Poslušnost přináší požehnání
Poznání pravdy i odpovědi na naše nejhlubší otázky k nám přicházejí, jsme-li poslušni přikázání Božích.
Milovaní bratři a sestry, jsem velice vděčný za to, že mohu být dnes dopoledne s vámi. Prosím vás o víru a modlitby, zatímco k vám budu promlouvat, což je pro mne výsadou.
Muži i ženy v průběhu věků vždy hledali poznání a porozumění týkající se smrtelné existence a svého místa a smyslu v ní, stejně jako způsobu toho, jak získat pokoj a štěstí. A takovémuto hledání se věnuje i každý z nás.
Toto poznání a porozumění je dostupné všem lidem. Je obsaženo v pravdách, které jsou věčné. V Nauce a smlouvách v 1. oddíle ve verši 39 čteme: „Vizte a hleďte, Pán je Bůh a Duch vydává svědectví a svědectví je pravdivé a pravda trvá na věky věků.“
Básník napsal:
Kdyby nebesa zmizela a rozpukla se zem,
pravda, jako základ všeho, vždy přetrvá.
Pravda, ta nikdy se nezmění.1
Někteří se ptají: „Kde lze takovou pravdu najít, a jak ji máme rozpoznat?“ Ve zjevení daném skrze Proroka Josepha Smitha v květnu 1833 v Kirtlandu ve státě Ohio Pán prohlásil:
„Pravda je poznání věcí, jak jsou a jak byly a jak přijdou; …
Duch pravdy je od Boha. …
A žádný člověk nezískává plnost, pokud nezachovává přikázání jeho.
Ten, kdo zachovává přikázání [Boží], získává pravdu a světlo, až je oslaven v pravdě a zná všechny věci.“2
Jak úžasné zaslíbení! „Ten, kdo zachovává přikázání [Boží], získává pravdu a světlo, až je oslaven v pravdě a zná všechny věci.“
V tomto osvíceném věku, kdy byla znovuzřízena plnost evangelia, není nutné, abychom, vy nebo já, při hledání pravdy pluli po nezmapovaných mořích nebo cestovali nevyznačenými cestami. Milující Nebeský Otec nám stanovil směr a poskytl nám bezpečného průvodce – a to poslušnost. Poznání pravdy i odpovědi na naše nejhlubší otázky k nám přicházejí, jsme-li poslušni přikázání Božích.
Poslušnosti se učíme po celý život. Začínáme v útlém mládí a ti, kteří jsou zodpovědni za péči o nás, stanovují pokyny a pravidla, aby zajistili naši bezpečnost. Kdybychom byli takových pravidel zcela poslušni, život by byl pro každého z nás snazší. Mnozí z nás se však tomu, jak je moudré být poslušný, učí až životními zkušenostmi.
Když jsem byl malý, trávila naše rodina každé léto od začátku července do začátku září na chatě v parku Vivian v kaňonu Provo v Utahu.
Jedním z mých nejlepších kamarádů během těchto bezstarostných dnů v kaňonu byl Danny Larsen, jehož rodina také vlastnila v parku Vivian chatu. Každý den jsme měli v tomto klučičím ráji co dělat – rybařili jsme v potoku i v řece, sbírali jsme kamínky a jiné poklady, chodili jsme na výlety, lezli po skalách a prostě jsme si užívali každou minutu každé hodiny každého dne.
Jednou ráno jsme se s Dannym rozhodli, že si večer se všemi kamarády v kaňonu uděláme táborák. Jen bylo třeba vyčistit prostor na nedaleké louce, kde bychom se mohli všichni sejít. Červnová tráva na louce už uschla a byla pichlavá, a proto byla louka pro náš záměr nevhodná. Začali jsme vysokou trávu škubat se záměrem vyčistit velikou kruhovou plochu. Trhali jsme a škubali jsme ze všech sil, ale podařilo se nám vytrhat jen několik hrstí houževnatého plevele. Uvědomili jsme si, že tento úkol by zabral celý den, a naše síly a nadšení se již začaly vytrácet.
A poté mě v mé osmileté mysli napadlo, jak jsem si myslel, geniální řešení. Řekl jsem Dannymu: „Stačí, když ten plevel zapálíme. Prostě v tom plevelu vypálíme kruh!“ Okamžitě souhlasil, a já jsem běžel do chaty pro pár zápalek.
Aby si někdo z vás nemyslel, že jsme v tomto útlém věku osmi let směli používat zápalky, chci, aby bylo jasné, že oba, Danny i já, jsme měli zakázáno je používat bez dozoru dospělých. Oba jsme byli opakovaně varováni před nebezpečím ohně. Nicméně já jsem věděl, kam rodiče zápalky dávali, a my jsme potřebovali tu louku vyčistit. Bez dalšího přemýšlení jsem běžel do chaty, sebral jsem několik zápalek a ujistil se, že mě nikdo nevidí. Pak jsem si je rychle strčil do kapsy.
Doběhl jsem zpátky k Dannymu s nadšením, že mám v kapse řešení našeho problému. Vzpomínám si, jak jsem si myslel, že oheň se rozšíří jen tak daleko, jak jsme chtěli, a pak se nějak zázračně sám uhasí.
Škrtl jsem zápalkou o kámen a suchá červnová tráva vzplála. Vzňala se, jako by byla politá benzínem. Zpočátku, když jsme s Dannym sledovali, jak plevel mizí, jsme byli nadšeni, ale brzy bylo jasné, že oheň nemá v úmyslu uhasit se sám. Když jsme si uvědomili, že oheň nejsme schopni zastavit, propadli jsme panice. Hrozivé plameny začaly stoupat po úbočí a ohrožovaly borovice a vše ostatní, co jim stálo v cestě.
