Požehnání svátosti

Starší Don R. Clarke

Sedmdesátník

Vyrůstal jsem v Rexburgu v Idahu, kde mě ovlivňovala a učila úžasná rodina, přátelé, učitelé a vedoucí. V životě každého z nás jsou zvláštní zážitky, které se dotýkají naší duše a ovlivňují nás na věky. Jeden takový zážitek jsem měl v mládí. Tento zážitek mi změnil život.

Vždy jsem byl v Církvi aktivní a postupoval jsem v Aronově kněžství. Když jsem dospíval, bratr Jacob, můj učitel, mě požádal, abych si na lístek papíru napsal to, na co jsem myslel během svátosti. Vzal jsem si svůj lístek a začal jsem psát. První na seznamu byl basketbalový zápas, který jsme vyhráli předchozího večera. Po něm následovalo rande, na které jsem šel po zápase, a seznam pokračoval v podobném duchu. Daleko vzadu, a určitě ne tučnými písmeny, bylo jméno Ježíše Krista.

Takto jsem si to psal každou neděli. Pro mladého nositele Aronova kněžství získávala svátost a shromáždění svátosti nový, hlubší a duchovní význam. Tak jak mě chápání Spasitelova Usmíření měnilo, netrpělivě jsem se těšil na neděle a na příležitost přijímat svátost. Každou neděli, až dodnes, když přijímám svátost, vidím svůj lístek a procházím si svůj seznam. Nyní je vždy na mém seznamu jako první Spasitel lidstva.

V Novém zákoně čteme o době, kdy se Spasitel a Jeho apoštolové sešli v hořejší místnosti, aby slavili přesnice.

„A vzav chléb, a díky činiv, lámal a dal jim, řka: To jest tělo mé, kteréž se za vás dává. To čiňte na mou památku.

Takž i kalich, když bylo po večeři, řka: Tento kalich jest ta nová smlouva v mé krvi, kteráž se za vás vylévá.“¹

Ježíš také ustanovil obřad svátosti během své návštěvy u Nefitů.² Poznal jsem důležitost těchto dvou událostí.

President David O. McKay řekl: „Jsem nabádán k tomu, abych zdůraznil, co Pán označil za nejdůležitější shromáždění v Církvi – a tím je shromáždění svátosti.“³ Když se na svátost připravujeme náležitě, můžeme svůj život změnit. Rád bych navrhl pět zásad, které mohou náš život požehnat, pokud přijímáme svátost způsobile.

I. Mějte pocit vděčnosti za Usmíření Ježíše Krista

První zásadou je pociťovat během svátosti vděčnost Nebeskému Otci za Usmíření vykonané Jeho Synem. Následující příběh je o roznášení svátosti:

„Svátost pro mne nikdy moc neznamenala, až do neděle, kdy jsem byl vysvěcen jáhnem. Onoho odpoledne jsem svátost roznášel poprvé. Před shromážděním mě jeden jáhen upozornil: ‚Připrav se na bratra Schmidta. Možná ho budeš muset probudit!‘ Konečně nastal čas, kdy jsem se mohl podílet na roznášení svátosti. Prvních šest řad jsem zvládl docela dobře. Děti i dospělí si bez potíží brali chléb, bez viditelných zaváhání. Pak jsem se dostal k sedmé řadě, kde vždy seděl bratr Schmidt. Překvapil mě. Místo toho, aby spal, byl naprosto bdělý. Na rozdíl od mnoha ostatních, kterým jsem svátost již podal, si bral svátost způsobem, který mi připadal velice soustředěný a uctivý.

O několik minut později jsem se přiblížil k sedmé řadě s vodou. Tentokrát měl můj přítel pravdu. Bratr Schmidt, původem Němec, seděl s hlavou skloněnou a měl své velké oči zavřené. Bylo zřejmé, že tvrdě spí. Co mám udělat nebo říct? Zahleděl jsem se na chvíli na jeho čelo, vrásčité a strhané léty dřiny a strádání. Vstoupil do Církve jako dospívající a v malém městě v Německu, kde bydlel, zažil mnoho útrap. Ten příběh jsem slyšel mnohokrát při svědeckém shromáždění. Konečně jsem se rozhodl, že se jemně dotknu jeho ramen s nadějí, že ho vzbudím. Jak jsem k němu natahoval ruku, pomalu zvedl hlavu. Po tvářích mu stékaly slzy, a když jsem se mu podíval do očí, uviděl jsem lásku a radost. Tiše zvedl ruku a vzal si vodu. I když mi tehdy bylo teprve dvanáct let, stále si živě vybavuji pocit, který jsem měl, když jsem se díval, jak si tento starý muž s vrásčitou tváří bere svátost. Věděl jsem bez pochyby, že ve vztahu ke svátosti pociťuje něco, co jsem já nikdy nepocítil. Rozhodl jsem se, že chci pocítit totéž.“⁴

Bratr Schmidt rozmlouval s nebem a nebe rozmlouvalo s ním.

