Vím to. Žiji podle toho. Miluji to.
Ann M. Dibbová
Druhá rádkyně vgenerálním předsednictvu Mladých žen
Následujeme svého Spasitele, Ježíše Krista. Takové obrácení a sebedůvěra jsou výsledkem pečlivého a uváženého úsilí. Je to individuální záležitost. Je to celoživotní proces.
Velmi mě inspirují příklady spravedlivých členů Církve, včetně ušlechtilé mládeže. S odvahou vzhlížíte ke Spasiteli. Jste věrní, poslušní a čistí. Požehnání, která díky své spravedlivosti získáváte, ovlivňují nejen váš život, ale také ten můj a životy bezpočtu dalších, a to významným, ale často nepostřehnutelným způsobem.
Před několika lety jsem čekala ve frontě u pokladny v místním obchodě. Přede mnou stála mladá žena, zhruba 15letá. Vypadala sebejistě a šťastně. Všimla jsem si jejího trička a nedokázala jsem se ubránit tomu, abych ji neoslovila. Řekla jsem: „Ty nejsi z tohoto státu, že ne?“
Byla mou otázkou překvapena a řekla: „Ne, nejsem. Jsem z Colorada. Jak jste to poznala?“
Řekla jsem: „Díky tvému tričku.“ K této správné domněnce jsem došla poté, co jsem si přečetla slova na jejím tričku: „Jsem mormonka. A ty?“
Pokračovala jsem: „Musím říct, že jsem ohromena tvou odvahou stát si za svým a mít na sobě tak smělé prohlášení. Je vidět, že jsi jiná, a přeji si, aby každá mladá žena a každý člen Církve mohli mít totéž přesvědčení a tutéž odvahu, jako máš ty.“ Poté, co jsme zaplatily, jsme se rozloučily a odešly.
Nicméně ve dnech a týdnech následujících po této nahodilé události jsem o tomto zážitku hodně přemýšlela. Říkala jsem si, jak tato mladá dívka z Colorada získala takovou důvěru ve svou identitu jako členky Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Nemohla jsem jinak než přemýšlet o nějakém smysluplném sloganu, který bych si obrazně vybrala na tričko já a který by vyjadřoval mé přesvědčení a svědectví. V duchu jsem zvažovala mnoho různých výroků. Nakonec jsem přišla na ideální výrok, který bych hrdě nosila: „Jsem mormonka. Vím to. Žiji podle toho. Miluji to.“
Dnes bych svůj proslov ráda zaměřila na tento smělý a nadějeplný výrok.
První část výroku je sebevědomé prohlášení, za něž se neomlouvám: „Jsem mormonka.“ Stejně jako ona mladá žena, kterou jsem potkala v obchodě, neměla strach dát světu najevo, že je členkou Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů, doufám, že ani my nikdy nebudeme mít strach ani se nebudeme zdráhat stát si za slovy: „Jsem mormon.“ Máme být sebejistí, tak jako apoštol Pavel, když prohlásil: „Neboť se nestydím za evangelium Kristovo; moc zajisté Boží jest k spasení každému věřícímu.“1 Jako členové následujeme svého Spasitele, Ježíše Krista. Takové obrácení a sebedůvěra jsou výsledkem pečlivého a uváženého úsilí. Je to individuální záležitost. Je to celoživotní proces.
Další část onoho výroku je ujišťující: „Vím to.“ V dnešním světě je nespočet činností, předmětů a zájmů, jež usilují o každou minutu naší pozornosti. Máme s takovým rozptylováním vůbec sílu, kázeň a odhodlanost zůstat zaměřeni na to, na čem záleží nejvíce? Jsme zběhlí v pravdách evangelia tak, jako jsme zběhlí ve studiu, kariéře, koníčcích, sportu nebo esemeskách a tweetech? Usilujeme aktivně o hledání odpovědí na své otázky tím, že hodujeme na písmech a na učení proroků? Usilujeme o potvrzení Ducha?
Důležitost získávání vědomostí je věčná zásada. Prorok Joseph Smith „miloval poznání kvůli jeho spravedlivé moci“.2 Řekl: „Poznání je nezbytné pro život a zbožnost. … Slyšte, vy všichni bratří, tento veliký klíč: poznání je moc Boží ku spasení.“3
Jakákoli pravda a poznání jsou důležité, ale uprostřed neustálého rozptylování v každodenním životě musíme usilovat především o prohlubování poznání evangelia, abychom rozuměli tomu, jak jeho zásady v životě uplatňovat.4 Jak se naše poznání evangelia bude prohlubovat, začneme se cítit ve svém svědectví sebejistě a budeme moci říci: „Vím to.“
Další část výroku zní: „Žiji podle toho.“ Písma nás učí, že musíme být „činitelé slova, a ne posluchači toliko“.5 Podle evangelia žijeme a „činiteli slova“ se stáváme tehdy, když používáme víru, jsme poslušní, s láskou sloužíme druhým a řídíme se Spasitelovým příkladem. Jednáme s bezúhonností a děláme to, o čem víme, že je správné, „za všech dob a ve všech věcech a na všech místech“,6 bez ohledu na to, zda nás někdo vidí, či nikoli.
