Pevní a stálí ve víře v Krista

Starší D. Todd Christofferson

Kvorum Dvanácti apoštolů

Abychom ve víře v Krista zůstali pevní a stálí, je nezbytné, aby evangelium Ježíše Krista prostoupilo naše srdce i duši.

V historii Starého zákona čteme o řadě období, kdy děti Izraele ctily svou smlouvu s Jehovou a uctívaly Ho, i o obdobích, kdy této smlouvy nedbaly a uctívaly idoly nebo Bála.¹

Vláda Achaba byla pro severní království Izraele jedním z období odpadlictví. Prorok Eliáš při jedné příležitosti vyzval krále Achaba, aby shromáždil lid Izraele spolu s proroky neboli kněžími Bála na hoře Karmel. Když se lidé shromáždili, Eliáš jim řekl: „I dokudž kulhati budete na obě straně? [Neboli jinými slovy, ‚Kdy se rozhodnete jednou provždy?‘] Jestližeť jest Hospodin Bohem, následujtež ho; pakli jest [jím] Bál, jdětež za ním. A neodpověděl jemu lid žádného slova.“² Eliáš tedy nařídil, aby on i Bálovi proroci každý rozsekali volka a položili ho na vrstvu dřeva umístěnou na svém vlastním oltáři, ale „ohně ať nepodkládají“.³ Poté řekl: „Tedy vzývejte jméno bohů vašich, já pak vzývati budu jméno Hospodinovo, a budeť to, že Bůh, kterýž se ohlásí skrze oheň, ten jest Bůh. A odpověděl všecken lid, řka: Dobráť jest řeč tato.“⁴

Jistě si vzpomenete, že Bálovi kněží volali ke svému neexistujícímu bohu celé hodiny, aby jim seslal oheň, ale „nebylo žádného se ohlášení, ani kdo by odpověděl, ani kdo by vyslyšel“.⁵ Když byla řada na Eliášovi, spravil rozbitý oltář Páně, položil na něj dřevo a oběť a poté nařídil, aby to vše bylo polito vodou ne jen jednou, ale třikrát. Nebylo pochyb o tom, že rozdělat oheň nebylo v jeho ani jiné lidské moci.

„Stalo se pak, když se obětuje obět suchá, přistoupil Eliáš prorok a řekl: Hospodine Bože Abrahamův, Izákův a Izraelův, nechť dnes poznají, že jsi ty Bůh v Izraeli, a já služebník tvůj, a že jsem vedlé slova tvého činil všecky věci tyto. …

V tom spadl oheň Hospodinův, a spálil obět zápalnou, dříví i kamení i prsť; též vodu, kteráž byla v struze, vypil.

Což když uzřel všecken ten lid, padli na tváři své a řekli: Hospodinť jest Bohem, Hospodin jest Bohem.“⁶

Dnes by Eliáš mohl říci:

Bůh, náš Nebeský Otec, buď existuje, nebo neexistuje, ale pokud existuje, uctívejte Ho.
Ježíš Kristus buď je Synem Božím, vzkříšeným Vykupitelem lidstva, nebo není, ale pokud je, následujte Ho.
Kniha Mormonova buď je slovem Božím, nebo není, ale pokud je, pak se „dodržováním [a studováním] jejích předpisů přibl[ižte] Bohu“.⁷
Joseph Smith buď onoho jarního dne v roce 1820 spatřil Otce a Syna a hovořil s Nimi, nebo to tak nebylo, ale pokud to tak bylo, pak následujte ono prorocké povolání včetně klíčů pečetění, které jsem já, Eliáš, na něho vložil.

President Russell M. Nelson na poslední generální konferenci řekl: „Nemusíte si lámat hlavu s tím, co je pravda. [Viz Moroni 10:5.] Nemusíte si lámat hlavu s tím, komu můžete bez obav důvěřovat. Skrze osobní zjevení můžete obdržet své vlastní svědectví o tom, že Kniha Mormonova je slovo Boží, že Joseph Smith je prorok a že toto je Pánova Církev. Bez ohledu na to, co mohou říkat nebo dělat druzí, nikdo vám nikdy nemůže vzít svědectví ohledně nějaké pravdy, které jste pocítili v srdci a v mysli.“⁸

Když Jakub slíbil, že Bůh všem, kteří hledají Jeho moudrost, „dává ochotně“,⁹ přidal také toto varování:

„Žádejž pak důvěrně, nic nepochybuje. Nebo kdož pochybuje, podoben jest vlnám mořským, kteréž vítr sem i tam žene, a jimi zmítá.

Nedomnívej se zajisté člověk ten, by co vzíti měl ode Pána.

