Pohleďte na svá požehnání
President Thomas S. Monson
Náš Nebeský Otec si je vědom našich potřeb a je připraven nám pomoci, pokud Ho o to požádáme.
Milovaní bratři a sestry, na této konferenci je tomu 49 let od doby, kdy mi byla 4. října 1963 vyjádřena podpora jako členovi Kvora Dvanácti apoštolů. 49 let je dlouhá doba. V mnoha ohledech se to však zdá být jako včera, co jsem stál u řečnického pultu v Tabernaclu a pronášel jsem svůj první proslov na generální konferenci.
Od 4. října 1963 se toho hodně změnilo. Žijeme v jedinečné době světové historie. Jsme v mnohém velmi požehnáni. A přesto je někdy obtížné vidět kolem sebe všechny ty problémy a uvolněnost mravů, a neztrácet přitom odvahu. Zjistil jsem, že když místo toho, abychom se zaměřovali na to negativní, uděláme krok zpět a zamyslíme se nad požehnáními, která v životě máme, včetně těch zdánlivě malých a někdy přehlížených, můžeme být mnohem šťastnější.
Když jsem přemýšlel o uplynulých 49 letech, přišel jsem na několik zajímavostí. Jednou z nich je to, že všechny ty nesčetné zážitky, které jsem měl, nejsou nutně zážitky, jež by mohly být považovány za velkolepé. V době, kdy k nim došlo, se vlastně často zdály být všední, a dokonce obyčejné. Při pohledu zpět však zjišťuji, že obohatily a požehnaly život druhých – a v neposlední řadě i ten můj. Doporučuji, abyste totéž udělali i vy – abyste si prošli svůj život a zaměřili se konkrétně na požehnání, velká i malá, která jste obdrželi.
Když jsem si procházel všechny ty roky, neustále bylo potvrzováno mé poznání toho, že Bůh slyší naše modlitby a odpovídá na ně. Všichni dobře známe pravdu, která se nachází ve 2. Nefim v Knize Mormonově: „Lidé jsou, aby mohli míti radost.“1 Svědčím o tom, že většina této radosti se dostavuje díky poznání, že můžeme rozmlouvat s Nebeským Otcem v modlitbě a že On naše modlitby slyší a odpovídá na ně – možná ne tak, jak bychom si představovali, nebo ne v době, kterou bychom si přáli, ale zodpovězeny budou, a to Nebeským Otcem, který nás dokonale zná a miluje a který si přeje, abychom byli šťastní. On nám slibuje: „Buď pokorný; a Pán tvůj Bůh tě povede za ruku a dá ti odpověď na modlitby tvé.“2
V následujících minutách, které mám k dispozici, bych se s vámi rád podělil jen o několik málo svých zážitků a zkušeností, při nichž byly mé modlitby vyslyšeny a zodpovězeny, a které, když se ohlížím zpět, vnesly do mého života i do života druhých mnohá požehnání. Některé detaily, na které bych si pravděpodobně jinak nevzpomenul, jsem si vybavil díky deníku, který jsem si po celá ta léta psal.
Začátkem roku 1965 jsem byl pověřen, abych se v území Jižní Pacifik zúčastnil konferencí kůlů a několika dalších shromáždění. Byla to moje první návštěva této části světa a zážitek, na který nikdy nezapomenu. K většině toho, co bylo při této návštěvě ve své podstatě duchovní, došlo během mých setkání s vedoucími, členy a misionáři.
O víkendu, 20. a 21. února, jsme byli v Brisbane v Austrálii, kde jsme se zúčastnili obvyklých zasedání konference kůlu Brisbane. Během sobotních shromáždění mi byl představen president okrsku z jedné sousední oblasti. Když jsem si s ním třásl rukou, měl jsem silný pocit, že si s ním mám promluvit a dát mu určité rady, a tak jsem ho požádal, zda by se se mnou druhý den nezúčastnil nedělního dopoledního zasedání, abych si s ním mohl promluvit.
