Božská nespokojenost

Michelle D. Craigová

První rádkyně v Generálním předsednictvu Mladých žen

Božská nespokojenost pro nás může být motivací jednat s vírou, řídit se Spasitelovými výzvami činit dobro a s pokorou dávat svůj život Jemu.

Když jsem byla na základní škole, chodívali jsme domů po dlážděné cestě vinoucí se sem a tam po svahu kopce. Byla tam ještě jedna cesta, nedlážděná, takzvaná „klučičí“. Klučičí cesta byla hlinitá pěšina vedoucí rovně do kopce. Byla kratší, ale mnohem příkřejší. Jako malá jsem věděla, že dokáži vyjít jakoukoli cestu jako chlapci. A co bylo důležitější, věděla jsem, že žiji v posledních dnech a že bude třeba dělat obtížné věci, tak jako pionýři – a chtěla jsem být připravená. A tak jsem se občas zdržela za skupinou kamarádů na dlážděné cestě, zula jsem si boty a bosa jsem vyšla klučičí cestou. Snažila jsem se otužit si nohy.

Jako děvče z Primárek jsem si myslela, že takto se mohu připravit. Dnes vím, že je to jinak! Vím, že spíše než chozením bosa do kopce mohu připravit své nohy na kráčení po cestě smlouvy tím, že budu reagovat na nabádání Ducha Svatého. Neboť Pán, skrze svého proroka, povolává každou z nás žít a pečovat „vyšším a svatějším způsobem“ a „pokročit vzhůru“.¹

Tyto prorocké výzvy k činu, spojené s vrozeným tušením, že můžeme dělat více a být něčím více, v nás občas vytvářejí to, co starší Neal A. Maxwell nazval „božskou nespokojeností“.² Božská nespokojenost přichází, když srovnáme „to, jací jsme, [s tím,] čím máme moc se stát“.³ Jsme-li upřímní, každý z nás pociťuje rozdíl mezi tím, kde a kdo jsme, a tím, kde chceme být a kým se chceme stát. Toužíme po větších osobních schopnostech. Tyto pocity máme, protože jsme dcery a synové Boží, kteří se narodili se Světlem Kristovým, ale žijí v padlém světě. Tyto pocity jsou od Boha a vytvářejí v nás potřebu konat.

Tyto pocity božské nespokojenosti, jež nás volají k vyššímu způsobu, máme vítat, ale zároveň je máme rozeznávat od Satanovy napodobeniny – ochromující ztráty odvahy – a vyhýbat se jí. Toto je vzácný prostor, do něhož by Satan velmi rád vnikl. Můžeme se rozhodnout, že půjdeme vyšší cestou, jež nás vede k hledání Boha a Jeho pokoje a milosti, nebo můžeme naslouchat Satanovi, jenž nás bombarduje sděleními, že nikdy nebudeme dost dobré: dost bohaté, chytré, krásné – cokoli. Naše nespokojenost se může stát božskou – nebo ničivou.

Jednejme s vírou

Božskou nespokojenost můžeme rozeznat od Satanovy napodobeniny například tím, že božská nespokojenost nás vede k věrnému jednání. Božská nespokojenost není výzvou, abychom zůstaly ve své komfortní zóně, a ani nás nepovede k zoufalství. Zjistila jsem, že když se zabývám myšlenkami na všechno to, čím nejsem, nedělám žádné pokroky a je pro mě mnohem těžší pociťovat Ducha a řídit se Jím.⁴

Joseph Smith si v mládí začal velmi uvědomovat své nedostatky a strachoval se ohledně „blaha [své] nesmrtelné duše“. Jak řekl: „Má mysl začala být nesmírně zarmoucena, neboť jsem byl přesvědčen o svých hříších, a … chtělo se mi truchlit pro mé vlastní hříchy i pro hříchy světa.“⁵ To ho vedlo „k vážnému uvažování a k velikému neklidu“.⁶ Je vám to povědomé? Býváte neklidné či zarmoucené pro své nedostatky?