Muž dvojí mysli, jest neustavičný ve všech cestách svých.“¹⁰

Spasitel byl naproti tomu dokonalým příkladem stálosti. Řekl: „Neopustilť mne samého Otec; nebo což jest jemu libého, to já činím vždycky.“¹¹ Zamyslete se nad následujícími verši z písem, v nichž se píše o mužích a ženách, kteří byli pevní a stálí jako Spasitel:

„Byli obráceni na pravou víru; a neodvrátili se od ní, neboť byli pevní a stálí a neochvějní, ochotni se vší pílí zachovávati přikázání Páně.“¹²

„Jejich mysl je pevná a neustále vkládají svou důvěru v Boha.“¹³

„A vizte, vy sami víte, neboť jste to dosvědčili, že všichni ti, kteří jsou přivedeni k poznání pravdy …, jsou pevní a stálí ve víře a v těch věcech, jimiž byli osvobozeni.“¹⁴

„I zůstávali v učení apoštolském, a v společnosti, a v lámání chleba, a na modlitbách.“¹⁵

Abychom ve víře v Krista zůstali pevní a stálí, je nezbytné, aby evangelium Ježíše Krista prostoupilo naše srdce i duši, což znamená, že evangelium se nestává jen jedním z mnoha vlivů v životě člověka, ale ústředním bodem jeho života a charakteru. Pán říká:

„A dám vám srdce nové, a ducha nového dám do vnitřností vašich, a odejma srdce kamenné z těla vašeho, dám vám srdce masité.

Ducha svého, pravím, dám do vnitřností vašich, a učiním, abyste v ustanoveních mých chodili, a soudů mých ostříhali a činili je.

… A budete mým lidem, a já budu vaším Bohem.“¹⁶

Toto je smlouva, kterou uzavíráme při křtu a při chrámových obřadech. Někteří však evangelium Ježíše Krista stále ještě nepřijali do svého života v jeho plnosti. Ačkoli byli, jak říká Pavel, „pohřbeni … s [Kristem] skrze křest“, stále jim chybí ta část, kdy „jakož z mrtvých vstal Kristus …, tak i my v novotě života chodili“.¹⁷ Evangelium ještě zcela nevymezuje to, kým jsou. Kristus ještě není středobodem jejich života. Vybírají si, které nauky a která přikázání budou následovat a kde a kdy budou sloužit v Církvi. Naopak dodržování smluv s přesností je tím, prostřednictvím čehož se ti, kteří „jsou vyvolení podle smlouvy“,¹⁸ vyvarovávají klamu a zůstávají pevnými ve víře v Krista.

V procesu mezi společensky motivovanou účastí na obřadech a ceremoniích evangelia na straně jedné a dokonalou křesťanskou oddaností vůli Boží na straně druhé se většina z nás v tomto okamžiku nachází někde uprostřed. Kdesi během tohoto procesu nám dobrá zpráva evangelia Ježíše Krista pronikne do srdce a zmocní se naší duše. Možná se to nestane okamžitě, ale všichni bychom měli směřovat k tomuto požehnanému stavu.

Zůstat pevnými a stálými je těžké, ale nezbytné, když zjistíme, že jsme zušlechťováni „v peci strasti“,¹⁹ což dříve či později potká ve smrtelnosti každého z nás. Bez Boha tyto ponuré zkušenosti vedou ke sklíčenosti, zoufalství, a dokonce až k zahořklosti. S Bohem je bolest nahrazena útěchou, zmatek pokojem a zármutek nadějí. Když zůstaneme pevnými ve víře v Krista, získáme Jeho posilující milost a podporu.²⁰ On naše zkoušky změní v požehnání a slovy Izaiáše „[dá] … okrasu místo popela“.²¹

Rád bych uvedl tři příklady, se kterými jsem osobně dobře obeznámen:

Jistou ženu trápí vysilující chronické onemocnění, které přetrvává i navzdory lékařské péči, kněžským požehnáním, půstu a modlitbám. Její víra v moc modlitby a v to, že Bůh ji skutečně miluje, však není oslabená. Den za dnem (a někdy i hodinu za hodinou) pokračuje ve službě, ke které je v Církvi povolána, a spolu s manželem pečuje o jejich malé děti a snaží se přitom co nejvíce usmívat. Pociťuje hluboký soucit s druhými, vytříbený jejím vlastním utrpením, a často ztrácí sama sebe ve službě druhým. Neochvějně pokračuje dál a lidi kolem sebe činí šťastnými.

