Ušetři prosím mého tatínka
Můj tatínek hledal pravdu, a našel misionáře. Ti nás učili evangeliu a zanedlouho jsme byli všichni – moji rodiče a pět bratrů a sester – pokřtěni. Naše svědectví rostlo. Učili jsme se hodně nových věcí, zvláště o Spasiteli a o rodinách.
V roce 1992 měl tatínek, který tehdy sloužil jako biskup našeho sboru na Filipínách, srdeční záchvat. Z kanceláře ho rychle odvezli přímo do nemocnice. Když jsme se dozvěděli, že je na jednotce intenzivní péče, naše rodina z toho byla v šoku. Srdce se nám sevřelo strachem. Tatínkovy šance na přežití byly pouze nepatrné. Maminka plakala a požádala nás všechny, abychom se modlili.
Úplně jsem ztratila představu o čase – vytanulo mně na mysli mnoho vzpomínek. Se slzami jsem poklekla k modlitbě. Bylo mi těžko a srdce mi málem pukalo žalem. Chtělo se mi křičet, aby se mi ulevilo a abych se zbavila strachu, který mě onoho dne svíral. Místo toho jsem se jednoduše modlila: „Ušetři prosím mého tatínka.“ Byla to upřímná modlitba a přála jsem si, aby byla vyslyšena.
Tehdy večer mě pustili na jednotku intenzivní péče. Tatínek byl v kómatu a spolu s maminkou i sourozenci jsme se připravovali na nejhorší. Byl to pro naši rodinu bolestný zážitek. Budoucnost se zdála být neradostná a nejistá. Když jsem se s ním v duchu loučila, vzpomínala jsem na náš první rodinný domácí večer. Dívali jsme se na církevní film Rodiny jsou věčné.
Než jsem šla oné noci spát, můj pozemský otec se v tichosti vrátil ke svému Otci Nebeskému.
Úmrtí tatínka, když mi bylo 22 let, bylo v mém životě začátkem mnoha změn. Díky jeho nepřítomnosti jsem zjistila, že mám silné stránky, kterých jsem si nebyla vědoma. Zvládla jsem toho v životě více, než bych možná jinak byla schopna, protože jsem se musela vyrovnat s různými změnami, a díky tomu jsem vyrostla.
I když Nebeský Otec mou prosbu v modlitbě nevyplnil, nikdy mě nenapadlo, že by mě tehdy nevyslechl. Vím, že mi naslouchal. Věděl přesně, čím jsem procházela. Věděl přesně, co naše rodina v oné době potřebovala, a právě to nám dal – dal nám sílu překonávat životní těžkosti a sílu vyrovnávat se s realitou. Učil nás, jak čelit zkouškám s vírou.
Od onoho bolestného dne uplynulo více než 15 let. Stále se učím a stále rostu v evangeliu. Nyní mám vlastní rodinu a jsem nesmírně šťastná, že jsme zpečetěni v chrámu. Nikdy neztrácím ze zřetele cestu, kterou pro nás tatínek vyznačil.
Vím, že skrze Usmíření a Vzkříšení Ježíše Krista bude jednou naše rodina znovu spolu. Ještě mám před sebou dlouhý kus cesty, ale ráda myslím na to, že na konci této cesty uvidím svého tatínka.