II. Pamatujte na to, že obnovujeme svou smlouvu křtu

Druhou zásadou je pamatovat na to, že když přijímáme svátost, obnovujeme svou smlouvu křtu. V písmech jsou zaznamenány například tyto sliby, které při křtu činíme:

„[Přijďte] do stáda Božího a [buďte] nazýváni lidem jeho … [neste] si navzájem břemena svá, … [truchlete] s těmi, kteří truchlí; … [stůjte] jako svědkové Boží.“⁵

„[Přijďte] se srdcem zlomeným a s duchem zkroušeným … ochotni vzíti na sebe jméno Ježíše Krista, maje odhodlání sloužiti mu do konce“⁶ a zachovávejte Jeho přikázání a vždy na Něj pamatujte.⁷

Modlitby svátosti nám tuto naši smlouvu připomínají. Když přijímáme svátost, obnovujeme svůj závazek žít tak, jak jsme slíbili. Věřím, že je vhodné naučit se nazpaměť modlitby svátosti v mysli i v srdci. To nám pomůže soustředit se na obnovování naší smlouvy křtu. Bez ohledu na to, zda nám bylo 8 nebo 80, když jsme byli pokřtěni, doufám, že na ten den nikdy nezapomeneme, ani na to, co jsme slíbili.

III. Během svátosti můžeme pociťovat odpuštění hříchů

Za třetí – během svátosti můžeme pociťovat odpuštění hříchů. Jestliže jsme před shromážděním svátosti strávili určitý čas pokáním z hříchů, můžeme odcházet ze shromáždění svátosti s pocitem čistoty. President Boyd K. Packer řekl: „Svátost obnovuje proces odpuštění. Každou neděli, když je podávána svátost, je toto obřad, jímž obnovujeme proces odpuštění. … Každou neděli se očišťujete, abyste tak, v příslušném čase, až zemřete, měli čistého ducha.“⁸ Přijímáme-li svátost způsobile, může nám to pomoci cítit se tak jako lidé krále Beniamina, kteří „byli naplněni radostí, obdrževše odpuštění hříchů svých, majíce pokoj svědomí“.⁹

IV. Můžeme obdržet inspiraci pro řešení svých problémů

Čtvrtou zásadou je to, že během shromáždění svátosti můžeme obdržet inspiraci pro řešení svých problémů. Když jsem byl presidentem misie v Bolívii, s Mary Anne, mojí manželkou, jsme měli požehnání zúčastnit se semináře pro presidenty misií, na kterém školil president Henry B. Eyring. Učil nás o třech důležitých způsobech přípravy pro získání co největšího prospěchu z nějakého shromáždění. Máme přijít se svými problémy, pokořit se jako děti připravené se učit a mít přání pomáhat Božím dětem.

Když pokorně přicházíme na shromáždění svátosti, můžeme být požehnáni tím, že pocítíme vnuknutí pro řešení svých každodenních problémů. Musíme přijít připraveni, být ochotni naslouchat a nebýt rozptylováni. V písmech čteme: „Ale, viz, pravím tobě, že ty to musíš promysleti v mysli své; potom se mne musíš tázati, zda je to správné, a jestliže je to správné, já způsobím, aby nitro tvé v tobě hořelo; tudíž, ty pocítíš, že je to správné.“¹⁰ Můžeme poznat, co máme dělat, abychom své problémy vyřešili.

V. Přijímáme-li svátost způsobile, napomůže to tomu, abychom byli naplněni Duchem Svatým

Pátá zásada – přijímat svátost způsobile – napomůže tomu, abychom byli naplněni Duchem Svatým. Ježíš, když zaváděl svátost během své návštěvy u Nefitů, prohlásil: „Ten, kdo jí tento chléb, jí z těla mého pro duši svou; a ten, kdo pije z tohoto vína, pije z krve mé pro duši svou; a duše jeho nebude nikdy hladověti ani žízniti, ale bude naplněna.“¹¹ Bylo jim slíbeno, že když budou hladověti a žízniti po spravedlivosti, budou naplněni Duchem Svatým. Modlitba svátosti také slibuje, že budeme-li žít podle svých smluv, budeme vždy mít Jeho Ducha, aby byl s námi.¹²

Starší Melvin J. Ballard řekl: „Jsem svědkem toho, že obřad svátosti provází duch, který prohřívá duši od hlavy až k patě; cítíte, jak se uzdravují duchovní rány a břemeno je odňato. Útěcha a štěstí přicházejí k duši, která je způsobilá a opravdově touží po přijetí této duchovní potravy.“¹³

Budeme požehnáni, když budeme pociťovat vděčnost za Usmíření Ježíše Krista, když budeme obnovovat sliby dané při křtu, když budeme pociťovat odpuštění a když budeme přijímat inspiraci od Ducha Svatého, zatímco přijímáme svátost každý týden. Vždy to bude úžasné shromáždění svátosti, jestliže svátost bude středem našeho uctívání. Vyjadřuji svou vděčnost za Usmíření Ježíše Krista. Já vím, že žije. Ve jménu Ježíše Krista, amen.