Ochraňujte děti

Starší Dallin H. Oaks

Kvorum Dvanácti apoštolů

Nikdo by neměl vzdorovat prosbě za sjednocené zvýšení zájmu o blaho a budoucnost našich dětí – dorůstajícího pokolení.

Všichni si pamatujeme na pocit, když k nám malé dítě s pláčem natáhlo ruce, abychom mu pomohli. Milující Nebeský Otec nám dává tyto pocity, aby nás motivoval pomáhat Jeho dětem. Vzpomeňte si prosím na tyto pocity, až budu mluvit o naší zodpovědnosti chránit děti a starat se o jejich blaho.

Mluvím z pohledu evangelia Ježíše Krista a Jeho plánu spasení. Takové je mé povolání. Místní vedoucí Církve mají zodpovědnost v rámci jedné konkrétní jednotky, jako je sbor nebo kůl, ale apoštol má zodpovědnost svědčit celému světu. V každém národě, mezi každou rasou a vyznáním, jsou všechny děti dětmi Božími.

Ačkoli nemluvím z hlediska politického či veřejné politiky, nemohu, podobně jako ostatní vedoucí Církve, mluvit o blahu dětí, aniž bych se zmínil o rozhodnutích, která činí občané, veřejní činitelé a pracovníci v soukromých organizacích. Pro každého z nás platí Spasitelovo přikázání mít rád druhé a starat se o ně, a zvláště o slabé a bezbranné.

Děti jsou velmi zranitelné. Mají jen malou či vůbec žádnou schopnost se chránit nebo se o sebe postarat a jen malý vliv na to, co je pro jejich blaho důležité. Děti potřebují, aby za ně mluvil někdo jiný, a potřebují jedince s rozhodovacími pravomocemi, kteří dávají přednost jejich blahu před sobeckými zájmy dospělých.

I.

Jsme šokováni tím, jak se po celém světě miliony dětí stávají obětí zločinů a sobeckosti dospělých.

V některých válkou zmítaných zemích jsou děti unášeny, aby sloužily jako vojáci ve znepřátelených armádách.

Zpráva Spojených národů odhaduje, že více než dva miliony dětí se každoročně stávají obětí prostituce a pornografie.¹

Z hlediska plánu spasení je jedním z nejzávažnější zločinů vůči dětem odepřít jim možnost narodit se. Toto je celosvětový trend. Celonárodní míra porodnosti ve Spojených státech je nejnižší za 25 let² a porodnost ve většině evropských a asijských zemích je již mnoho let pod úrovní reprodukce. Toto není jen náboženská otázka. Tím, že nastupující pokolení početně slábne, celé kultury a dokonce národy se vyprazdňují a nakonec zmizí úplně.

Jednou z příčin klesající porodnosti je provádění potratů. Odhadem se na celém světě provede každoročně více než 40 milionů potratů.³ Zákony potrat často umožňují, či dokonce podporují, ale z našeho pohledu se jedná o veliké zlo. Mezi další zločiny vůči dětem, k nimž dochází během těhotenství, patří poškození plodu v důsledku matčiny nevhodné stravy nebo užívání drog.

Je tragickou ironií, že mnoho dětí je likvidováno či poškozováno ještě před narozením, zatímco zástupy neplodných párů touží po adopci miminka a usilují o to.

Týrání či zanedbávání dětí, k němuž dochází po narození, je pro veřejnost viditelnější. Po celém světě téměř osm milionů dětí umírá před svými pátými narozeninami, většinou kvůli nemocem, které lze léčit a kterým lze i předcházet.⁴ A Světová zdravotnická organizace udává, že jedno z každých čtyř dětí je ve svém duševním i tělesném vývoji omezeno v důsledku nedostatečné výživy.⁵ My, vedoucí Církve, kteří žijeme a cestujeme po celém světě, mnohé z toho vidíme na vlastní oči. Generální předsednictvo Primárek podává zprávu o dětech žijících v „nepředstavitelných“ podmínkách. Jedna matka na Filipínách řekla: „Někdy nemáme dost peněz na jídlo, ale to nevadí, protože díky tomu mám možnost učit děti o víře. Shromáždíme se a modlíme se o pomoc, a děti pak vidí, jak nám Pán žehná.“⁶ V Jihoafrické republice se jedna pracovnice Primárek setkala s osamělou a posmutnělou dívenkou. Když nesměle odpovídala na laskavé otázky, řekla, že nemá maminku, tatínka ani babičku – staral se o ni jen dědeček.⁷ Tyto tragédie jsou na kontinentu, kde mnoho opatrovníků umírá na AIDS, běžné.

