Pán na vás nezapomněl

Linda S. Reevesová

Druhá rádkyně vgenerálním předsednictvu Pomocného sdružení

Náš Nebeský Otec a náš Spasitel, Ježíš Kristus, nás znají a milují nás. … [Ve svém utrpení] můžeme pociťovat Jejich lásku a soucit.

Když se setkáváme se sestrami po celém světě, žasneme nad silou vašeho svědectví. Mnohé z vás představují první nebo druhou generaci členů Církve. Vídáme mnoho sester, které slouží v rozmanitých povoláních, cestují daleko na shromáždění a přinášejí oběti, aby mohly uzavřít a dodržovat posvátné chrámové smlouvy. Vážíme si vás. Jste Pánovými novodobými pionýrkami!

Nedávno jsme s Melem, mým manželem, potkali jednu průvodkyni, Mollie Lenthalovou, když jsme navštívili muzeum v Austrálii. Zjistili jsme, že Mollie, milá sedmdesátnice, nemá žádné děti a nikdy nebyla vdaná. Je jedináček a její rodiče jsou již mnoho let po smrti. Její nejbližší příbuzní jsou dvě sestřenice, které žijí na jiném světadíle. V její přítomnosti mě přemohl Duch, který mi dosvědčil následující pravdu, téměř jako by mi to říkal sám Nebeský Otec: „Mollie není sama! Mollie je má dcera! Já jsem její Otec! V mé rodině je velmi důležitou dcerou a nikdy není sama!“

Jeden z mých oblíbených příběhů ze Spasitelova života je příběh Lazara. V písmech se píše, že „miloval pak Ježíš Martu i sestru její [Marii] i [bratra jejich] Lazara“.¹ K Ježíšovi se dostala zpráva, že Lazar je vážně nemocný, ale Ježíš nepřišel okamžitě; byl pryč ještě další dva dny, neboť řekl: „Nemoc ta [je] … pro slávu Boží, aby oslaven byl Syn Boží skrze ni.“²

Když se Marta doslechla, že Ježíš přichází, „vyšla proti němu“³ a pověděla Mu, co se stalo. Lazar ležel „již čtyři dni v hrobě“.⁴ Truchlící Marta běžela zpět domů, aby Marii řekla, že přišel Pán.⁵ Maria, obtížena zármutkem, běžela k Ježíšovi, padla Mu k nohám a plakala.⁶

Dočítáme se, že „Ježíš pak jakž uzřel, [jak Maria] pláče, … zastonal duchem, a zkormoutil se,“ a zeptal se, kam Lazara položili.

„Řkou jemu: Pane, poď a pohleď.“⁷

Pak čteme jedny z nejsoucitnějších a nejláskyplnějších slov v písmech: „I zaplakal Ježíš.“⁸

Apoštol James E. Talmage napsal: „Když Ježíš viděl ony dvě ženy, jak jsou přemoženy zármutkem, … truchlil [s nimi] také, takže zastonal duchem a byl hluboce zarmoucen.“⁹ Tento příběh je svědectvím o tom, jaký soucit, empatii a lásku ke každé z nás chovají náš Spasitel a náš Nebeský Otec vždy, když jsme obtíženy úzkostí, hříchem, protivenstvím nebo bolestmi života.

Drahé sestry, náš Nebeský Otec a náš Spasitel, Ježíš Kristus, nás znají a milují nás. Vědí o všech našich bolestech a trápeních. Neříkají: „To je v pořádku, že vás to teď bolí, protože zanedlouho se to všechno vyřeší. Uzdravíte se nebo váš manžel najde práci nebo vaše bloudící dítě se vrátí.“ Oni pociťují hloubku našeho utrpení a my přitom můžeme pociťovat Jejich lásku a soucit.

Alma svědčil:

„A on půjde, trpě bolesti a strasti a pokušení všeho druhu; a to se stane, aby se naplnilo slovo, jež praví, že na sebe vezme bolesti a nemoci lidu svého.

A vezme na sebe … slabosti jejich, aby nitro jeho mohlo býti naplněno milosrdenstvím …, aby poznal …, jak pomoci lidu svému podle slabostí jeho.“¹⁰

Když si nejsme jisté, zda nás náš Spasitel a náš Otec v nebi znají, nebo jak dobře každou z nás znají, můžeme si vzpomenout na Spasitelova slova určená Oliveru Cowderymu:

„Přeješ-li si dalšího svědectví, obrať mysl svou k oné noci, kdy jsi volal ke mně v srdci svém, abys mohl znáti pravdu o těchto věcech.“¹¹

Předtím mu Spasitel řekl: „Není nikoho jiného kromě Boha, kdo zná myšlenky tvé a záměry srdce tvého.“¹²

Spasitel Oliverovi připomněl, že ví o každém detailu oné úpěnlivé modlitby – a připomněl mu onen přesný okamžik, onu noc.

