Pro Něj
Víme-li při službě druhým, komu a proč sloužíme, pomáhá nám to chápat, že nejvyšším projevem lásky je oddanost Bohu.
Tohoto historického večera vyjadřuji lásku a vděčnost každé z vás, drahé sestry. Bez ohledu na věk, bydliště či situaci se dnes scházíme v lásce, síle, záměru a svědectví, že jsme milovány a vedeny Nebeským Otcem, Spasitelem Ježíšem Kristem a naším žijícím prorokem, presidentem Russellem M. Nelsonem.
Jednou nás s manželem náš biskup povolal, abychom jako mladí manželé navštěvovali jednu rodinu, která již léta nechodila na shromáždění, a sloužili jí. Toto pověření jsme ochotně přijali a za několik dní jsme je jeli navštívit. Hned bylo ale jasné, že si návštěvy z Církve nepřejí.
A tak jsme jim příště přinesli talíř domácích sušenek s vírou, že je čokoládové pecičky obměkčí. Neobměkčily. Mluvili s námi přes síť ve dveřích, čímž nám jen potvrdili, že nejsme vítáni. Cestou domů jsme si však byli docela jistí, že kdybychom jim místo toho přinesli ovocné pusinky, byli bychom úspěšní.
Kvůli nedostatku duchovní vize pro nás byly další neúspěšné pokusy zklamáním. Odmítnutí není nikdy příjemné. Za nějakou dobu jsme si začali říkat: „Proč to děláme? Čeho chceme dosáhnout?“
Starší Carl B. Cook řekl toto: „Služba v Církvi může … být náročná, jsme-li žádáni, abychom udělali něco, z čeho máme strach, pokud nás služba unavuje nebo jsme-li povoláni udělat něco, co se nám zpočátku nelíbí.“1 To, o čem starší Cook mluvil, jsme prožívali na vlastní kůži, a proto jsme se rozhodli požádat o vedení Někoho, kdo má vyšší perspektivu než my.
A tak jsme, po mnoha upřímných modlitbách a studiu, obdrželi odpověď na to, proč sloužíme. Změnilo to naše chápání i naše srdce – byla to opravdu zkušenost vyznačující se zjevením.2 Když jsme hledali vedení v písmech, Pán nás učil, jak dosáhnout toho, aby služba druhým byla snazší a smysluplnější. Následující verš změnil naše srdce i náš přístup: „Milovati budeš Pána Boha svého celým svým srdcem, celou svou mocí, myslí a silou; a ve jménu Ježíše Krista mu budeš sloužiti.“3 I když jsme tento verš dobře znali, oslovil nás novým a důležitým způsobem.
Věděli jsme, že se upřímně snažíme sloužit této rodině a našemu biskupovi, ale museli jsme si položit otázku, zda sloužíme opravdu z lásky k Pánu. Král Beniamin tento rozdíl objasnil, když prohlásil: „Vizte, pravím vám, že si nepřeji chlubiti se proto, že jsem vám pravil, že jsem prožil dny své ve službě vám, neboť jsem byl pouze ve službě Boží.“4
Komu tedy král Beniamin ve skutečnosti sloužil? Nebeskému Otci a Spasiteli. Víme-li při službě druhým, komu a proč sloužíme, pomáhá nám to chápat, že nejvyšším projevem lásky je oddanost Bohu.
Postupně se změnilo naše zaměření i naše modlitby. Na návštěvy u této milé rodiny jsme se začali těšit kvůli lásce k Pánu.5 Dělali jsme to pro Něj. Díky Němu to už nebylo nijak namáhavé. Po mnoha měsících hovorů u dveří nás rodina začala zvát dál. Nakonec jsme se s nimi pravidelně modlili a láskyplně si povídali o evangeliu. Vzniklo dlouholeté přátelské pouto. Svou láskou k Pánovým dětem jsme projevovali úctu a lásku Jemu.
Vzpomenete si na okamžik, kdy jste někomu s upřímnou snahou podaly láskyplně pomocnou ruku, ale měly jste pocit, že on si vaší snahy nevšiml nebo ji možná neocenil, či dokonce odmítl? Pochybovaly jste v té chvíli o významu své služby? Pokud ano, kéž vaši pochybnost a možná i bolest utiší slova krále Beniamina: „Jste pouze ve službě svého Boha.“6
Místo nelibosti si můžeme skrze službu budovat dokonalejší vztah se svým Nebeským Otcem. Naše láska a oddanost k Němu odnímají potřebu uznání nebo ocenění a dovolují Jeho lásce proudit k nám a skrze nás.