Jistý muž, který vyrostl v Církvi, sloužil jako misionář na plný úvazek a oženil se s úžasnou ženou, byl překvapen, když se někteří z jeho sourozenců začali kriticky vyjadřovat o Církvi a o Proroku Josephu Smithovi. Po nějaké době z Církve odešli a snažili se ho přesvědčit, aby je následoval. Jak se to v těchto případech často stává, bombardovali ho texty, podcasty a videi, jež vydali kritici, z nichž většinu tvoří nespokojení bývalí členové Církve. Jeho sourozenci se jeho víře vysmívali a říkali mu, že je naivní a oklamávaný. Na všechna jejich tvrzení neměl odpovědi a jeho víra začala pod tlakem vytrvalého protivenství kolísat. Zvažoval, zda by neměl přestat chodit na shromáždění. Hovořil o tom s manželkou. Hovořil o tom s lidmi, kterým důvěřoval. Modlil se. Když s takto ztrápenou myslí rozjímal, vybavily se mu události, kdy pociťoval Ducha Svatého a obdržel od Ducha svědectví o pravdě. Na závěr dodal: „Mám-li být k sobě upřímný, musím připustit, že se mě Duch dotkl více než jedenkrát a že svědectví Ducha je skutečné.“ Dnes znovu pociťuje štěstí a pokoj, které s ním sdílejí i jeho manželka a děti.

Jistí manželé, kteří se v životě důsledně a s radostí řídí radami Bratří, byli zarmouceni tím, že pro ně bylo obtížné přivádět na svět děti. Vynaložili nemalé prostředky na spolupráci s kvalifikovanými profesionálními zdravotníky a po čase byli požehnáni synem. Děťátko se však naneštěstí po pouhém roce stalo obětí nehody, kterou nikdo nezavinil, ale která ho zanechala ve stavu s těžkou poruchou vědomí, se značným poškozením mozku. Je mu poskytována ta nejlepší péče, ale lékaři nedokáží předpovědět, jak se věci budou v budoucnosti vyvíjet. Dítě, jehož přivedení na svět stálo tento manželský pár tolik úsilí a modliteb, jim v jistém smyslu bylo vzato, a oni nevědí, jestli jim bude navráceno. S obtížemi zajišťují ty nejdůležitější potřeby svého děťátka, zatímco plní své další zodpovědnosti. V této nanejvýš obtížné chvíli se obracejí k Pánu. Spoléhají se na „chléb vezdejší“, který od Něho přijímají. Pomáhají jim soucitní přátelé a rodina a posilují je kněžská požehnání. Ještě více se navzájem sblížili a jejich svazek je nyní snad ještě hlubší a celistvější, než by za jiných okolností bylo možné.

23. července 1837 dal Pán zjevení tehdejšímu presidentovi Kvora Dvanácti apoštolů Thomasi B. Marshovi. Obsahovalo tato slova:

„A modli se za bratří své z Dvanácti. Napomínej je ostře pro jméno mé a nechť jsou napomínáni pro všechny hříchy své a buď přede mnou věrný jménu mému.

A po jejich pokušeních a mnohém soužení, viz, já, Pán, je vyhledám, a nebudou-li zatvrzovati srdce své a nebudou-li zatvrzovati šíji svou proti mně, budou obráceni a já je uzdravím.“²²

Věřím, že zásady vyjádřené v těchto verších se týkají každého z nás. Pokušení a soužení, která prožíváme, včetně jakýchkoli zkoušek, které Pán uzná za vhodné nám uložit, mohou vést k našemu plnému obrácení a uzdravení. To se však stane pouze v případě, že proti Pánu nezatvrdíme své srdce nebo svou šíji. Zůstaneme-li pevnými a stálými, ať se bude dít cokoli, dosáhneme obrácení, které měl Spasitel na mysli, když řekl Petrovi: „A ty někdy obrátě se, [posiluj] bratří svých.“²³ Obrácení tak úplné, že ho nebude možné vrátit zpět. Slíbené uzdravení představuje očištění a posvěcení naší hříchem raněné duše a činí nás svatými.

Připomíná mi to radu našich matek: „Jez zeleninu, je pro tebe dobrá.“ Naše matky mají pravdu a v souvislosti se stálostí ve víře představuje „jedení zeleniny“ neustálou modlitbu, každodenní hodování na písmech, službu a uctívání v Církvi, každotýdenní způsobilé přijímání svátosti, milování svých bližních a to, že na sebe každý den bereme svůj kříž v poslušnosti Boha.²⁴

Vždy pamatujte na zaslíbení, že k těm, kteří jsou pevní a stálí ve víře v Krista, přijdou dobré věci zde i ve světě, který přijde. Pamatujte na slova „o věčném životě a o radosti svatých“.²⁵ „Ó vy všichni, kteří jste čistí v srdci, pozdvihněte hlavu a přijměte příjemné slovo Boží a hodujte na jeho lásce; neboť to vy můžete, je-li mysl vaše pevná, na věky.“²⁶ Ve jménu Ježíše Krista, amen.