Jsme sjednoceni
Modlím se o to, ať jsme kdekoli a ať máme jakékoli zodpovědnosti v kněžství Božím, abychom se sjednotili v tomto díle nést evangelium do celého světa.
Pán již na samém počátku této poslední dispensace jasně uvedl, že máme nést evangelium do celého světa. To, co v roce 1831 řekl několika málo nositelům kněžství, říká nyní mnohým. Nehledě na náš věk, schopnosti, církevní povolání nebo místo bydliště jsme všichni společně povoláni k práci, abychom Mu pomáhali v Jeho sklizni duší, dokud znovu nepřijde. Oněm prvním dělníkům na vinici řekl:
„A opět, pravím vám, dávám vám přikázání, aby každý člověk, jak starší, kněz, učitel, tak také člen, šli s mocí svou, s prací rukou svých, aby připravili a uskutečnili věci, které jsem přikázal.
A nechť kázání vaše je hlasem varovným, každý člověk bližnímu svému, v poklidu a v mírnosti.
A vyjděte z prostředku zlovolných. Zachraňte se. Buďte čistí, vy, již nosíte nádoby Páně.“1
Vy, členové Aronova kněžství, vidíte, že tento Pánův příkaz zahrnuje i vás. A protože víte, že Pán vždy připravuje cestu, abychom mohli dodržovat Jeho přikázání, můžete očekávat, že ji připraví i pro každého z vás.
Chtěl bych vám vyprávět o tom, jak to Pán udělal pro jednoho chlapce, který je nyní knězem v Aronově kněžství. Je mu 16 let. Žije v zemi, kam misionáři poprvé přijeli teprve před rokem. Misionáři byli přiděleni do dvou měst, ale ne do města, kde bydlí tento chlapec.
Když byl ještě velmi malý, jeho rodiče s ním kvůli bezpečí odjeli do Utahu. Misionáři tuto rodinu učili a pokřtili. On ale pokřtěn do Církve nebyl, protože mu ještě nebylo osm let.
Rodiče mu zahynuli při nehodě. A tak ho babička přiměla přijet domů, přes oceán, zpátky do města, kde se narodil.
Jednou, vloni v březnu, šel po ulici a pocítil, že má oslovit neznámou ženu. Promluvil na ni v angličtině, kterou si dosud pamatoval. Byla to zdravotní sestra, kterou do tohoto města poslal president misie, aby našla ubytování a zdravotní péči pro misionáře, kteří tam měli být zanedlouho posláni. Začali si povídat a spřátelili se. Když se vrátila do ústředí misie, řekla o něm misionářům.
První dva misionáři dorazili v září roku 2012. Tento sirotek byl jejich prvním křtem do Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Letos v březnu byl členem už celé čtyři měsíce. Byl vysvěcen knězem v Aronově kněžství, a tak mohl pokřtít druhého obráceného do Církve. Byl prvním pionýrským nositelem kněžství, který shromažďuje další děti Nebeského Otce, aby společně založili Církev ve městě, kde žije přibližně 130 000 lidí.
O velikonoční neděli, 31. března 2013, počet členů Církve v tomto městě vzrostl na šest – obrovské číslo. Byl jediným místním členem, který onu neděli přišel na shromáždění. Den předtím si zranil koleno, ale byl rozhodnutý, že přijde. Modlil se o to, aby byl schopen na shromáždění dojít. A tak přišel. Svátost přijímal se čtyřmi mladými misionáři a jedním misionářským manželským párem – víc shromážděných tam nebylo.
Tento příběh se nezdá být nějak pozoruhodným, pokud v něm nerozpoznáte způsob, kterým ruka Boží buduje království. Bývám toho svědkem často.
Jako mladý muž jsem toho byl svědkem v Novém Mexiku. Po celé generace nám proroci říkají, že musíme misionářům pomáhat nacházet a učit ty, kteří jsou čestní v srdci, a pak mít rádi ty, kteří přicházejí do království.
Sám jsem byl svědkem toho, co dokáží věrní vedoucí kněžství a členové. V roce 1955 jsem se stal důstojníkem vzdušných sil Spojených států. Než jsem odjel na svou první základnu v Albuquerque v Novém Mexiku, biskup mi dal požehnání.
V tomto požehnání mi řekl, že doba strávená ve vzdušných silách bude misionářskou službou. Během své první neděle jsem přišel na shromáždění v odbočce Albuquerque First. Přistoupil ke mně jakýsi muž, představil se jako president okrsku a řekl mi, že se mě chystá povolat, abych sloužil jako misionář okrsku.
Řekl jsem mu, že tam budu na výcviku jen několik týdnů a pak budu přeřazen na nějaké jiné místo ve světě. On odpověděl: „O tom nic nevím, my se vás ale chystáme povolat ke službě.“ Uprostřed vojenského výcviku jsem byl zdánlivě náhodou vybrán ze stovek důstojníků, kteří se výcviku účastnili, abych nastoupil v ústředí na místo důstojníka, který tehdy náhle zemřel.
