Pastýřská péče o duše

Starší Gary E. Stevenson

Kvorum Dvanácti apoštolů

Nabízíme druhým s láskou pomocnou ruku, protože právě to nám Spasitel přikázal, abychom činili.

Jeden můj přítel mi při nedávném rozhovoru vyprávěl, že když byl mladým, nově pokřtěným členem Církve, měl najednou pocit, že mezi členy svého sboru už moc nezapadá. Misionáře, kteří ho učili, přesunuli jinam, a on měl pocit, že se ocitl na okraji zájmu. Ve sboru přátele neměl, a tak vyhledal své staré přátele a pouštěl se s nimi do činností, které ho odváděly od účasti v Církvi – natolik, že se začal ovečkám ve sboru vzdalovat. Se slzami v očích popisoval, jak hluboce vděčný byl za jednoho člena sboru, který mu v duchu pastýřské služby nabídl pomocnou ruku a upřímně a se snahou začlenit ho mezi ostatní ho vybídl, aby se vrátil. Za několik měsíců byl již v bezpečí mezi ovečkami ve sboru a posiloval druhé i sebe. Jsme nesmírně vděčni za onoho pastýře v Brazílii, který vyhledal tohoto mladého muže, staršího Carlose A. Godoye, který nyní sedí za mnou jako člen Předsednictva Sedmdesáti.

Není pozoruhodné, jak může mít tak malé úsilí věčné důsledky? Tato pravda je ústředním bodem pastýřské služby Církve. Nebeský Otec může vzít naše prosté každodenní úsilí a proměnit ho v něco zázračného. Uplynulo teprve šest měsíců od doby, kdy president Russell M. Nelson oznámil, že „Pán důležitým způsobem upravil to, jak o sebe navzájem pečujeme“,¹ a vysvětlil: „Zavedeme novější a svatější způsob, jak pečovat o druhé a sloužit jim. Toto nové úsilí budeme nazývat jednoduše ‚pastýřskou službou‘.“²

President Nelson také vysvětlil: „Charakteristickým rysem Pánovy pravé a živé Církve bude vždy organizované, řízené úsilí sloužit jednotlivým dětem Božím a jejich rodinám. A protože je to Jeho Církev, budeme my, jako Jeho služebníci, sloužit jednotlivci právě tak, jak to činil On. Budeme sloužit v Jeho jménu, s Jeho mocí a pravomocí a s Jeho láskyplnou dobrotivostí.“³

Od onoho oznámení byla vaše odezva neuvěřitelná! Máme zprávy o tom, s jak velkým úspěchem se tyto změny v souladu s pokyny našeho žijícího proroka zavádějí v téměř každému kůlu na světě. Například byli rodinám přiděleni bratři a sestry pověření pastýřskou službou, byli zorganizováni společníci a společnice – včetně mladých mužů a mladých žen – a probíhají pohovory o pastýřské službě.

Nemyslím si, že se jedná o náhodu, když šest měsíců před včerejším zjeveným oznámením – týkajícím se „nové rovnováhy mezi výukou evangelia doma a v Církvi“⁴ – bylo proneseno zjevené oznámení týkající se pastýřské služby. Počínaje lednem, až budeme na církevních bohoslužbách trávit o hodinu méně, nám vše, co jsme se naučili při poskytování pastýřské služby, pomůže vyvážit tuto ušetřenou hodinu vyšším a svatějším, na domov zaměřeným prožíváním sabatního dne s rodinou a svými blízkými.

Po zavedení těchto organizačních struktur bychom se mohli ptát: „Jak poznáme, že vykonáváme pastýřskou službu po způsobu Páně? Pomáháme Dobrému pastýři tak, jak si přeje?“

President Henry B. Eyring v nedávné diskusi pochválil Svaté, že se přizpůsobili těmto význačným změnám, ale také vyjádřil upřímnou naději, že si členové uvědomí, že pastýřská služba znamená více než jen „chovat se k druhým hezky“. To neznamená, že chovat se hezky není důležité, ale ti, kteří chápou pravého ducha pastýřské služby, si uvědomují, že tato služba pouhé milé chování dalece přesahuje. Vykonává-li se pastýřská služba podle způsobu Páně, může mít dalekosáhlý kladný vliv, který působí po celou věčnost, jako tomu je v případě staršího Godoye.