Po skončení nedělního zasedání jsme měli příležitost si popovídat. Mluvili jsme o jeho mnoha zodpovědnostech jakožto presidenta okrsku. Při tom jsem pocítil nabádání, abych mu předal konkrétní návrhy ohledně misionářské práce a jak on a jeho členové mohou pomáhat misionářům na plný úvazek při jejich práci v jeho oblasti. Později jsem se dozvěděl, že tento president se právě o toto modlil. Pro něj byla naše schůzka zvláštním svědectvím o tom, že jeho modlitby byly vyslyšeny a zodpovězeny. Toto byla zdánlivě nedůležitá schůzka, o níž jsem ale přesvědčen, že byla vedena Duchem a že velmi ovlivnila život a službu onoho presidenta okrsku, život jeho členů i úspěch misionářů sloužících v jeho oblasti.
Bratři a sestry, Pánových záměrů je často dosahováno tehdy, když se řídíme vedením Ducha. Věřím, že čím více jednáme podle inspirace a vnuknutí, jež k nám přicházejí, tím více úkolů nám Pán svěří.
Naučil jsem se, jak jsem o tom mluvil již v dřívějších proslovech, že nabádání Ducha nemám nikdy odkládat. Při jedné příležitosti před mnoha lety jsem plaval ve staré plovárně Deseret Gym v Salt Lake City, když vtom jsem pocítil inspiraci, abych zašel do Univerzitní nemocnice navštívit jednoho dobrého přítele, který ztratil cit v nohách v důsledku zhoubného nádoru a následné operace. Okamžitě jsem z bazénu vylezl, oblékl jsem se a zakrátko jsem byl na cestě za tímto dobrým mužem.
Když jsem vstoupil do jeho pokoje, zjistil jsem, že je prázdný. Když jsem se na svého přítele zeptal, bylo mi řečeno, že ho nejspíš najdu v bazénové části nemocnice, v prostorách, které se používají k rehabilitačním cvičením. A tak tomu skutečně bylo. Vlastními silami si tam dojel na vozíku a byl jediným, kdo se v hale nacházel. Byl na druhé straně, u místa, kde je bazén nejhlubší. Zavolal jsem na něj, a on dojel s vozíkem ke mně, aby mě pozdravil. Příjemně jsme si popovídali a poté jsem ho doprovodil na pokoj, kde jsem mu udělil požehnání.
Později jsem se od jiného přítele dozvěděl, že tento muž byl ten den velmi sklíčený a zvažoval, že si vezme život. Modlil se o pomoc, ale začal mít pocit, že na jeho modlitby nikdo neodpovídá. Odjel k bazénu se záměrem, že by tímto způsobem mohl ukončit své trápení – tím, že by i s vozíkem sjel do nejhlubší části bazénu. Dorazil jsem tam v tom nejkritičtějším okamžiku, jednaje na základě inspirace, o níž jsem přesvědčen, že přišla shůry.
Můj přítel žil poté ještě mnoho let – let plných štěstí a vděčnosti. Jsem nesmírně rád, že jsem v ten kritický den u bazénu byl nástrojem v Pánových rukou.
Při jiné příležitosti, když jsme se se sestrou Monsonovou vraceli domů z návštěvy přátel, jsem pocítil inspiraci, že máme jet do města – což bylo mnoho kilometrů navíc – a navštívit jednu starší vdovu, která kdysi žila v našem sboru. Jmenovala se Zella Thomasová. V té době bydlela v pečovatelském domově. Když jsme k ní onoho odpoledne přišli, byla velmi slabá, ale ležela v klidu na posteli.
Zella byla již dlouho slepá, ale okamžitě nás poznala po hlase. Požádala mě, abych jí dal požehnání, a dodala, že je připravena zemřít, pokud by si Pán přál, aby se vrátila domů. Její pokoj naplnil radostný a pokojný duch a my všichni jsme věděli, že čas, který jí zbývá ve smrtelnosti, se již krátí. Zella mě uchopila za ruku a řekla, že se usilovně modlila o to, abych ji přišel navštívit a dát jí požehnání. Řekl jsem jí, že jsme přišli na základě přímé inspirace od Nebeského Otce. Políbil jsem ji na čelo s vědomím toho, že ji ve smrtelnosti již možná nikdy neuvidím. A tak tomu také bylo, neboť Zella zemřela den poté. To, že jsem mohl dodat trochu útěchy a pokoje naší milé Zelle, bylo požehnáním pro ni i pro mne.