Někdy můžeme zpočátku sloužit ze smyslu pro povinnost, ale i tato služba nás může vést k čerpání z něčeho vyššího v nás, což nás vede ke službě lepším způsobem7 – jak zaznělo ve výzvě presidenta Nelsona, k novějšímu a svatějšímu způsobu, jak pečovat o druhé a sloužit jim.8
Zaměříme-li se na vše, co pro nás Bůh udělal a dělá, bude naše služba vycházet z vděčného srdce. Přestane-li nám tolik záležet na tom, aby naše služba zvelebovala nás samotné, uvědomíme si, že se ve službě snažíme dávat na první místo Boha.9
President M. Russell Ballard učil: „Jen tehdy, když milujeme Boha a Krista celým srdcem, duší a myslí, jsme schopni dělit se o tuto lásku s bližními skrze skutky laskavosti a služby.“10
Tuto božskou moudrost zdůrazňuje první přikázání z Desatera: „Já jsem Hospodin Bůh tvůj. … Nebudeš míti bohů jiných přede mnou.“11 Umístění tohoto přikázání nám pomáhá pochopit, že pokud svou hlavní prioritou učiníme Jeho, všechno ostatní pak zapadne na své místo – a to i naše služba druhým. Pokud se záměrně rozhodneme, že On zaujímá v našem životě přednostní postavení, pak bude schopen žehnat našim činům k dobru našemu i dobru druhých.
Pán nás vyzval: „Hleďte ke mně v každé myšlence.“12 A každý týden slibujeme, že právě toto budeme dělat – „vždy na něj pamatovati“.13 Lze toto božské zaměření uplatňovat ve všem, co děláme? Může se vykonání i obyčejného úkolu stát příležitostí k projevení naší lásky a oddanosti vůči Němu? Věřím, že to tak být může a bude.
Můžeme Ho oslavovat každou položkou ze seznamu svých úkolů. Každý úkol můžeme chápat jako výsadu a příležitost sloužit Jemu – i uprostřed termínů, lhůt, povinností či špinavých plenek.
Jak řekl Ammon: „Ano, já vím, že nejsem nic; co do síly své jsem slabý; tudíž se nebudu vychloubati sám sebou, ale budu se vychloubati svým Bohem, neboť v síle jeho mohu činiti všechny věci.“14
Stane-li se služba Bohu hlavní prioritou našeho života, ztratíme samy sebe a v příhodném čase se opět nalezneme.15
Spasitel učil této zásadě velmi prostě a přímo: „Tudíž, nechť tak světlo vaše svítí před tímto lidem, aby mohli viděti dobré skutky vaše a oslavovati Otce vašeho, který jest v nebi.“16
Dovolte mi podělit se s vámi o moudrá slova napsaná na zdi sirotčince v indické Kalkatě: „Jsi-li laskavý, lidé tě mohou obvinit ze sobeckých a postranních úmyslů. Přesto buď laskavý. Budeš-li roky něco budovat, někdo to může přes noc zbořit. Přesto buduj. Na dobro, které jsi vykonal dnes, lidé často zítra zapomenou. Přesto dobro konej. Dávej světu to nejlepší, co máš, a možná to nikdy nebude dost. Přesto dávej světu to nejlepší, co máš. Vidíš, nakonec je to stejně … mezi tebou a tvým Bohem.“17
Sestry, vždy je to mezi námi a Pánem. Jak řekl president James E. Faust: „‚Co svět potřebuje nejvíce?‘ … ‚Není snad tou největší potřebou na celém světě – pro každého člověka – mít osobní, trvalý, každodenní, pokračující vztah se Spasitelem?‘ Když takový vztah máme, může to odemknout božskost v našem nitru, a nic nemůže mít větší vliv na náš život, zatímco poznáváme a snažíme se pochopit naše božské pouto s Bohem.“18
Podobně Alma vysvětlil svému synovi: „Ano, nechť veškerá konání tvá jsou pro Pána, a ať jdeš kamkoli, nechť je to v Pánu; ano, nechť veškeré myšlenky tvé směřují k Pánu; ano, nechť náklonnost srdce tvého ulpí na Pánovi na věky.“19
A president Russell M. Nelson nás podobně učil: „Když porozumíme Jeho dobrovolnému Usmíření, jakýkoli pocit oběti na naší straně je zcela zastíněn hlubokým pocitem vděčnosti za výsadu sloužit Jemu.“20
Sestry, svědčím o tom, že působí-li Ježíš Kristus, skrze moc svého Usmíření, na nás a v nás, začíná skrze nás žehnat druhým. Sloužíme jim, ale děláme to tím, že milujeme Jeho a sloužíme Jemu. Stáváme se tím, co popisují písma: „Každý člověk usilující o blaho bližního svého a činící všechny věci s okem upřeným na slávu Boží.“21
Náš biskup nejspíš věděl, že právě toto se s manželem naučíme z oněch počátečních a dobře míněných, ale nedokonalých snah sloužit milovaným synům a dcerám Božím. S jistotou vydávám osobní svědectví o dobrotě a lásce, o něž se Pán s námi dělí, zatímco se Mu snažíme sloužit. V posvátném jménu Ježíše Krista, amen.