Dokonce i v bohatých národech trpí malé děti a mládež zanedbáváním. Děti vyrůstající v chudobě mají horší zdravotní péči a nedostatečné příležitosti ke vzdělání. Jsou také vystaveny nebezpečnému fyzickému i kulturnímu prostředí, a dokonce i zanedbávání ze strany rodičů. Starší Jeffrey R. Holland nedávno vyprávěl o zážitku policisty, který je Svatým posledních dnů. Během pátrání našel pět malých dětí, které se na špinavé podlaze bez povlečení choulily k sobě a snažily se usnout v bytě, kde jejich matka a ostatní pili alkohol a měli večírek. V bytě nebylo jídlo, kterým by mohly zahnat hlad. Poté, co policista děti uložil do provizorní postele, poklekl a pomodlil se za jejich ochranu. Když odcházel ke dveřím, jedno asi šestileté dítě za ním vyběhlo, chytlo ho za ruku a prosilo ho: „Mohl byste mě prosím adoptovat?“⁸

Jistě si pamatujeme, čemu učil Spasitel, když před své následovníky postavil malé dítě a prohlásil:

„A kdož by koli přijal pacholátko takové ve jménu mém, mneť přijímá.

Kdo by pak pohoršil jednoho z maličkých těchto věřících ve mne, lépe by jemu bylo, aby zavěšen byl žernov osličí na hrdlo jeho, a pohřížen byl do hlubokosti mořské.“ (Matouš 18:5–6.)

Když se zamýšlíme nad nebezpečími, před kterými máme děti chránit, máme pamatovat i na psychické týrání. Rodiče či jiní pečovatelé nebo učitelé či vrstevníci, kteří ponižují, šikanují nebo pokořují děti nebo mládež, mohou zasazovat rány trvalejší, než je fyzické zranění. Když dopouštíte, aby se dítě nebo mladý člověk cítil bezcenný, nemilovaný nebo nechtěný, může to způsobit vážné a dlouhodobé narušení jeho emocionálního zdraví a rozvoje.⁹ Mladí lidé, kteří zápolí s nějakou mimořádnou výzvou, včetně přitažlivosti k osobám stejného pohlaví, jsou zvlášť zranitelní a potřebují láskyplné porozumění – nikoli šikanování nebo vyobcování.¹⁰

S pomocí Páně můžeme činit pokání a změnit se a být k dětem láskyplnější a nápomocnější – jak ke svým vlastním, tak i k těm ostatním kolem nás.

II.

Některé případy fyzického či emocionálního ohrožení dětí jsou právě tak závažné jako ty, které se odvíjejí od jejich vztahu s rodiči nebo opatrovníky. President Thomas S. Monson mluvil o tom, co nazval „hanebným“ týráním dětí, kdy rodič dítě bil či mrzačil, ať již fyzicky či emocionálně.¹¹ Rmoutilo mě, když jsem musel studovat šokující důkazy o těchto případech při svém působení na Nejvyšším soudu Utahu.

Pro blaho dětí je nanejvýš důležité, zda jsou jejich rodiče oddáni, jaké jejich manželství je a jak dlouho jsou svoji, a v širším kontextu i kultura a očekávání spojená s manželstvím a s péčí o děti v místě, kde žijí. Dva odborníci na rodinné záležitosti vysvětlují: „Po celou historii je manželství hlavně a především institucí pro plození a vychovávání dětí. Zajišťuje kulturní pouto, které má za úkol propojit otce s dětmi tím, že ho pojí k matce jeho dětí. Nicméně v poslední době jsou děti z centra zájmu stále více vytlačovány.“¹²

Jeden profesor práva na Harvardu popisuje stávající zákony a postoj k manželství a rozvodu těmito slovy: „[Stávající] americký přístup k manželství, jak je popsán v zákonech a v mnoha populárních knihách, lze shrnout asi takto: manželství je vztah, který v prvé řadě existuje kvůli naplnění potřeb jednotlivých partnerů. Pokud přestane zastávat tuto funkci, není to ničí vina a kterýkoli partner může manželství podle libosti ukončit. … V tomto přístupu se jen stěží objevují děti; jsou to nanejvýš postavy rýsující se někde v pozadí.“¹³

Naši církevní vedoucí učí, že považování manželství „za pouhou smlouvu, kterou lze uzavřít dle libosti … a ukončit při prvních potížích, … je zlo zasluhující si přísné odsouzení“, zejména „když tím trpí děti“.¹⁴ A rozvody mají na děti velký dopad. V posledním roce připadala polovina rozvodů na manželské páry s nezletilými dětmi.¹⁵

Mnoho dětí by mělo to požehnání, že by byly vychovávány oběma rodiči, kdyby jen jejich rodiče následovali toto inspirované učení z prohlášení o rodině: „Manžel s manželkou mají posvátnou zodpovědnost vzájemně se milovat a vzájemně o sebe pečovat a pečovat o své děti. … Rodiče mají posvátnou povinnost vychovávat své děti v lásce a spravedlivosti, starat se o jejich tělesné a duchovní potřeby a učit je vzájemně se milovat a sloužit jeden druhému.“¹⁶ Nejmocnější způsob výuky dětí je skrze příklad rodičů. Rodiče, kteří se rozvádějí, dětem nevyhnutelně předávají negativní ponaučení.