Příležitost být požehnáním v životě někoho jiného přichází často nečekaně. Jednoho velmi mrazivého sobotního večera v zimě 1983/1984 jsme se sestrou Monsonovou jeli několik kilometrů do horského údolí v Midway v Utahu, kde vlastníme dům. Teploměr onoho večera ukazoval -31 °C, a my jsme se chtěli ujistit, že je v našem domě všechno v pořádku. Dům jsme zkontrolovali, a protože vše bylo v pořádku, vyrazili jsme zpět do Salt Lake City. Ujeli jsme ale sotva několik kilometrů k dálnici, když vtom se naše auto náhle zastavilo. Byli jsme tam zcela uvízlí. Jen zřídkakdy, pokud vůbec někdy, mi byla taková zima jako onoho večera.
Zdráhavě jsme se vydali pěšky směrem k nejbližšímu městu a kolem nás svištěla auta. Nakonec jedno z nich zastavilo a jeho mladý řidič nám nabídl pomoc. Později jsme se dozvěděli, že nafta, kterou jsme měli v nádrži, kvůli mrazu ztuhla, a proto naše auto nejelo. Onen laskavý mladý muž nás dovezl zpět do našeho domu v Midway. Chtěl jsem mu za tuto službu zaplatit, ale on to velkoryse odmítl. Řekl, že je skaut a že chtěl vykonat nějaký dobrý skutek. Představil jsem se mu, a on vyjádřil vděčnost za to, že měl výsadu mi pomoci. Vypadal, že je ve věku misionáře, a tak jsem se ho zeptal, zda plánuje sloužit na misii. Odpověděl, že si momentálně není jistý, co vůbec chce dělat.
Hned v pondělí ráno jsem tomuto mladému muži napsal dopis a poděkoval jsem mu za jeho laskavost. V dopise jsem ho povzbudil k tomu, aby sloužil na misii na plný úvazek. Pak jsem k dopisu přiložil výtisk jedné ze svých knih a podtrhl jsem v ní kapitoly týkající se misionářské služby.
Zhruba po týdnu mi zatelefonovala matka onoho mladého muže a řekla mi, že její syn je vynikající mladý muž, ale z důvodu jistých vlivů v jeho životě se jeho dlouholeté přání sloužit na misii vytratilo. Uvedla, že ona a jeho otec se postili a modlili o to, aby se jeho srdce změnilo. Jeho jméno napsali i na modlitební seznam v chrámu Provo v Utahu. Doufali, že se někdo nějakým způsobem dotkne v dobrém jeho srdce, a jemu se opět vrátí touha jít na misii a sloužit věrně Pánu. Tato matka mi chtěla říci, že tu událost onoho mrazivého večera vnímá jako odpověď na jejich modlitby v jeho prospěch. Řekl jsem: „Souhlasím s vámi.“
Po několika měsících a dalším kontaktu s tímto mladým mužem jsme se se sestrou Monsonovou s velikou radostí zúčastnili jeho misionářské rozlučky před jeho odjezdem do Kanadské misie Vancouver.
Byla to náhoda, že se onoho mrazivého prosincového večera naše cesty zkřížily? To si v žádném případě nemyslím. Spíše si myslím, že to, že jsme se potkali, byla odpověď na vroucí modlitby matky a otce, kterým záleželo na jejich synovi.
Jak jsem řekl, bratři a sestry, náš Nebeský Otec si je vědom našich potřeb a je připraven nám pomoci, pokud Ho o to požádáme. Jsem přesvědčen o tom, že žádná naše starost není příliš malá ani nevýznamná. Pán působí i v maličkostech našeho života.
Rád bych vám na závěr vyprávěl o jednom nedávném zážitku, který měl dopad na stovky lidí. Došlo k němu před pěti měsíci během kulturního programu při příležitosti zasvěcení chrámu Kansas City. Tak jako v případě spousty dalších věcí, které v životě zažíváme, se i tento zážitek v tu chvíli zdál být jako kterýkoli jiný, kdy se vše daří a probíhá tak, jak má. Když jsem se však dozvěděl o okolnostech, které tento kulturní program onen večer před zasvěcením chrámu provázely, uvědomil jsem si, že představení onoho večera nebylo tak úplně běžné. Ba právě naopak, bylo zcela pozoruhodné.
