Hlas Dobrého Pastýře
Většinu svého 70letého života jsem strávila jako rančerka ve státě Montana, a tak mám moc ráda podobenství o dobrém pastýři, které se nachází v Janovi 10:1–18, protože toto podobenství bylo součástí mého života. Následující zážitek mně pomohl porozumět tomuto podobenství zvlášť mocným způsobem.
V biblických dobách každý pastýř svolával své ovce, které byly společně s dalšími stády na noc drženy v ovčinci (viz v. 3–4). Podobně to dělám i já – když potřebuji, aby se mé ovce někam přesunuly, prostě na ně zavolám, a ony mě následují.
Před několika lety moje dosud čilá 96letá sousedka Alice, která také chovala ovce, během období, kdy se rodí jehňata, onemocněla, a tak jsem se nabídla, že budu v noci hlídat její ovce místo ní. Když jsem první noc vešla do jejího ovčince, kde se rodila jehňata, téměř 100 březích ovcí tam pokojně leželo a odpočívalo. Jakmile jsem se však objevila, ovce okamžitě vytušily, že je mezi nimi někdo cizí. Vyděsily se a ihned se kvůli bezpečí seběhly do vzdáleného rohu ovčince (viz v. 5).
To pokračovalo několik nocí. Nezáleželo na tom, jak tiše jsem do ovčince vstoupila, ovce se vždy splašily a utekly. Když jsem pečovala o novorozená jehňata a ovce, mluvila jsem na ně klidným hlasem. Až když jsem mezi nimi byla pátou noc, přestaly se plašit. Začaly rozpoznávat můj hlas a naučily se mně důvěřovat.
Po nějaké době jsem řekla Alici, že budu krmit asi deset jejích nekojených jehňat z lahví s mlékem. (Těmto jehňatům matka buď zemřela, nebo neměla dost vlastního mléka.) Zkusila jsem napodobit Alici a zavolala jsem na ně: „Pojďte, bé-bé, pojďte, bé-bé!“ Čekala jsem, že se jehňata poženou rychle ke mně, jako když na ně volala ona. Ale ani jedno jehně o mě nezavadilo ani pohledem. Alice pak vyšla z kuchyně a zavolala. Když jehňata zaslechla její hlas, nedočkavě se k ní rozběhla a hlasitě se dožadovala mléka.
To nás zaujalo, a tak jsme se s Alicí rozhodly, že něco vyzkoušíme. Alice přišla do mé ohrady a napodobila mé volání: „Pojďte jehňátka! Pojďte jehňátka!“ Její volání však zůstalo bez sebemenší odezvy. Když jsem však vyslovila úplně stejná slova já, mé ovce ke mně rychle přiběhly. I když jsme při volání na ovce použily stejná slova, náš hlas byl pro ovce cizí a neuposlechly ho. Ovce věrně poslouchaly jen svého pravého pastýře (viz v. 4).
V Janovi 10 se rozlišuje mezi pastýřem a nájemníkem. Pastýř, který je vlastníkem ovcí, se s láskou stará o to, aby byly v bezpečí. Na rozdíl od něj je „nájemník“ pouhým nájemníkem a o ovce „nemá péče“ (v. 13). Toto podobenství nás také učí tomu, že zatímco nájemník utíká a ovce opouští (viz v. 12), pastýř za své ovce ochotně pokládá svůj život (viz v. 11). To zcela jistě platí pro našeho Dobrého Pastýře – našeho Spasitele Ježíše Krista – který za nás s láskou obětoval svůj život (viz v. 15, 17–18).
Pro mě byl tento zážitek potvrzením jednoho velmi důležitého poselství, které se v tomto podobenství skrývá – když se snažíme osobně poznávat svého Dobrého Pastýře a ihned rozpoznávat Jeho hlas, ochrání nás to před tím, abychom omylem nenásledovali nájemníka. Když budeme věrně následovat hlas našeho Dobrého Pastýře – a nikoho jiného – povede nás do věčného bezpečí.
Pán je můj pastýř, Simon Dewey, laskavě poskytl Altus Fine Art, American Fork, Utah