Bezpochyby jsou případy, kdy je rozvod nutný pro dobro dětí, ale tyto situace jsou výjimečné.¹⁷ Ve většině manželských sporů by svářící se rodiče měli klást mnohem větší důraz na zájmy dětí. S pomocí Páně to mohou zvládnout. Děti potřebují emocionální a osobní sílu, která plyne z toho, že je vychovávají dva rodiče, kteří jsou v manželství a ve svých cílech sjednoceni. Jako ten, kterého vychovala ovdovělá matka, z vlastní zkušenosti vím, že to není vždy možné, ale toto je ideální stav, o který bychom měli usilovat, kdykoli je to možné.

Děti jsou prvními oběťmi stávajících zákonů, které umožňují takzvaný „rozvod bez udání viny“. Z pohledu dětí je rozvod až příliš snadný. Jistý pečlivý badatel shrnul desítky let trvající sociologické výzkumy a dospěl k tomu, že „rodinné uspořádání, které má pro děti v průměru nejlepší důsledky, tvoří dva biologičtí rodiče, kteří zůstávají v manželském svazku“.¹⁸ Pisatel z listu New York Times poznamenal, že „je překvapivou skutečností, že i když tradičních manželství ve Spojených státech ubývá, … zvyšuje se míra důkazů o tom, že manželství je pro blaho dětí důležité“.¹⁹ Tato skutečnost má být důležitým vodítkem pro stávající i budoucí rodiče v rozhodování o sňatku a rozvodu. Je také zapotřebí, aby politici, zákonodárci a vedoucí představitelé věnovali větší pozornost spíše tomu, co je nejlepší pro děti, než sobeckým zájmům voličů a obhájců zájmů dospělých.

Děti jsou oběťmi i v těch případech, kdy k manželství nedojde. Jen málo měřítek prosperity nastupujícího pokolení přináší více znepokojení než nedávná zpráva o tom, že 41 procent všech narozených ve Spojených státech se narodilo neprovdaným ženám.²⁰ Neprovdané matky musí čelit mnoha těžkostem, a fakta jasně dokazují, že jejich děti jsou ve velké nevýhodě v porovnání s dětmi vychovávanými rodiči, kteří sňatek uzavřeli.²¹

Většina dětí narozených neprovdaným matkám – 58 procent – se narodila párům v nemanželském soužití.²² Ať již se díváme na tyto páry, které neuzavírají sňatek, jakkoli, výzkumy ukazují, že jejich děti jsou oproti jiným dětem ve výrazné nevýhodě.²³ Pro děti je relativní stabilita manželského svazku důležitá.

Tytéž nevýhody bychom měli předpokládat i u dětí, které vychovávají dvojice stejného pohlaví. Sociologická literatura pojednávající o dlouhodobých vlivech tohoto soužití na děti je rozporuplná a názorově ovlivněná politikou, protože, jak jistý pisatel z listu New York Times poznamenal, „sňatek osob stejného pohlaví je sociální experiment, a jako u většiny experimentů bude nějakou dobu trvat, než pochopíme jeho důsledky“.²⁴

III.

Mluvil jsem ve prospěch dětí – všech dětí. Někteří mohou některé tyto příklady odmítat, ale nikdo by neměl vzdorovat prosbě za sjednocené zvýšení zájmu o blaho a budoucnost našich dětí – dorůstajícího pokolení.

Mluvíme o dětech Božích, a s Jeho mocnou pomocí můžeme udělat více pro to, abychom jim pomohli. Touto prosbou se neobracím jen na Svaté posledních dnů, ale na všechny věřící a další lidi s takovým hodnotovým žebříčkem, který jim umožňuje podřídit své potřeby ve prospěch potřeb druhých, zvláště ve prospěch dětí.²⁵

Věřící lidé si jsou také vědomi Spasitelova učení z Nového zákona, že malé neposkvrněné děti jsou pro nás příkladem pokory a ochoty nechat se učit:

„Amen pravím vám: Neobrátíte-li se a nebudete-li jako pacholátka, nikoli nevejdete do království nebeského.

Protož kdož by se koli ponížil jako pacholátko toto, tenť jest největší v království nebeském.“ (Matouš 18:3–4.)

V Knize Mormonově čteme, jak vzkříšený Pán učil Nefity, že musejí činit pokání a být pokřtěni a „státi se jako malé děti“, jinak nemohou zdědit království Boží. (3. Nefi 11:38; viz také Moroni 8:10.)

Modlím se o to, abychom se pokořili jako malé děti a abychom pomáhali chránit naše malé děti, neboť ony jsou budoucností pro nás, pro naši Církev i pro naše národy. Ve jménu Ježíše Krista, amen.