POSELSTVÍ PRVNÍHO PŘEDSEDNICTVA
Symbol naší víry
Po renovaci chrámu Mesa v Arizoně jsme během prvního dne otevřených dveří pozvali duchovní jiných náboženství na prohlídku chrámu. Přišly jich stovky. Když jsem k nim hovořil, řekl jsem, že jim rád odpovím na každou otázku. Byl mezi nimi i jeden protestantský duchovní.
Řekl: „Prošel jsem celou tuto budovu, tento chrám, na němž je zvenčí napsáno jméno Ježíše Krista, ale nikde jsem neviděl žádné znamení kříže, symbolu křesťanství. Všiml jsem si vašich budov i jinde a i u nich jsem shledal, že tam chybí kříž. Jak je to možné, když říkáte, že věříte v Ježíše Krista?“
Odpověděl jsem: „Nepřeji si urazit žádného z mých křesťanských bratří, kteří kříže používají na špičkách svých katedrál a na oltářích svých kaplí, kteří ho nosí na svém rouchu a tisknou ho na své knihy a další literaturu. Pro nás je však kříž symbolem umírajícího Krista, zatímco naše poselství je prohlášením o žijícím Kristu.“
Potom se zeptal: „Když nepoužíváte kříž, co je symbolem vašeho náboženství?“
Odpověděl jsem, že život našich lidí se musí stát nejvýznamnějším vyjádřením naší víry a tím ve skutečnosti i symbolem našeho uctívání.
Doufám, že neměl pocit, že jsem mu odpověděl samolibě nebo pokrytecky. Naše stanovisko se může na první pohled zdát v rozporu s naším vyznáním, že Ježíš Kristus je klíčovou postavou naší víry. Oficiální název Církve zní Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Uctíváme jej jako Pána a Spasitele. Bible je naším písmem. Věříme, že proroci Starého zákona, kteří předpověděli příchod Mesiáše, mluvili s božskou inspirací. Radujeme se ze zpráv Matouše, Marka, Lukáše a Jana, které hovoří o narození, službě, smrti a vzkříšení Syna Božího, Jednorozeného Otcova v těle. Stejně jako Pavel za stara „se [nestydíme] za evangelium [Ježíše Krista]; moc zajisté Boží jest k spasení“ (Římanům 1:16). A jako Petr potvrzujeme, že Ježíš Kristus je jediné jméno „[dané] lidem, skrze kteréž bychom mohli spaseni býti“ (Skutkové 4:12).
Kniha Mormonova, kterou považujeme za svědectví Nového světa a v níž se uvádí učení proroků, kteří žili v dávné době na západní polokouli, svědčí o Tom, který se narodil v Betlémě Judově a který zemřel na vrchu Kalvárii. Pro svět kolísající ve víře je Kniha Mormonova dalším a mocným svědectvím o Pánově božskosti. Dokonce i předmluva této knihy, kterou napsal prorok, jenž žil v Americe před patnácti sty lety, kategoricky prohlašuje, že byla napsána „k přesvědčení Židů a pohanů, že Ježíš je Kristus, Věčný Bůh, zjevující se všem národům“.
A v Nauce a smlouvách, naší knize novodobých zjevení, On o sobě těmito jasnými slovy prohlásil: „Já jsem Alfa i Oméga, Kristus Pán; ano, vpravdě já jsem on, počátek i konec, Vykupitel světa.“ (NaS 19:1.)
Ve světle takovýchto prohlášení, z pohledu takového svědectví, by se mnozí mohli zeptat stejně jako můj přítel-duchovní v Arizoně: „Když vyznáváte víru v Ježíše Krista, proč nepoužíváte symbolu Jeho smrti, kříže Kalvárie?“
Na což musím nejprve odpovědět, že žádný člen této Církve nesmí nikdy zapomenout na hroznou cenu zaplacenou naším Vykupitelem, který dal svůj život, aby všichni lidé mohli žít – na muka v Getsemanech, na krutý výsměch při Jeho soudu, na hroznou trnovou korunu, která se zabodávala do Jeho těla, na krvelačné volání davu před Pilátem, na osamělé břímě při Jeho těžké pouti na Kalvárii, na strašnou bolest, když Mu velké hřeby probodly ruce a nohy, na horečnatá muka Jeho těla, když toho tragického dne visel na kříži, na Syna Božího volajícího: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“ (Lukáš 23:34.)
Toto byl ten kříž, nástroj Jeho utrpení, strašlivý vynález určený ke zničení Muže pokoje, zlá odplata za Jeho zázračné dílo uzdravování nemocných, dávání zraku slepým a vracení života mrtvým. Toto byl ten kříž, na němž visel a zemřel na osamělém vrcholu Golgoty.