Joseph s tím něco dělal. Uvedl: „[Často] jsem si … říkal: Co se má učiniti?“⁷ Jednal s vírou. Obrátil se k písmům, přečetl si výzvu v Jakubovi 1:5 a požádal o pomoc Boha. To vedlo ke zjevení, jež zahájilo Znovuzřízení. Jsem velmi ráda, že Josephova božská nespokojenost, jeho období neklidu a zmatku, ho podnítila k věrnému jednání.

Řiďme se nabádáními činit dobro

Pocit nespokojenosti svět často využívá jako výmluvu pro zahledění do sebe, obrácení myšlenek dovnitř a do minulosti a přemítání o tom, kdo jsem, kdo nejsem a co chci. Božská nespokojenost nás motivuje k následování příkladu Spasitele, který „chodil, dobře čině“.⁸ Na cestě učednictví obdržíme duchovní pobídnutí, abychom nabídly pomocnou ruku druhým.

Jeden příběh, jejž jsem slyšela před lety, mi pomáhá rozpoznávat nabádání Ducha Svatého a jednat podle nich. Sestra Bonnie D. Parkinová, bývalá generální presidentka Pomocného sdružení, vyprávěla toto:

„Susan … byla výborná švadlena. Do stejného sboru chodil i president [Spencer W.] Kimball. Jednu neděli si Susan všimla, že má nový oblek. Otec jí nedlouho předtím … přivezl nádhernou hedvábnou látku. Susan napadlo, že z té látky by byla hezká kravata, jež by se presidentu Kimballovi hodila k obleku. A tak v pondělí ušila kravatu. Zabalila ji do jemného papíru a vydala se na druhý konec ulice k domu presidenta Kimballa.

Před domovními dveřmi se náhle zastavila a pomyslela si: ‚Kdo jsem, abych mohla šít kravatu pro proroka? Nejspíš jich má spoustu.‘ Se závěrem, že udělala chybu, se otočila k odchodu.

Zrovna v tu chvíli otevřela dveře sestra Kimballová a řekla: ‚Jé, Susan!‘

Susan celá v rozpacích řekla: ‚V neděli jsem viděla presidenta Kimballa v novému obleku. Otec mi zrovna přivezl z New Yorku hedvábí …, a tak jsem mu ušila kravatu.‘

Než mohla pokračovat, sestra Kimballová ji přerušila, objala ji kolem ramen a řekla: ‚Susan, nikdy nepotlačuj myšlenku na štědrost.‘“⁹

Moc se mi to líbí! „Nikdy nepotlačuj myšlenku na štědrost.“ Někdy, když přijde vnuknutí udělat něco pro někoho, nevím, zda to bylo nabádání, nebo jen má myšlenka. Ale připomínám si: „To, co je od Boha, vyzývá a nutká činiti dobro neustále; pročež každá věc, která vyzývá a nutká činiti dobro a milovati Boha a sloužiti mu, je inspirována Bohem.“¹⁰

Ať už jde o přímé nabádání, nebo jen o podnět pomoci, dobrý skutek vždy stojí za to; neboť pravá láska nepomíjí¹¹ – a nikdy není nesprávnou reakcí.

Často se nám nehodí načasování a jen zřídka se dozvíme o účinku našich malých skutků služby. Ale čas od času si uvědomíme, že jsme byly nástrojem v rukou Božích, a budeme vděčné za poznání, že působení Ducha Svatého skrze nás je projevem Božího souhlasu.

