho vůli je nakonec tím, co nám pomůže stát se takovými, jako je náš Spasitel. Znovu opakuji, stát se takovými, jako je On, a být s Ním v jednotě, je nejvyšším cílem a úkolem – a v podstatě i samotnou definicí pravého učednictví.
A právě učednictví v praxi jsem pozoroval v chrámu Colonia Juárez a na okolních polích, když bratři a sestry v Církvi opětovně potvrzovali své závazky vůči Bohu a k sobě navzájem navzdory strastiplnému protivenství.
Svědčím o tom, že když budeme dodržovat Pánova přikázání, sloužit druhým a svou vůli podřizovat vůli Jeho, staneme se vskutku Jeho pravými učedníky. O tom svědčím ve jménu Ježíše Krista, amen.