Tak jako v případě všech kulturních akcí konaných v souvislosti se zasvěcením chrámu, i v tomto případě mládež z chrámového okrsku chrámu Kansas City nacvičovala vystoupení v samostatných skupinách ve svých oblastech. Plán byl takový, že se všichni najednou sejdou ve velké, pronajaté městské kulturní hale v sobotu ráno, v den vystoupení, aby si řekli, kdy a kudy mají do sálu vstoupit, kde mají stát, kolik místa má mezi jednotlivými účastníky být, jak odejít z pódia a tak dále – tedy spoustu detailů, s nimiž se účastníci museli během dne seznámit, zatímco ti, kteří celé představení řídili, propojovali jednotlivé scény, aby výsledné vystoupení bylo co nejvíce vypilované a profesionální.
Ten den však nastal jeden velký problém. Celé vystoupení vycházelo z předtočených klipů, které měly být promítány na obřím plátně zvaném Jumbotron. Tyto předtočené klipy byly pro celé vystoupení klíčové. Nejen že celé vystoupení spojovaly dohromady, ale každý klip měl uvést další část vystoupení. Videoklipy tvořily kostru celého vystoupení, na níž závisel úspěch celého programu. Jumbotron ale nefungoval.
Technici pracovali usilovně na tom, aby problém vyřešili, zatímco mládež, stovky mladých, čekaly a přicházely o drahocenný nácvikový čas. Celá situace se začala zdát být neřešitelná.
Susan Cooperová, dramaturgyně a režisérka tohoto programu, později vysvětlila: „Jak jsme přecházeli od plánu A k plánu B, až do plánu Z, viděli jsme, že to stále nefunguje. … Když jsme se podívali na časový rozvrh, věděli jsme, že to všechno nezvládneme; ale také jsme věděli, že dole na pódiu máme jednu z největších opor – tři tisíce mladých. Bylo třeba, abychom za nimi zašli a řekli [jim], co se děje, a poté se spolehli na jejich víru.“3
Pouhou hodinu předtím, než do haly začali přicházet první diváci, tři tisíce mladých poklekly na zem a společně se modlily. Modlily se o to, aby ti, kteří opravovali Jumbotron, byli inspirováni, aby věděli, co mají udělat, aby Jumbotron opravili; požádaly Nebeského Otce, aby jim pomohl s tím, co ony samy, kvůli nedostatku času, již nezvládnou.
Jedna reportérka ve svém článku o tomto zážitku později napsala: „Byla to modlitba, na kterou mladí nikdy nezapomenou, ne proto, že by podlaha byla tak tvrdá, ale proto, že jim Duch roztavil kosti.“4
Netrvalo dlouho a jeden z techniků jim přišel říci, že poruchu identifikovali a opravili. Řekl, že to dokázali díky štěstí, ale všichni ti mladí věděli své.
Když jsme onoho večera přišli do městské haly, neměli jsme ani tušení, že během dne došlo k nějakým problémům. Dozvěděli jsme se o nich až později. Co jsme však viděli, bylo nádherné a vypilované vystoupení – jedno z nejlepších, jaké jsem kdy viděl. Mládež vyzařovala nádherného a mocného ducha, kterého pociťovali všichni přítomní. Zdálo se, že vědí přesně, kudy mají vejít, kde mají stát a co má každý z nich dělat mezi ostatními účinkujícími, kteří je obklopovali. Když jsem se doslechl, že jejich zkouška byla zkrácena a že mnohá čísla ani nebyla s celou skupinou secvičena, byl jsem udiven. Nikdo by to ani nepoznal. Pán vskutku pomohl se vším, co již nedokázali udělat sami.
Nikdy nepřestávám žasnout nad tím, jak Pán dokáže řídit a vést každičkou část svého království, a přesto má čas udílet inspiraci i v případě jednotlivců – nebo v případě kulturního představení či jednoho Jumbotronu. To, že to dokáže a že tak činí, je pro mě svědectvím.
Bratři a sestry, Pán se angažuje v životě každého z nás. Miluje nás. Chce nám žehnat. Přeje si, abychom Ho žádali o pomoc. Zatímco nás vede a inspiruje a zatímco naslouchá našim modlitbám a odpovídá na ně, můžeme tady a teď pociťovat štěstí, které si přeje, abychom pociťovali. Kéž jsme si v životě neustále vědomi Jeho požehnání, o to se modlím ve jménu Ježíše Krista, našeho Spasitele, amen.