Před mnoha lety můj manžel vážně onemocněl jednou vzácnou nemocí. Jak týdny plynuly a čím hůře mu bylo, tím víc jsem byla přesvědčená o tom, že umírá. O svých obavách jsem nikomu neřekla. Měli jsme velkou, mladou rodinu a láskyplné, věčné manželství, a představa toho, že bych přišla o manžela a vychovávala své děti sama, mne naplňovala samotou, zoufalstvím a dokonce i strachem. S hanbou přiznávám, že jsem se odvrátila od Nebeského Otce. Několik dnů jsem se nemodlila; nic jsem neplánovala; plakala jsem. Nakonec jsem si uvědomila, že to sama nezvládnu.

Poprvé po mnoha dnech jsem poklekla a vylila jsem srdce Otci v nebi, úpěnlivě jsem Ho prosila o odpuštění za to, že jsem se od Něj odvrátila, řekla jsem Mu o všech svých nejniternějších pocitech a nakonec jsem zvolala, že pokud toto bylo to, co chtěl, abych udělala, byla jsem připravena to udělat. Věděla jsem, že pro náš život určitě má nějaký plán.

A jak jsem dál na kolenou vylévala srdce Pánu, naplnil mě ten nejsladší, nejpokojnější a nejláskyplnější pocit. Bylo to, jako by se na mě snesla přikrývka lásky. Jako bych slyšela Nebeského Otce, jak říká: „To bylo vše, co jsem potřeboval vědět.“ Rozhodla jsem se, že se od Něj už nikdy neodvrátím. Postupně a jako zázrakem se stav manžela lepšil, až se nakonec zcela uzdravil.

O několik let později jsme s manželem klečeli u lůžka své 17leté dcery a úpěnlivě jsme prosili za její život. Tentokrát zněla odpověď „ne“, avšak tentýž pocit lásky a pokoje, který nám Spasitel slibuje, byl právě tak mocný, a my jsme věděli, že ačkoli Nebeský Otec naši dceru povolává zpět k sobě domů, všechno bude v pořádku. Pochopili jsme, co to znamená vložit svá břemena na Pána, a uvědomili jsme si, že nás miluje a že s námi soucítí ve chvílích zármutku a bolesti.

Jeden z nejkrásnějších okamžiků vyjadřujících vztah mezi otcem a synem v Knize Mormonově je ten, když Alma mladší vydává svědectví svému synovi Helamanovi. Alma popsal „nevýslovnou [hrůzu]“, kterou pociťoval, když si představil, jak přichází do přítomnosti Boží, aby byl souzen za své mnohé přestupky. Poté, co tři dny a tři noci pociťoval tíhu všech svých hříchů, činil pokání a naléhavě žádal Spasitele, aby k němu byl milosrdný. Helamanovi popsal „pronikavou a sladkou“ radost, kterou pociťoval díky tomu, že si „již více“ nemohl vzpomenout na své bolesti. Místo pocitů „nevýslovné hrůzy“ z představy, jak přichází před trůn Boží, měl Alma vidění „Boha sedícího na svém trůnu“, po čemž prohlásil: „Má duše tam toužila býti.“¹³

Nejsou to, drahé sestry, snad pocity, které máme i my, když činíme pokání a přemítáme o tom, jakou lásku, milosrdenství a vděčnost pociťujeme vůči našemu Nebeskému Otci a našemu Spasiteli – že i my „tam [toužíme] býti“, aby nás opět láskyplně přijali a objali?

Tak jako Pán dosvědčil mně, že nezapomněl na svou drahocennou dceru Mollie Lenthalovou, svědčím i já o tom, že nezapomíná ani na vás! Ať vás sužuje jakýkoli hřích, slabost, bolest, nebo jakékoli zkoušky či těžkosti, On o každé takové chvíli ví a rozumí jí. Miluje vás! Přenese vás přes všechny tyto chvíle, tak jako přenesl Marii a Martu. On zaplatil cenu za to, aby mohl vědět, jak vám pomoci. Vložte svá břemena na Něho. Řekněte svému Nebeskému Otci, jak se cítíte. Řekněte Mu o své bolesti a o svých strastech, a pak je přenechte Jemu. Každý den bádejte v písmech. I v nich najdete velikou útěchu a pomoc.

Náš Spasitel se zeptal:

„Neboť může žena zapomenouti na kojence svého, aby tak neměla soucit se synem lůna svého? Ano, ony mohou zapomenouti, já však na tebe nezapomenu. …

… Vyryl jsem si tě na dlaně rukou svých.“¹⁴

„Nikomu [jsem] nepřikázal, aby odešel, ale naopak jsem přikázal, abyste přišli ke mně, abyste mohli pocítiti a viděti; právě tak budete vy činiti světu.“¹⁵

Toto je náš úkol. Každá musíme pocítit a vidět sama pro sebe a poté pomáhat všem dětem Nebeského Otce pocítit a vidět a poznat, že náš Spasitel na sebe vzal nejen všechny naše hříchy, ale také bolesti a trápení a strasti, tak aby mohl vědět, jak se cítíme a jak nás může utišit. Vydávám o Něm svědectví ve jménu Ježíše Krista, amen.