Na to nemůžeme zapomenout. Nikdy na to nesmíme zapomenout, neboť zde náš Spasitel, náš Vykupitel, Syn Boží dal sám sebe jako zástupnou oběť za každého z nás. Ale beznaděj toho temného večera před židovským sabatem, když sňali Jeho mrtvé tělo a chvatně je uložili do vypůjčeného hrobu, vzala naději i učedníkům, kteří Mu byli nejoddanější a nejlépe Ho znali. Byli osiřelí a nerozuměli tomu, co jim řekl dříve. Mesiáš, v něhož věřili, byl mrtvý. Mistr, do něhož vložili veškeré své tužby, svou víru a své naděje, zemřel. On, který mluvil o věčném životě, On, který vzkřísil Lazara z hrobu, nyní zemřel tak jistě jako všichni lidé před Ním. Nyní přišel konec Jeho strastiplného, krátkého života. Onoho života, který dávno předtím předvídal Izaiáš: „Nejpohrdanější zajisté a nejopovrženější byl z lidí, muž bolestí, a kterýž zkusil nemocí… On pak raněn jest pro přestoupení naše, potřín pro nepravosti naše; kázeň pokoje našeho na něj vzložena“ (Izaiáš 53:3, 5). Nyní zemřel.
Můžeme pouze odhadovat, jaké pocity měli ti, kteří Ho milovali, když přemítali o Jeho smrti během těch dlouhých hodin židovského sabatu, podle našeho kalendáře soboty.
Potom začal první den v týdnu, sabat Páně, jak jej známe nyní. Těch, kteří s velkým zármutkem přišli k hrobu, se přítomný anděl otázal: „Co hledáte živého s mrtvými?“ (Lukáš 24:5.)
„Neníť ho tuto;… vstalť jest, jakož předpověděl.“ (Matouš 28:6.)
Zde se udál největší zázrak v lidských dějinách. Již dříve jim Ježíš řekl: „Já jsem vzkříšení i život.“ (Jan 11:25.) Oni však neporozuměli. Nyní pochopili. Zemřel v utrpení, v bolesti a v osamělosti. Nyní, třetího dne, povstal v moci, nádheře a v životě, jako prvotiny ze všech, kteří spali, a jako ujištění pro lidi v každé době, že „jakož v Adamovi všickni umírají, tak i skrze Krista všickni obživeni budou“ (1. Korintským 15:22).
Na Kalvárii byl umírajícím Ježíšem. Z hrobu povstal jako žijící Kristus. Kříž byl hořkým ovocem Jidášovy zrady, shrnutím Petrova zapření. Nyní se prázdný hrob stal svědectvím o Jeho božskosti, ujištěním o věčném životě, odpovědí na Jobovu nezodpovězenou otázku: „Když umře člověk, zdaliž zase ožive?“ (Job 14:14.)
Když zemřel, mohlo se na Něho zapomenout nebo se na Něho mohlo nanejvýše vzpomínat jako na jednoho z mnoha velkých učitelů, jejichž život je v dějepisných knihách shrnut několika řádky.
Nyní, poté, co byl vzkříšen, se stal Pánem života. Nyní mohli Jeho učedníci s jistou vírou zpívat spolu s Izaiášem: „Nazváno bude jméno jeho: Předivný, Rádce, Bůh silný, Rek udatný, Otec věčnosti, Kníže pokoje.“ (Izaiáš 9:6.)
Naplnila se slova Jobova očekávání: „Ačkoli já vím, že vykupitel můj živ jest, a že v den nejposlednější nad prachem se postaví.
A ač by kůži mou i tělo červi zvrtali, však vždy v těle svém uzřím Boha.
Kteréhož já uzřím sobě, a oči mé spatří jej, a ne jiný, jakkoli zhynula ledví má u vnitřnosti mé.“ (Job 19:25–27.)
Správně Maria zvolala: „Rabbóni, což se vykládá: Mistře“ (Jan 20:16), když poprvé uviděla vzkříšeného Pána, neboť On byl nyní skutečně Mistrem, nejenom Mistrem života, ale i samotné smrti. Pryč byl osten smrti a zlomeno bylo vítězství hrobu.
Bázlivý Petr se změnil. Dokonce i pochybující Tomáš s rozvážností, úctou a opravdovostí prohlásil: „Pán můj a Bůh můj!“ (Jan 20:28.) „Nebudiž nevěřící, ale věrný“ (Jan 20:27) byla při této podivuhodné příležitosti Pánova nezapomenutelná slova.
Následovala zjevení mnohým, včetně těm, o nichž píše Pavel: „Více než od pěti set bratří spolu“ (1. Korintským 15:6).
A na západní polokouli byly jiné ovce, o nichž dříve mluvil. A lidé tam „uslyšeli hlas, který jako by přicházel s nebe;… a ten jim pravil:
Hle, můj milovaný Syn, v němž se mi dobře zalíbilo a v němž jsem oslavil jméno své – slyšte jej.
A hle, uviděli Člověka sestupujícího s nebe; a byl oděn v bělostné roucho; a sestoupil a stanul uprostřed nich…
A stalo se, že vztáhl ruku svou a promluvil k lidu řka:
Vizte, jsem Ježíš Kristus, o němž proroci svědčili, že přijde na svět…
Vstaňte a pojďte ke mně.“ (3. Nefi 11:3, 6–10, 14.)
