Vyvážený život
Jedním z velkých úkolů smrtelnosti je udržet v rovnováze každodenní požadavky života.
Před několika lety, když jsme byli na dovolené, měla naše rodina nějaké potíže s autem. Velice se nám ulevilo, když nám mechanik oznámil, že problémy nebyly závažné; jediné, co bylo potřeba udělat, bylo upravit trochu karburátor, aby se dosáhlo vyváženější směsi benzínu a kyslíku.
V následujících letech jsem měl mnoho příležitostí pozorovat, jak je správná rovnováha důležitá nejen při údržbě strojů, ale také v našem vlastním životě. Pravidelné seřizování osobních priorit a častá kontrola směru a vytouženého cíle našeho života nás chrání před časným, citovým a duchovním selháním.
Jedním z velkých úkolů smrtelnosti je udržet v rovnováze každodenní požadavky života. Každý z nás může mít čas od času dojem, že je tlačen různými směry. Dokonce můžeme hnát do krajnosti svou snahu žít věrně podle zásad evangelia, a tím můžeme rozvrátit křehkou rovnováhu svého života a ohrozit svůj osobní klid i rodinnou harmonii.
Má žena Wendy tuto těžkou situaci zažila. Po celé roky žila na pokraji úplného vyčerpání, neboť se domnívala, že musí být dokonalá manželka a matka, dokonalá členka Církve, dokonalá sousedka a občanka. Místo toho, aby pociťovala radost, se často cítila zmožena a zklamána. Její rozčarování dále rostlo, když vedoucí a přátelé v dobrém úmyslu naznačovali, že pokud bude mít dostatek víry, bude schopna všechny tyto věci zvládnout. Teprve až po osobní krizi, kdy prošla depresemi a úzkostí, byla schopna plně porozumět zdroji svého utrpení. Byla to bolestivá doba nejen pro ni, ale i pro celou naši rodinu. Stali jsme se silnějšími a získali jsme díky tomu mnohá poučení. Ale možná jsme mohli být ušetřeni většiny té bolesti, kdybychom si od začátku jasněji uvědomovali potřebu zachovávat časnou a duchovní rovnováhu.
Když jsem sloužil jako biskup, zjistil jsem, že zkušenost mé ženy nebyla ničím výjimečným. Starší Dean L. Larsen, emeritní člen Sedmdesáti, poznamenal obdobně: „Při mých cestách mezi členy Církve se mi zdá, že se stále častěji setkávám s lidmi, kteří se upřímně snaží vyvarovat se hříchu, kteří se snaží, jak nejlépe dovedou a jak jim dovoluje jejich poznání, žít v souladu se zásadami evangelia, ale kteří jsou v nemalé míře nešťastní, rozčarovaní a zklamaní.“1
Před zacházením do krajností, dokonce i v činění dobra, varoval svůj lid král Benjamin: „A hleďte, aby všechny tyto věci byly konány v moudrosti a pořádku; neboť není nutné, aby člověk běžel rychleji, nežli má sil.“ (Mosiáš 4:27.)
Udržování časné rovnováhy
Nerovnováha mezi věcmi časnými a duchovními je odvěký problém, který se, jak se zdá, v dnešním světě rostoucího materialismu zhoršuje. Starší M. Russell Ballard z Kvora dvanácti apoštolů poznamenal: „Možná nikdo nepotřebuje zásadu vyrovnanosti ve svém životě více než ti, kteří jsou hnáni směrem k hromadění ‚věcí‘ na tomto světě.“2 O náš čas a energii navíc usiluje bezpočet dobrých a ctnostných věcí. Můžeme získávat a vydávat, spěchat a utíkat, přicházet a odcházet, ať sobecky či nesobecky, a později zjistíme, že jsme plýtvali svou citovou a duchovní silou a vložili jsme své srdce do věcí, na kterých na konci pramálo zaleží. Prorok Jákob v Knize Mormonově použil Izaiášových slov a varoval: „Pročež, neutrácejte peníze za to, co nemá žádné ceny, ani nepracujte pro to, co nemůže uspokojiti.“ (2. Nefi 9:51; viz Izaiáš 55:2.)