V našem smrtelném životě není nikdo dokonalý. I když se budeme snažit žít podle evangelia co nejusilovněji, všichni se dopustíme chyb a všichni zhřešíme. Ujištění o tom, že díky Spasitelově vykupující oběti nám může být odpuštěno a můžeme být znovu čistí, nám dodává mnoho útěchy. Tento proces opravdového pokání a následného odpuštění posiluje naše svědectví a naše odhodlání být poslušni Pánových přikázání a žít podle měřítek evangelia.
Když přemýšlím o slovech „Žiji podle toho“, vybavuje se mi jedna mladá žena, která se jmenuje Karigan. Napsala mi: „Jsem členkou Církve již více než rok. … Když jsem byla zájemkyní, tak jedním ze znamení o pravdivosti této Církve pro mě bylo to, že jsem pociťovala, že jsem konečně našla církev, která učí o cudném oblékání a o měřítkách. Na vlastní oči jsem viděla, k čemu dochází, když lidé ignorují přikázání a volí si špatnou cestu. Již před dlouhou dobou jsem se rozhodla, že budu žít podle vysokých morálních měřítek. … Cítím se být velmi požehnána díky tomu, že jsem našla pravdu a byla jsem pokřtěna. Jsem velmi šťastná.“7
Poslední slova v mém výroku jsou: „Miluji to.“ Mnozí členové, když získají poznání evangelia Ježíše Krista a žijí věrně podle zásad evangelia v každodenním životě, jsou vedeni k tomu, že s nadšením zvolají: „Miluji evangelium!“
Tento pocit se dostavuje tehdy, když pociťujeme, jak nám Duch Svatý dosvědčuje, že jsme děti Nebeského Otce, že On na nás pamatuje a že jsme na správné cestě. Když zakoušíme lásku našeho Otce v nebi a pokoj, který nám slibuje Spasitel, tím, že Mu dáváme najevo svou ochotu být Ho poslušni a následovat Ho, naše láska k evangeliu roste.
V různých obdobích života, ať jsme do Církve nově obrácení, nebo jsme v ní celý život, můžeme mít pocit, že toto živoucí nadšení ochabuje. Někdy k tomu dochází v době, kdy čelíme mnoha problémům a musíme se cvičit v trpělivosti. Jindy k tomu dochází, když jsme na vrcholu prosperity a blahobytu. Kdykoli se takto cítím, vím, že se musím znovu zaměřit na úsilí prohloubit poznání evangelia a žít podle zásad evangelia plněji.
Jedna z nejefektivnějších, ale občas nejobtížněji uplatňovaných zásad evangelia, je pokora a podrobení se vůli Boží. Kristus ve své modlitbě v zahradě getsemanské řekl svému Otci: „Ne má vůle, ale tvá staň se.“8 Takové modlitby bychom měli pronášet i my. Často je to právě v těchto tichých okamžicích v modlitbě, kdy se cítíme být obklopeni láskou Nebeského Otce a kdy se nám vracejí ony radostné a láskyplné pocity.
Na shromáždění vedoucích Mladých žen v Eugene v Oregonu jsem měla výsadu poznat sestru Cammy Wilbergerovou a popovídat si s ní. Příběh, o který se se mnou sestra Wilbergerová podělila, byl svědectvím o tom, jaká moc a požehnání se dostavily díky tomu, že jedna mladá žena znala evangelium, žila podle něj a milovala ho.
Brooke, 19letá dcera sestry Wilbergerové, před několika lety tragicky zahynula, když byla o prázdninách na dovolené po skončení prvního ročníku univerzity. Sestra Wilbergerová vzpomínala: „Pro naši rodinu to byla obtížná a temná doba. Brooke nám ale dala vzácný dar. Když vyrůstala, tak jsme si onoho daru nebyli ani vědomi, ale každý rok a okamžik jejího krátkého života nám Brooke dávala ten největší dar, jaký dcera může svým rodičům dát. Brooke byla spravedlivou dcerou Boží. … Díky tomuto daru a především díky uschopňující moci Usmíření pociťuji sílu, útěchu a Spasitelův zaslíbený pokoj. Nemám žádné pochybnosti o tom, kde nyní Brooke je, a těším se na naše láskyplné znovushledání.“9
Mám svědectví o velikém plánu věčného štěstí od našeho Nebeského Otce. Vím, že On nás zná a miluje nás. Vím, že připravil proroka, presidenta Thomase S. Monsona, aby nás povzbuzoval a pomáhal nám navrátit se zpět k Němu. Modlím se o to, aby každý z nás vynaložil patřičné úsilí k tomu, aby mohl sebejistě prohlásit: „Jsem mormon. Vím to. Žiji podle toho. Miluji to.“ Toto říkám pokorně ve jménu Ježíše Krista, amen.