Dále v této krásné zprávě následuje mnoho o službě vzkříšeného Pána mezi lidem dávné Ameriky.
A koneckonců, nyní existují novodobí svědkové, neboť On přišel znovu, aby zahájil tuto dispensaci, která byla prorokována jako dispensace plnosti časů. Ve slavném vidění se On – vzkříšený, žijící Pán – a Jeho Otec, Bůh nebes, zjevili chlapci-prorokovi, aby nanovo začali se znovuzřízením dávné pravdy. Následoval skutečný „oblak svědků“ (Židům 12:1) a ten, kdo byl příjemcem prvního vidění – Joseph Smith, novodobý prorok – rozvážnými slovy prohlásil:
„A nyní, po mnohých svědectvích, jež o něm byla dána, toto je svědectví poslední ze všech, jež my o něm dáváme: Že on žije!
Neboť jsme ho viděli, vpravdě na pravici Boží; a slyšeli jsme hlas vydávající svědectví, že je Jednorozeným Otcovým –
Že jím a skrze něho a od něho světy jsou a byly stvořeny a obyvatelé jejich jsou syny a dcerami Bohu zplozenými.“ (NaS 76:22–24.)
K čemuž mohou být přidána svědectví milionů lidí, kteří mocí Svatého Ducha vydali a nyní vydávají svědectví o tom, že On skutečně žije. Toto svědectví je pro ně útěchou a posilou.
Například myslím na jednoho přítele, kterého jsem poznal ve Vietnamu v době, kdy jeho země procházela velkými problémy. Byl to muž klidné a vše přesahující víry v Boha, našeho Věčného Otce, a v Jeho Syna, žijícího Krista. Dobře si vzpomínám, jak jsem ho slyšel s hlubokým přesvědčením zpívat:
Až tě povolám, abys prošel hlubokými vodami,
řeky zármutku tě nezaplaví.
Neboť budu s tebou, tvým strastem požehnám,
a tvůj nejhlubší zármutek tobě posvětím.
(„How Firm a Foundation“, Hymns, no. 85)
A tak proto, že náš Spasitel žije, neužíváme symbolu Jeho smrti jako symbolu své víry. Co ale máme používat? Žádné znamení, umělecké dílo ani zpodobnění nemůže uspokojivě vyjádřit slávu a zázrak žijícího Krista. Pověděl nám, co má být tím symbolem, když řekl: „Milujete-li mne, přikázaní mých ostříhejte.“ (Jan 14:15.)
Jako Jeho následovníci nemůžeme udělat zlý, podvodný nebo nelaskavý skutek, aniž bychom poskvrnili Jeho obraz. Ani nemůžeme udělat dobrý, laskavý a štědrý skutek, aniž by se jasněji zaleskl symbol toho, jehož jméno jsme na sebe vzali. A tak se náš život musí stát smysluplným výrazem, symbolem, který vyjadřuje naše svědectví o žijícím Kristu, Věčném Synu žijícího Boha.
Bratří a sestry, je to tak prosté a tak závažné, a my bychom na to neměli nikdy zapomínat.
Vím, že žije Vykupitel,
Vítěz, Syn Boží, Spasitel;
Vítěz nad bolem i smrtí,
můj Král, Pán, Vůdce, mé štěstí.
On žije, Skála mé víry,
světlá naděje všech lidí,
maják té nejlepší cesty,
světlo za oponou smrti.
Dej mi svého Ducha míru,
klid, jenž sílí moji víru,
víru jít Tvou úzkou stezkou,
tam, kde [mohl bych být] s Tebou.
(Gordon B. Hinckley, „Můj Vykupitel žije“, Zpěvník náboženských písní a písně pro děti 2, č. 60)
NÁMĚTY PRO DOMÁCÍ UČITELE
Poté, co si s modlitbou toto poselství prostudujete, podělte se o ně a použijte přitom nějakou metodu, která povzbudí ty, jež učíte, k účasti na diskusi. Zde je několik příkladů:
-
Požádejte členy rodiny, aby pověděli, jak by mohli odpovědět na níže uvedené otázky: Proč v našich církevních budovách nejsou kříže? Co je symbolem našeho náboženství? Přečtěte, jakou odpověď na tyto otázky zvolil president Hinckley (viz prvních pět odstavců). Jaký verš vysvětluje symbol našeho náboženství? (Viz poslední čtyři odstavce.) Co můžeme dělat pro to, aby symbol naší víry zářil pro druhé jasněji?
-
Požádejte členy rodiny, aby popsali, co by měla dělat „klíčová osoba“ jejich života nebo jaká by měla být. Přečtěte nahlas části tohoto článku, které pojednávají o Ježíši Kristu jako o klíčové osobě naší víry, a hovořte o nich.
-
Požádejte členy rodiny, aby se podělili o oblíbený příběh o Ježíšovi. Přečtěte o Něm z tohoto článku jeden nebo dva příběhy. Vydejte svědectví o vzkříšení a vykupující oběti Ježíše Krista.