„Spasitel nám svým příkladem ukázal, co je pastýřská služba, když sloužil z lásky. … Učil [lidi kolem sebe], modlil se za ně, utěšoval je, žehnal jim a všechny je vyzýval, aby Ho následovali. … Členové Církve se v rámci pastýřské služby [vyšším a svatějším způsobem] s modlitbou snaží sloužit tak, jak by to dělal Pán – … ‚vždy bdíti nad církví a býti s jejími členy a posilovati je‘, ‚navštěvovati příbytek každého člena‘ a pomáhat každému stát se opravdovým učedníkem Ježíše Krista.“⁵

Chápeme, že opravdový pastýř má rád své ovečky, zná každou z nich jménem a „osobně se o [ně] zajímá“.⁶

Jeden můj dlouholetý přítel byl celý život farmářem a věnoval se náročné práci chovu dobytka a ovcí v nevlídných Skalistých horách. Jednou mi vyprávěl o těžkostech a nebezpečích spojených s chovem ovcí. Popisoval, jak brzy na jaře, když v rozsáhlém pohoří roztála většina sněhu, hnal své stádo přibližně 2 000 ovcí do hor, aby tam zůstaly přes léto. Tam pak ovce hlídal až do pozdního podzimu, kdy je přesunul z letních pastvin na zimní pastviny v pustině. Popisoval, jak byla starost o velké stádo ovcí náročná a jak musel pracovat od brzkého rána i pozdě do noci – vstával dlouho před rozedněním a končil až dlouho po setmění. Sám by to nedokázal zvládnout.

Starat se o stádo mu pomáhali další lidé – včetně několika zkušených pomocníků na farmě, jimž asistovali mladší pomocníci, kteří čerpali z moudrosti svých společníků. Také spoléhal na dva staré koně, dvě hříbata, která se zaučovala, na dva staré pastevecké psy a dvě nebo tři štěňata pasteveckých psů. Přes léto můj přítel a jeho ovce čelili vichřicím a lijákům, nemocem, úrazům, obdobím sucha a zkrátka všem možným těžkostem, které si jen člověk dokáže představit. V některých letech museli celé léto přivážet vodu, aby ovce udrželi naživu. Pak každý rok na konci podzimu, když začalo hrozit zimní počasí a ovce přivedli dolů z hor a spočítali je, obvykle se jim více než 200 ovcí ztratilo.

Stádo 2 000 ovcí, které vyhnali brzy na jaře do hor, se pokaždé ztenčilo na méně než 1 800. O většinu chybějících ovcí nepřišli kvůli nemocem ani přirozenému úhynu, ale kvůli dravcům, jako jsou pumy nebo kojoti. Tato dravá zvířata obvykle našla jehňata, která se ocitla mimo bezpečí stáda, a tím přišla o ochranu ze strany svého pastýře. Mohli byste se prosím na okamžik zamyslet nad tím, co jsem právě popsal, z duchovního hlediska? Kdo je pastýř? Kdo je stádo? Kdo jsou ti, kteří pastýři pomáhají?

Sám Pán Ježíš Kristus řekl: „Já jsem ten dobrý pastýř, a známť své … a duši svou pokládám za ovce.“⁷

Prorok Nefi podobně učil, že Ježíš „bude pásti ovce své a v něm naleznou pastvu“.⁸ Nacházím trvalou útěchu v poznání toho, že „Hospodin jest můj pastýř“⁹ a že každého z nás zná a o každého z nás pečuje. Když se budeme potýkat s životními vichřicemi a lijáky, nemocemi, zraněními a obdobími sucha, Pán – náš Pastýř – nám bude sloužit. Občerství naši duši.

Tak jak se můj přítel staral o své ovce s pomocí mladých i starších pomocníků na farmě, koní a pasteveckých psů, i Pán vyžaduje pomoc v náročné práci spočívající v péči o ovečky ve svém stádu.

Jakožto děti milujícího Nebeského Otce a jakožto ovečky v Jeho stádu se těšíme z požehnání, že nám Ježíš Kristus osobně slouží v duchu pastýřské služby. Zároveň máme zodpovědnost tímto způsobem sloužit druhým kolem sebe, neboť jsme sami pastýři. Jsme poslušni slov Páně, že máme „sloužiti a vycházeti ve jménu [Jeho] a … shromažďovati ovce [Jeho]“.¹⁰

Kdo je pastýř? Každý muž, žena a dítě v království Božím je pastýř. Není k tomu zapotřebí žádného povolání. Od okamžiku, kdy se vynoříme z vod křtu, jsme tímto dílem pověřeni. Nabízíme druhým s láskou pomocnou ruku, protože právě to nám Spasitel přikázal, abychom činili. Alma zdůraznil: „Neboť je … nějaký pastýř, mající mnoho ovcí, a nehlídá je, aby nepřišli vlci a nepožrali stádo jeho? … Cožpak [je] nevyžene ven?“¹¹ Kdykoli jsou naši bližní v nesnázích z hlediska časného či duchovního, spěcháme jim na pomoc. Neseme si navzájem svá břemena, aby byla lehká. Truchlíme s těmi, kteří truchlí. Utěšujeme ty, kteří mají útěchy zapotřebí.¹² Pán to od nás láskyplně očekává. A přijde den, kdy se budeme zodpovídat z péče, kterou projevujeme v rámci pastýřské služby o Jeho stádo.¹³

Onen můj přítel, který je pastýřem, mi vyprávěl o další důležité součásti péče o ovce na pastvinách. Popisoval mi, že ztracené ovce jsou zvlášť zranitelné vůči dravé zvěři. Ve skutečnosti až 15 procent svého času i celkového času svých pomocníků věnoval hledání ztracených ovcí. Čím dříve ztracené ovce našli, než se zatoulaly příliš daleko od stáda, tím menší byla pravděpodobnost, že jim něco ublížilo. K záchraně ztracené ovce bylo zapotřebí mnoha trpělivosti a sebekázně.

