Vyvolte sobě dnes
Rozsah našeho věčného štěstí závisí na tom, zda si vyvolíme žijícího Boha a přidáme se k Němu v Jeho díle.
Literární postava Mary Poppinsová je typickou anglickou chůvou – která je ale navíc kouzelná.1 Přinesl ji východní vítr, aby pomáhala ustarané rodině Banksových z čísla 17 v Třešňové uličce v edwardiánském Londýně. Dostane na starost děti, Janu a Michala. Neochvějně, ale zároveň laskavě jim začne předávat cenná a tak trochu kouzelná ponaučení.
Jana a Michal dosahují značného pokroku, ale Mary se rozhodne, že nastal čas jít dál. V divadelní hře se ji její přítel, kominík Bert, snaží od odchodu odradit. Tvrdí: „Vždyť jsou to hodné děti, Mary.“
Mary opáčí: „Copak bych se s nimi obtěžovala, kdyby nebyly? Ale nemohu jim pomoci, když mě nenechají, a nikoho není tak obtížné učit jako dítě, které všechno ví.“
„Tak tedy co?“ ptá se Bert.
Mary odpoví: „A tak budou muset další část zvládnout samy.“2
Bratři a sestry, stejně jako Jana a Michal Banksovi jsme i my „hodné děti“, které stojí za to, aby se s nimi někdo obtěžoval. Nebeský Otec si přeje nám pomáhat a žehnat, ale ne vždy Ho necháme. Často se dokonce chováme, jako bychom už všechno věděli. A i my musíme zvládnout „další část“ sami. Z toho důvodu jsme přišli z předsmrtelného, nebeského domova na zemi. Během své „části“ se musíme rozhodovat.
Cílem Nebeského Otce jakožto rodiče není přimět své děti dělat to, co je správné; je jím přimět své děti, aby se rozhodly dělat to, co je správné, a nakonec se staly takovými, jako je On. Kdyby si jednoduše přál, abychom byli poslušní, použil by za účelem ovlivnění našeho chování okamžité odměny a tresty.
Bůh ale nechce, aby se z Jeho dětí stala pouze vycvičená a poslušná „zvířátka“, která Mu v celestiálním obýváku nerozkoušou bačkory.3 Ne, Bůh si přeje, aby Jeho děti duchovně vyrostly a připojily se k Němu v Jeho rodině.
Bůh vytvořil plán, díky němuž se můžeme stát dědici v Jeho království – cestu smlouvy, jež nás vede k tomu, abychom se stali takovými, jako je On, abychom mohli žít tak jako On a abychom žili na věky jako rodiny v Jeho přítomnosti.4 Pro tento plán bylo – a je – nezbytné osobní rozhodnutí, což jsme zjistili v předsmrtelné existenci. Zmíněný plán jsme přijali a rozhodli se přijít na zemi.
K zajištění toho, že budeme uplatňovat víru a učit se správně používat svobodu jednání, zahalil naši mysl závoj zapomnění, abychom si na Boží plán nepamatovali. Bez tohoto závoje by nemohlo být Božích záměrů dosaženo, protože bychom se nemohli rozvíjet a stát se důvěryhodnými dědici, tak jak si to Bůh přeje.
Prorok Lehi uvedl: „Pročež, Pán Bůh dal člověku, aby jednal sám za sebe. Pročež, člověk by nemohl jednati sám za sebe, ledaže by byl nutkán jedním nebo druhým.“5 Na základní úrovni představuje jednu z možností Ježíš Kristus, Prvorozený Otcův. Druhou možnost představuje Satan, Lucifer, který chce zničit svobodu jednání a přisvojit si moc.6
V Ježíši Kristu máme Přímluvce u Otce.7 Ježíš poté, co dokončil svou smírnou oběť, „vystoupil do nebe …, aby u Otce vyžádal své právo milosrdenství, které má na děti lidské“. A když si toto právo milosrdenství vyžádal, „obhajuje věc dětí lidských“.8
V tom, že se za nás Kristus přimlouvá u Otce, není žádný rozpor. Ježíš Kristus, který umožnil, aby byla Jeho vůle pohlcena ve vůli Otce,9 by neprosazoval nic jiného než to, co si Otec přeje již od počátku. Nebeský Otec nás nepochybně povzbuzuje, abychom uspěli, a chválí naše úspěchy.