Je snadné se domnívat, že k tomu, abychom zvelebovali svá povolání, potřebujeme neustále sloužit, vést nebo se radit. Avšak může to být i tak, že vykonáme významnější službu a rozvineme větší duchovnost tím, že budeme mít méně schůzek a aktivit. President Spencer W. Kimball (1895–1985) naléhal na Svaté, aby se vrátili k tomu, co on popsal jako „klidné a rozumné žití.“3 Nedávno starší Richard G. Scott z Kvora dvanácti apoštolů řekl: „Pamatujte, nezvelebujte práci, kterou je třeba udělat – zjednodušte ji.“4 Náš život není v rovnováze, pokud dovolíme, aby vnější zaneprázdněnost vytlačila vnitřní dobrotivost.
Při péči o časnou rovnováhu jsme často nuceni udělat těžká rozhodnutí mezi mnoha dobrými a žádoucími věcmi. Například různé vzdělávací a kulturní zážitky mohou být hodnotné při podporování rozvoje a růstu našich dětí. Příležitosti k církevní a veřejné službě nám mohou poskytovat bohaté a hodnotné zkušenosti. Ale i když zvažujeme tak vznešené cíle a činnosti, musíme, jak starší Ballard radil, „pamatovat [že] příliš mnoho čehokoli v našem životě nás může zbavit rovnováhy. A naopak, příliš málo důležitých věcí může způsobit totéž.“5 Může se stát, že to nejhorší, co můžeme dát svým dětem, je příležitost zapojit se do dalšího sportu, hudební výuky nebo jiné činnosti, jež vyžaduje peníze a čas, který netráví s rodinou. Učit své děti, jak žít „klidný, rozumný“ a vyvážený život, je možná to nejpodstatnější, co pro ně můžeme v těchto zběsilých posledních dnech udělat.
Někdy se nám nedaří vzdorovat mnohým požadavkům kladeným na náš čas, protože se obáváme, že odmítnutí by mohlo být projevem sobeckosti. Přesto i sám Spasitel se někdy dočasně stáhl do ústraní před naléhavými potřebami zástupů (viz například Lukáš 5:16). To mu nepochybně pomohlo sloužit ostatním s obnovenou silou.
Abychom si v životě zachovali časnou rovnováhu, budeme možná muset říci ne těm aktivitám, na které nemáme čas, prostředky nebo energii. Nemusíme se cítit provinile nebo sobecky, pokud se pravidelně stahujeme do ústraní, abychom nabrali dech, neboť síla pramení i z toho, že jsme někdy prostě jen doma se svými nejbližšími.
Udržování duchovní rovnováhy
Tak jako může mít časná nerovnováha dopad na náš citový a duchovní klid, tak může mít duchovní nerovnováha zhoubný účinek na každou stránku našeho života. Abychom udrželi správnou duchovní rovnováhu, musíme mít na paměti, že Pán od nás neočekává, že dosáhneme dokonalosti během smrtelného života. Nereálná očekávání, že musíme být dokonalí ve všem, co právě děláme, ve skutečnosti brání opravdovému životu podle evangelia a potlačuje duchovnost. Když se nám nedaří žít podle naší představy o dokonalosti, máme sklony k tomu, že se trestáme nezaslouženou sebekritikou a pocitem viny nebo že se zcela vyčerpáváme nereálným úsilím dokonalosti dosáhnout.
Rada krále Benjamina, abychom neběželi rychleji, než máme síly, je významná duchovně, stejně jako časně, a možná i významnější. Klíčovým pojmem v radě krále Benjamina je, aby člověk „byl pilný“ (viz Mosiáš 4:27). Musíme pamatovat na to, že výrazný duchovní růst se neobjeví náhle, ale spíše po určitém čase a po určitých zkušenostech. Povzbudivým poselstvím evangelia je, že Bůh po nás často nevyžaduje, abychom konali úžasné nebo neobyčejné skutky; spíše si přeje, abychom se dnes pokusili jednat lépe, než jsme jednali včera. Je si vědom našich tužeb, našeho odhodlání a našeho směru, a stejně tak i našich skutků.