A tak jsem celé dva roky svého tamějšího pobytu pracoval v kanceláři. Většinu večerů a každý víkend jsem učil evangeliu Ježíše Krista ty, které k nám přivedli ostatní členové.
Se společníky jsme průměrně věnovali misionářské službě více než 40 hodin měsíčně, aniž bychom museli klepat na dveře ve snaze najít někoho, koho bychom mohli učit. Členové nás zásobovali tak velkou měrou, že jsme často za večer učili dvě rodiny. Byl jsem osobně svědkem moci a požehnání spočívající v opakované výzvě proroků, že každý člen má být misionář.
Poslední neděli před mým odjezdem z Albuquerque byl v tomto městě vytvořen první kůl. Nyní tam stojí posvátný chrám, dům Páně – ve městě, kde jsme se kdysi v jediné kapli setkávali se Svatými, kteří k nám přiváděli své přátele, abychom je učili a aby pocítili svědectví Ducha. Tito přátelé pociťovali, že v Pánově pravé Církvi našli vítaný domov.
Dále jsem toho byl svědkem v Nové Anglii, kde jsem chodil do školy. Byl jsem povolán rádcem jednoho skvělého presidenta okrsku, který se z někoho, kdo o Církev neměl zájem, stal mužem veliké duchovní moci. Jeho domácí učitel ho měl natolik rád, že ignoroval jeho doutníky a viděl v něm to, co v něm viděl Bůh. S presidentem okrsku jsme jezdili po pahorcích a podél pobřeží do maličkých odboček rozesetých po státech Massachusetts a Rhode Island, abychom budovali království Boží a žehnali členům.
Během oněch let, kdy jsem sloužil s tímto skvělým vedoucím, jsme sledovali, jak členové přivádějí přátele do Církve svým příkladem a výzvou, aby naslouchali misionářům. Mně osobně se zdálo, že tyto odbočky rostou jen pomalu a váhavě. Když jsem ale v neděli o pět let později odjížděl, přijeli dva apoštolové do kaple Longfellow Park ve městě Cambridge, aby náš okrsek přeměnili na kůl.
O řadu let později jsem se tam vrátil, abych vedl konferenci kůlu. President kůlu mě vzal na prohlídku skalnatého pahorku v Belmontu. Řekl mi, že by to bylo dokonalé místo pro chrám Boží. Dnes tam chrám stojí. Když se na něj dívám, vzpomínám na pokorné členy, s nimiž jsem sedával v malých odbočkách, na jejich sousedy, které zvali na shromáždění, a na misionáře, kteří je učili.
Dnes večer se tohoto shromáždění účastní jeden nový jáhen. Byl jsem s ním tutéž velikonoční neděli, kdy onen kněz, o kterém jsem mluvil dříve, šel pěšky na shromáždění, kde byl jediným členem. Tento jáhen se celý rozzářil, když mu otec řekl, že s ním dnes bude na tomto kněžském shromáždění. Tento otec byl skvělý misionář v téže misii, kde jeho otec sloužil jako president misie. Viděl jsem Misionářskou příručku jeho pradědečka z roku 1937. Nese si s sebou silný odkaz v přivádění druhých do Církve.
Mluvil jsem s biskupem tohoto jáhna, abych se dozvěděl, co tento chlapec může očekávat ve snaze naplňovat zodpovědnosti kněžství tím, že pracuje na shromažďování duší pro Pána. Biskup mi nadšeně popisoval, jak vedoucí misie sboru sleduje pokrok zájemců. Tyto informace získává díky pravidelným setkáním s misionáři.
Biskup a členové rady sboru diskutují o každém zájemci, který činí pokrok. Určují, co mohou udělat pro jednotlivé zájemce a jejich rodinu, aby se s nimi před křtem spřátelili, aby je zapojili do různých akcí a aby pečovali o ty, kteří jsou již pokřtěni. Řekl, že misionáři mají občas tolik domluvených schůzek, že na ně berou jako své společníky nositele Aronova kněžství.
Plán misie sboru zahrnuje cíle pro členy kvor, aby zvali ty, které znají, na schůzky s misionáři. Dokonce i předsednictvo kvora jáhnů je vyzýváno, aby si stanovilo cíle a pomáhalo členům kvora přivádět ty, které znají, do království Božího.
Možná se vám zdá, že jáhen v silném sboru a nový kněz – obrácený – v maličké skupině členů toho mají jen málo společného mezi sebou nebo s vámi. A možná že nenacházíte velkou podobnost mezi svými zážitky při budování Církve a tím, jakých zázraků jsem byl svědkem já v Novém Mexiku a v Nové Anglii.
V jednom ohledu jsme ale ve svých zodpovědnostech v kněžství sjednoceni. Posvěcujeme se a vykonáváme své osobní zodpovědnosti týkající se přikázání přinášet evangelium všem dětem Nebeského Otce.