Před několika lety jsem v místních novinách našel článek, který mě natolik zaujal, že jsem si ho uschoval. Nadpis na první straně zněl: „Odhodlaný pes ztracené ovce neopustí.“¹⁴ V tomto článku se popisuje, jak skupinka ovcí, která patřila farmě nedaleko pastvin mého přítele, zůstala z nějakého důvodu opuštěná na letní pastvině. O dva či tři měsíce později uvázly tyto ovce kvůli sněhu v horách. Pastevecký pes tam zůstal s nimi, neboť jeho povinností je ovce hlídat a chránit. Nechtěl se od nich vzdálit! A tak tam zůstal – běhal celé měsíce v chladném počasí a ve sněhu kolem ztracených ovcí a chránil je před kojoty, pumami a všemi ostatními dravci, kteří by jinak ovcím ublížili. Zůstal tam s nimi, dokud se mu nepodařilo přivést neboli sehnat ovce zpátky do bezpečí u pastýře a stáda. Na fotografii na přední straně tohoto článku bylo možné z očí tohoto psa vyčíst jeho charakter a vytušit jeho chování.

Charakter vočích achování pasteveckého psa

V Novém zákoně nacházíme podobenství a ponaučení od Spasitele, jež obsahuje další postřeh ohledně naší zodpovědnosti jakožto pastýřů ztracených oveček neboli bratrů a sester pověřených pastýřskou službou:

„Kdyby někdo z vás měl sto ovec, a ztratil by jednu z nich, zdaliž by nenechal devadesáti devíti na poušti a nešel k té, kteráž zahynula, až by i nalezl ji?

A nalezna, vložil by na ramena svá s radostí.

A přijda domů, svolal by přátely a sousedy, řka jim: Spolu radujte se se mnou, nebo jsem nalezl ovci svou, kteráž byla zahynula.“¹⁵

Když shrneme ponaučení obsažené v tomto podobenství, nacházíme tyto cenné rady:

Máme zjistit, které ovce se ztratily.
Hledáme je, dokud je nenajdeme.
Když je najdeme, bude možná zapotřebí vzít je na ramena, abychom je dostali domů.
Jakmile se vrátí, obklopíme je přáteli.

Bratři a sestry, naše největší výzvy a odměny budou možná vyplývat z pastýřské služby věnované ztraceným ovečkám. Členové Církve v Knize Mormonově „bděli nad svým lidem a živili jej věcmi, jež se týkají spravedlivosti“.¹⁶ Můžeme následovat jejich příklad a pamatovat na to, že pastýřská služba má být „vedená Duchem, … flexibilní a přizpůsobená potřebám jednotlivých členů“. Je také nesmírně důležité, abychom se snažili „jednotlivcům a rodinám pomáhat připravit se na další obřady, dodržovat [jejich] smlouvy a stát se soběstačnými“.¹⁷

Každá duše je pro Nebeského Otce drahocenná. Pán své osobní výzvě, abychom se věnovali pastýřské službě, přikládá největší hodnotu a důležitost, neboť se jedná o Jeho dílo a slávu. Jedná se doslova o dílo věčnosti. Každé z Jeho dětí má v Jeho očích nedozírné možnosti a schopnosti. Miluje vás láskou, kterou si ani nedokážete představit. Pán, podobně jako onen věrný pastevecký pes, zůstane na horách, aby vás chránil během vichřic, lijáků, sněžení a dalších těžkostí.

President Russell M. Nelson nás na minulé konferenci učil: „Naše poselství světu [a dovolte mi dodat: ‚a našemu stádu zúčastněnému na pastýřské službě‘] je jednoduché a upřímné: zveme všechny Boží děti na obou stranách závoje, aby přišly ke svému Spasiteli, obdržely požehnání svatého chrámu, měly trvalou radost a staly se způsobilými pro věčný život.“¹⁸

Kéž pozvedneme zrak k této prorocké vizi, abychom v rámci pastýřské péče vedli duše druhých k chrámu a v konečném důsledku k našemu Spasiteli Ježíši Kristu. Neočekává od nás, že budeme konat zázraky. Pouze nás žádá, abychom přivedli své bratry a sestry k Němu, neboť On má moc vykoupit duše. A budeme-li tak činit, budeme moci dosáhnout, a také dosáhneme, tohoto zaslíbení: „A když se ukáže kníže pastýřů, vezmete tu … korunu slávy[, jež neuvadá].“¹⁹ O tomto svědčím – a o Ježíši Kristu jakožto našem Spasiteli a Vykupiteli – ve jménu Ježíše Krista, amen.