Abychom si uchovali duchovní rovnováhu, musíme často hodnotit svůj duchovní pokrok. Poctivé zhodnocení tužeb našeho srdce a směru našeho života nám může pomáhat při překonávání pocitů nedostatečnosti. Starší Neal A. Maxwell (1926–2004) z Kvora dvanácti apoštolů nám poskytl tuto inspirující radu:
„Můžeme rozlišovat jasněji mezi božským pokáráním a ďáblovým vyčítáním, mezi nespokojeností se sebou a pohrdáním sebou. Potřebujeme to prvé a musíme se vyhnout tomu druhému a musíme mít na paměti, že když k nám svědomí promlouvá z dalšího vrcholu, nečiní tak jenom proto, aby nám vyčinilo, ale také proto, aby nás vyzvalo k dalšímu výstupu.
…Můžeme zvažovat, jak vysoko už jsme vyšplhali na cestě k dokonalosti, avšak obvykle jsme mnohem výše, než si připouštíme…
…Můžeme si udělat klidné, ale čestnější zhodnocení svých silných stránek… Většina z nás je nepoctivým účetním, který potřebuje kontrolu od ‚externích auditorů‘. Ten, který byl v prvním stavu svržen, se raduje, když nás přiměje, abychom sami sebe snižovali. Sebepohrdání pochází od Satana; nic takového na nebesích není. Samozřejmě, že bychom se měli učit z vlastních chyb, ale bez nekonečného studia opakovaných záznamů, jako kdyby představovaly samu hru života.“6
Jedna z překážek duchovní rovnováhy je falešná sebedůvěra. Robert L. Millet rozeznal nebezpečí přílišného spoléhání na naše vlastní omezené schopnosti. Řekl, že někteří členové Církve, kteří nedosahují pokroku a které strhává pocit viny, „usilují o zdvojnásobení svého úsilí—pracují tvrději. Jestliže dosavadní tempo problém neodstraní, rozhodnou se běžet rychleji. Až příliš často je jim odměnou stále se zmenšující duchovní uspokojení – následuje vyčerpání a další rozčarování. Pracovat více a tvrději není nutně odpovědí na všechny problémy, zejména pokud jde o duchovní záležitosti. Odpovědí je často to, abychom poznali své hranice a dělali, co je v našich silách, a poté se obrátili k Pánu pro pomoc.“7
Uplatňování usmíření
Zatímco se má žena marně snažila uniknout z kruhu věrné služby následované rozčarováním a ztrátou odvahy, Duch Páně ji našeptával, že to, co po sobě požaduje, není Pánu příjemné, protože nedovoluje, aby v jejím životě plně působilo usmíření. Mít užitek z usmíření není známka slabosti. Naopak to ukazuje odvahu, víru a vděčnost. Usmíření nám umožňuje nejenom činit pokání ze hříchu, ale také obdržet hojnost Spasitelova milosrdenství, jež nás posiluje, když se nám jednoduše nedostává sil překonávat naše lidské slabosti. Spasiteli usmíření umožňuje podělit se o naše břímě a vyvážit mnohé naše nedostatky (viz Matouš 11:28-30; Eter 12:27).
Ti, jejichž život není v rovnováze časně nebo duchovně, nemají klid. Může se stát, že budou větrem zklamání a bouří nezdaru zmítáni sem a tam. A stejně jako Spasitel uklidnil bouři na Galilejském jezeře (viz Matouš 8:26), tak může požehnat našemu životu svým vlivem, který utišuje, uklidňuje a vede, pokud zpomalíme, poběžíme pouze tak rychle, nakolik máme síly, a přesto se budeme „tlačiti kupředu se stálostí v Kristu“ (2. Nefi 31:20).
Brent L. Top slouží jako president Peorijské misie ve státě Illinois.