Sestry, vy i já můžeme prosit o to, aby nám Duch Svatý ukazoval „všechny věci, které [máme] činiti“,¹² i když je náš seznam povinností už možná plný. Jsme-li nabádány, můžeme nechat nádobí ve dřezu nebo doručenou poštu plnou naléhavých zpráv a jít číst dítěti, navštívit někoho z přátel, pohlídat sousedům děti či navštívit chrám. Nechápejte mě špatně – i já si vedu seznam úkolů a ráda v něm odškrtávám. Ale pokoj pochází z vědomí, že být něčím více nemusí znamenat dělat toho více. Reaguji-li na nespokojenost rozhodnutím řídit se nabádáními, mění to způsob, jak uvažuji o „svém“ čase, a druhé lidi pak nepovažuji za vyrušení, ale za smysl svého života.

Božská nespokojenost nás vede ke Kristu

Božská nespokojenost vede k pokoře, ne k sebelitování či ztrátě odvahy pocházející ze srovnávání se s druhými, kdy nikdy nemůžeme uspět. Ženy, jež dodržují smlouvy, jsou velmi různorodé; jejich rodiny, životní zkušenosti a situace se liší.

Všichni samozřejmě zaostáváme za svým božským potenciálem; a poznání, že sami na to nestačíme, je částečně pravdivé. Avšak dobrou zprávou evangelia je to, že s milostí Boží na to stačíme. S Kristovou pomocí zvládneme dělat vše.¹³ Písma slibují, že „milost [nalezneme] ku pomoci v čas příhodný“.¹⁴

Překvapivou pravdou je, že naše slabosti mohou být požehnáním, když nás pokoří a obrátí ke Kristu.¹⁵ Nespokojenost se stává božskou, když pokorně přijdeme za Ježíšem Kristem se svými nedostatky, namísto váhání kvůli sebelítosti.

Ježíšovy zázraky ve skutečnosti často začínají rozpoznáním nějakého nedostatku, potřeby, neúspěchu či nedostatečnosti. Vzpomínáte na chleby a ryby? Všichni autoři evangelií píší o tom, jak Ježíš zázračně nasytil ony tisíce, jež Ho následovaly.¹⁶ Ale příběh začíná tím, že učedníci si uvědomili svůj nedostatek – to, že mají jen „pět chlebů ječných a dvě rybičky. Ale coť jest to mezi tak mnohé?“¹⁷ Učedníci měli pravdu: neměli dost jídla, ale co měli, to dali Ježíšovi a On poté způsobil onen zázrak.

Měly jste někdy pocit, že vaše talenty a dary jsou moc malé na úkol, jenž je před vámi? Já ano. Ale vy i já můžeme dát Kristu to, co máme, a On naši snahu znásobí. To, co můžete nabídnout, je více než dostačující – i s vašimi lidskými nedostatky a slabostmi – pokud spoléháte na Boží milost.

Pravdou je, že každou z nás dělí od Božství jen jedna generace – každá je dítětem Božím.¹⁸ A tak jako Nebeský Otec ve všech dobách proměňoval proroky i obyčejné muže a ženy, to samé má v úmyslu i s námi.

C. S. Lewis vysvětlil Boží moc proměňovat takto: „Představte si, že jste živý dům. Přichází Bůh, aby ten dům přestavěl. Zpočátku možná chápete, co zrovna dělá. Opravuje odpady, díry ve střeše a tak dále – věděli jste, že už je nejvyšší čas s tím něco udělat, a tudíž vás to nijak nepřekvapuje. Ale vzápětí začne dům přestavovat tak, že to strašlivě bolí. … [Uvědomíte si, že] buduje zcela jiný dům, než jaký jste si původně představovali. … Domnívali jste se, že z vás bude obstojná chaloupka; ale On buduje palác. Má v úmyslu přijít a osobně v něm žít.“¹⁹

Díky Spasitelově smírné oběti můžeme být uschopněny k úkolům, jež leží před námi. Proroci učí, že při svém stoupání po cestě učednictví můžeme být posvěceny skrze Kristovu milost. Božská nespokojenost pro nás může být motivací jednat s vírou, řídit se Spasitelovými výzvami činit dobro a s pokorou dávat svůj život Jemu. Ve jménu Ježíše Krista, amen.