Máme společné zážitky týkající se toho, jak Pán buduje své království na zemi. V Jeho Církvi, přes všechny úžasné nástroje a organizaci, kterou jsme dostali, přesto zůstává základní pravda, které učí proroci a která se týká toho, jak máme naplňovat své kněžské pověření ohledně misionářské práce.
Na generální konferenci v dubnu 1959 učil této zásadě president David O. McKay – podobně jako jí učili ostatní proroci od té doby, včetně presidenta Thomase S. Monsona. President McKay na závěr popisoval, že v roce 1923 byly v Britské misii vydány všeobecné pokyny, které byly rozeslány členům Církve. Bylo jim řečeno, aby nevydávali peníze za jakoukoli reklamu, s níž by bojovali proti špatným pocitům ohledně Církve, které lidé měli. President McKay řekl, že ony pokyny zněly takto: „Vložte na každého člena Církve zodpovědnost, že v následujícím roce 1923 bude každý člen misionářem. Každý člen misionářem! Možná do Církve přivedete svou matku nebo možná svého otce; možná svého spolupracovníka v dílně. Někdo uslyší radostné poselství pravdy díky vám.“
A president McKay pokračoval: „A právě to je to dnešní poselství. Každý člen – milion a půl – misionářem!“2
Když bylo v roce 2002 oznámeno, že misionářská práce se stane zodpovědností biskupů, žasl jsem. Byl jsem asi jediný. Připadalo mi, že biskupové jsou při službě členům a při řízení organizací ve sboru již beztak na pokraji maximálního vytížení.
Jeden biskup, kterého jsem znal, to ale nepovažoval za přidanou povinnost, ale za možnost spojit členy sboru v tomto velikém díle, kde se každý člen stává misionářem. Povolal vedoucího misie sboru. Sám se každou sobotu setkával s misionáři, aby se seznámil s jejich prací, aby je povzbudil a aby se informoval o pokroku jejich zájemců. Členové rady sboru zjistili, jak mohou organizace a kvora využívat projekty služby pro misionářskou přípravu. A jako soudce v Izraeli pomáhal biskup mladým členům pociťovat požehnání plynoucí z Usmíření, aby zůstali čistí.
Nedávno jsem se ho zeptal, jak si vysvětloval nárůst křtů obrácených ve svém sboru a vzrůstající počet mladých členů, kteří jsou připraveni nést evangelium Ježíše Krista do světa a těší se na to. Řekl, že se mu zdá, že se to nestalo díky úkolům, které každý plnil, ale díky tomu, jak se všichni stali sjednocenými ve svém nadšení přivádět druhé do společenství Svatých, což jim přineslo tolik štěstí.
Pro některé to znamenalo i něco více. Podobně jako synové Mosiášovi i oni pocítili následky hříchu ve svém životě a zázračné uzdravení skrze Usmíření v Církvi Boží. Z lásky a z vděčnosti za dar, který jim dal Spasitel, chtěli pomáhat každému, komu mohli, uniknout zármutku hříchu, pocítit radost z odpuštění a přivést je do bezpečí v království Božím.
To, co je sjednocovalo ve snaze sloužit lidem, byla láska k Bohu a láska k přátelům a bližním. Přáli si přinést evangelium každému, kdo žije v jejich části světa. A připravili své děti, aby byly hodny toho, aby je Pán povolal učit, svědčit a sloužit v dalších částech své vinice.
Ať již se jedná o velký sbor, kde se nový jáhen zhostí své zodpovědnosti dělit se o evangelium a budovat království, nebo o maličkou skupinu v daleké zemi, kde slouží onen nový kněz, budou ve svém záměru sjednoceni. Onen jáhen bude inspirován láskou k Bohu, aby oslovil kamaráda, který dosud není členem. Zapojí ho do nějaké služby nebo akce v Církvi a pak mu a jeho rodině nabídne, že je mohou učit misionáři. Pro ty, kteří jsou pokřtěni, se stane přítelem, kterého budou potřebovat.
Onen kněz nabídne ostatním, aby se k němu připojili v jeho malé skupině Svatých, kde pociťuje lásku Boží a blažený pokoj plynoucí z Usmíření.
Pokud bude dál věrně vykonávat své kněžské zodpovědnosti, bude svědkem toho, jak se ze skupiny stane odbočka, a posléze bude v jeho městě kůl Sionu. Bude tam sbor s laskavým biskupem. A možná jeden z jeho synů nebo vnuků vezme jednoho dne služebníka Božího k nedalekému pahorku a řekne: „Tohle by bylo úžasné místo pro chrám.“
Modlím se o to, ať jsme kdekoli a ať máme jakékoli zodpovědnosti v kněžství Božím, abychom se sjednotili v tomto díle nést evangelium do celého světa a abychom povzbuzovali ty, které máme rádi, aby se očistili od hříchu a pociťovali spolu s námi štěstí v království Božím. Ve jménu Ježíše Krista, jehož Církev toto je, amen.