Kristova přímluva spočívá alespoň z části v tom, že nám připomíná, že zaplatil za naše hříchy a že není nikoho, kdo by byl vyňat z dosahu Božího milosrdenství.10 Neboť těm, kteří věří v Ježíše Krista, činí pokání, dali se pokřtít a vytrvají až do konce – což je proces, který vede ke smíření11 – Spasitel odpouští, uzdravuje je a přimlouvá se za ně. Je naším pomocníkem, utěšitelem a prostředníkem, který stvrzuje naše smíření s Bohem a zaručuje se za ně.12
V přímém protikladu k tomu je Lucifer naším žalobcem a oponentem. Jan Zjevovatel popsal Luciferovu konečnou porážku: „I slyšel jsem hlas veliký, řkoucí na nebi: Nyní stalo se spasení, a moc, i království Boha našeho, a moc Krista jeho.“ Proč? Protože „svržen jest žalobník bratří našich, kterýž žaloval na ně před oblíčejem Boha našeho dnem i nocí. Ale oni svítězili nad ním skrze krev Beránka, a skrze slovo svědectví svého.“13
Tímto žalobcem je Lucifer. Vystupoval proti nám v předsmrtelné existenci a odsuzuje nás i v tomto životě. Usiluje o to, aby nás zničil. Chce, abychom zažívali věčný žal. Je tím, kdo nám říká, že jsme neschopní, tím, kdo nám říká, že nejsme dost dobří, tím, kdo nám říká, že žádnou chybu nelze napravit. Je vrcholným tyranem, tím, kdo do nás, když už jsme na zemi, ještě kopne.
Kdyby Lucifer učil dítě chodit a kdyby to dítě klopýtlo, křičel by na ně, potrestal by ho a řekl by mu, aby to už nezkoušelo. Luciferovy metody přinášejí zklamání a zoufalství – nakonec a vždycky. Tento otec lží je nejhorším šiřitelem klamu14 a lstivě se nás pokouší ošálit a rozptýlit, „neboť … se snaží, aby všichni lidé byli bídní jako on sám“.15
Kdyby Kristus učil dítě chodit a kdyby to dítě klopýtlo, pomohl by mu vstát a povzbudil ho k dalším krůčkům.16 Kristus nám pomáhá a utěšuje nás. Jeho metody přinášejí radost a naději – nakonec a vždycky.
Součástí Božího plánu jsou pokyny, které jsou nám určeny a které se v písmech označují jako přikázání. Tato přikázání nejsou ani z rozmaru vzniklým souborem vnucených pravidel, jež nás mají pouze vycvičit k poslušnosti, ani jejich nahodilou sbírkou. Mají spojitost s tím, jak se u nás rozvíjejí rysy božskosti, s naším návratem k Nebeskému Otci a se získáním trvalé radosti. Poslušnost Jeho přikázání není zaslepenost; vědomě se rozhodujeme pro Boha a Jeho cestu domů. Platí pro nás stejný vzor, jímž se řídili Adam a Eva, jenž spočíval v tom, že „Bůh, seznámiv je s plánem vykoupení, jim dal přikázání“.17 Ačkoli si Bůh přeje, abychom kráčeli po cestě smlouvy, ctí naše rozhodnutí.
Bůh si vskutku přeje, aby se každé z Jeho dětí rozhodovalo samo za sebe, očekává to a vede je k tomu. Nebude nás nutit. Bůh svým dětem skrze dar svobody jednání umožňuje, „aby jednaly samy za sebe a aby nebylo jednáno za ně“.18 Svoboda jednání nám umožňuje rozhodnout se kráčet po oné cestě, nebo ne. Umožňuje nám ji opustit, nebo ne. Stejně jako nás nelze donutit poslouchat, nelze nás ani donutit neposlouchat. Nikdo nás bez naší spolupráce nedokáže z oné cesty odvést. (Nepleťme si to však s těmi, jejichž svoboda jednání byla zneuctěna. Tito lidé se neocitli mimo cestu; jsou to oběti. Bůh má pro ně pochopení a chová k nim lásku a soucit.)
Když ale z oné cesty scházíme, Boha to rmoutí, neboť ví, že to nakonec nevyhnutelně vede k menšímu štěstí a ztrátě požehnání. V písmech se sejití z cesty označuje jako hřích, a výslednému menšímu štěstí a ztrátě požehnání se říká trest. V tomto smyslu nás Bůh netrestá; trest je následkem našich rozhodnutí, nikoli Jeho.
Když zjistíme, že jsme sešli z cesty, můžeme zůstat mimo ni, nebo se díky Usmíření Ježíše Krista můžeme rozhodnout obrátit své kroky zpět a vrátit se na ni. V písmech se tento proces, kdy se rozhodneme změnit a vrátit se na cestu, označuje jako pokání. Neschopnost činit pokání znamená, že jsme se sami rozhodli zbavit způsobilosti obdržet požehnání, jež si nám Bůh přeje udělit. Pokud nejsme „ochotni těšiti se z toho, co [jsme mohli] přijmouti“, vrátíme se „na své vlastní místo, [abychom] se těšili z toho, co … ochotni přijmouti“ jsme19 – naše volba, nikoli Boží.
Bez ohledu na to, na jak dlouho jsme sešli z cesty či jak daleko jsme se zatoulali, v okamžiku, kdy se rozhodneme změnit, nám Bůh pomůže se vrátit.20 Když se skrze upřímné pokání a to, že se budeme tlačit kupředu se stálostí v Kristu, ocitneme znovu na oné cestě, bude to Bůh vnímat tak, jako bychom z ní nikdy nesešli.21 Spasitel platí za naše hříchy a osvobozuje nás od hrozící ztráty štěstí a požehnání. Toto se v písmech označuje jako odpuštění. Po křtu všichni členové z oné cesty sklouznou – někteří se z ní dokonce střemhlav vrhnou. A proto nejsou uplatňování víry v Ježíše Krista, pokání a získání Jeho pomoci a odpuštění jednorázové záležitosti, ale celoživotní procesy, k nimž dochází opakovaně a opětovně. Takto můžeme vytrvat do konce.22
Musíme se rozhodnout, komu budeme sloužit.23 Rozsah našeho věčného štěstí závisí na tom, zda si vyvolíme žijícího Boha a přidáme se k Němu v Jeho díle. A když se snažíme zvládnout „další část“ sami, správně uplatňujeme svou svobodu jednání. Jak řekly dvě bývalé generální presidentky Pomocného sdružení, nemáme být „nemluvňaty, která potřebují neustálé hýčkání a napomínání“.24 Nikoli, Bůh si přeje, abychom se stali vyzrálými dospělými a vedli zodpovědný život.
Jedině skrze rozhodnutí následovat Otcův plán je možné se stát dědici v Jeho království; jedině pak nám může důvěřovat, že se ani nepokusíme žádat o něco, co je v rozporu s Jeho vůlí.25 Musíme však pamatovat na to, že „nikoho není tak obtížné učit jako dítě, které všechno ví“. A tak je zapotřebí, abychom se byli ochotni nechat učit po způsobu Páně Jím samotným a Jeho služebníky. Můžeme se spolehnout, že jsme milované děti Nebeských rodičů26 a že stojíme za to, aby se s námi někdo „obtěžoval“, a můžeme si být jisti, že „sami“ nebude nikdy znamenat „opuštěni“.
Společně s prorokem Jákobem z Knihy Mormonovy říkám:
„Tudíž, rozveselte srdce své a pamatujte, že jste svobodni, abyste jednali sami za sebe – zvoliti si cestu věčné smrti nebo cestu věčného života.
Pročež, milovaní bratří moji [a sestry moje], smiřte se s vůlí Boží, a ne s vůlí ďábla …; a pamatujte poté, co se smíříte s Bohem, že je to pouze milostí Boží a skrze ni, že jste spaseni.“27
A tak si zvolte víru v Krista; zvolte si pokání; zvolte si, že se dáte pokřtít a přijmete Ducha Svatého; zvolte si, že se budete svědomitě připravovat na svátost a způsobile ji přijímat; zvolte si, že uzavřete smlouvy v chrámu; a zvolte si službu žijícímu Bohu a Jeho dětem. Naše rozhodnutí určují, kým jsme a kým se staneme.
Zakončím zbývajícími slovy Jákobova požehnání: „Pročež, kéž vás Bůh pozvedne … z věčné smrti mocí usmíření, abyste mohli býti přijati do věčného království Božího.“28 Ve jménu Ježíše Krista, amen.