Nezbylo nám nic jiného než běžet pro pomoc. Zakrátko všichni schopní muži a ženy v parku Vivian běhali sem a tam s mokrými jutovými pytli a házeli je na plameny ve snaze uhasit je. Po několika hodinách byly uhašeny poslední uhlíky. Letité borovice byly zachráněny, stejně jako domy, které by plameny postupně také pohltily.
S Dannym jsme onoho dne získali několik těžkých, ale důležitých ponaučení – k nimž patřila v neposlední řadě i důležitost poslušnosti.
Existují pravidla a zákony, které nám pomáhají zajistit fyzickou bezpečnost. Podobně nám Pán poskytuje i pokyny a přikázání, které nám pomáhají zajistit bezpečnost duchovní, abychom mohli úspěšně kráčet touto často záludnou smrtelnou existencí a nakonec se navrátit k Nebeskému Otci.
Před staletími Samuel odvážně prohlásil k pokolení, které bylo důrazně učeno tradici zvířecích obětí: „Aj, poslouchati lépe jest, nežli obětovati, a ku poslušenství státi, nežli tuk skopců přinášeti.“3
V této dispensaci Pán zjevil Proroku Josephu Smithovi, že požaduje „srdce a ochotnou mysl; a ochotní a poslušní budou jísti dobré věci země Sion v těchto posledních dnech“.4
Všichni proroci, dávní i novodobí, věděli, že poslušnost je nezbytná pro naše spasení. Nefi prohlásil: „Půjdu a učiním věci, které přikázal Pán.“5 Ačkoli jiní ve víře a v poslušnosti kolísali, Nefi se nikdy nevyhnul tomu, aby udělal to, o co ho Pán požádal. Výsledkem bylo to, že byly požehnány nesčíslné generace.
Velmi inspirující a dojímavá je zpráva o poslušnosti Abrahama a Izáka. Jak bolestivě těžké muselo být pro Abrahama to, že na základě poslušnosti Božího příkazu vzal svého milovaného Izáka do země Moria a nabídl ho jako oběť. Dokážeme si představit, jak těžké měl Abraham srdce, když putoval na určené místo? Když Izáka svazoval, pokládal ho na oltář a bral nůž, aby ho zabil, určitě musela úzkost svírat jeho tělo a trýznit jeho mysl. Avšak s neochvějnou vírou a absolutní důvěrou v Pána na Pánův příkaz zareagoval. Jak úžasná pak byla slova, která zaslechl, a jak nevýslovně šťastný byl, když je uslyšel: „Nevztahuj ruky své na dítě, aniž mu co čiň; neboť jsem již poznal, že se Boha bojíš, když jsi [mi neodepřel syna svého, jediného syna svého].“6
Abraham byl vyzkoušen a prověřen, a díky jeho věrnosti a poslušnosti mu Pán dal tento úžasný slib: „Požehnáni budou v semeni tvém všickni národové země, proto že jsi uposlechl hlasu mého.“7
Ačkoli po nás se nepožaduje, abychom svou poslušnost prokázali tak dramatickým a srdcervoucím způsobem, je poslušnost vyžadována i od nás.
V říjnu 1873 prohlásil president Joseph F. Smith: „Poslušnost je prvním zákonem nebes.“8
A president Gordon B. Hinckley řekl: „Štěstí Svatých posledních dnů, pokoj Svatých posledních dnů, pokrok Svatých posledních dnů, blahobyt Svatých posledních dnů a věčné spasení a oslavení tohoto lidu spočívá v tom, že kráčí v poslušnosti rad … Božích.“9
Poslušnost je znakem proroků; v průběhu věků jim poskytuje sílu a poznání. Je velmi důležité, abychom si uvědomili, že na tento pramen síly a poznání máme nárok i my. Dnes je snadno dostupný pro každého z nás, jsme-li poslušni Božích přikázání.
Během let jsem poznal bezpočet lidí, kteří byli a jsou obzvláště věrní a poslušní. Byl jsem jimi požehnán a inspirován. Dovolte mi, abych se zmínil o dvou z nich.
Walter Krause byl věrným členem Církve, který se svou rodinou žil v zemi, která byla po druhé světové válce známá jako Východní Německo. Navzdory těžkostem, jimž tehdy bratr Krause čelil kvůli nedostatku svobody v oné části světa, byl mužem, který miloval Pána a sloužil Mu. Věrně a svědomitě plnil každý úkol, který mu byl dán.
Druhý muž, Johann Denndorfer, rodilý Maďar, byl obrácen do Církve v Německu a v roce 1911, když mu bylo 17 let, tam byl pokřtěn. Zanedlouho poté se vrátil do Maďarska. Po druhé světové válce se stal fakticky vězněm ve své rodné zemi, ve městě Debrecín. I lidem v Maďarsku byla upřena svoboda.
Bratr Walter Krause, který bratra Denndorfera neznal, byl pověřen, aby byl jeho domácím učitelem a pravidelně ho navštěvoval. Bratr Krause zavolal svému společníkovi pro domácí učení a řekl mu: „Dostali jsme pověření navštívit bratra Johanna Denndorfera. Měl bys čas jet ho se mnou tento týden navštívit a předat mu nějaké poselství evangelia?“ A pak dodal: „Bratr Denndorfer žije v Maďarsku.“
Jeho překvapený společník se zeptal: „Kdy odjíždíme?“
„Zítra,“ zněla odpověď bratra Krauseho.
„A kdy se vrátíme?“ zeptal se společník.
Bratr Krause odpověděl: „Asi tak za týden – pokud se vůbec vrátíme.“
Tito dva domácí učitelé odjeli navštívit bratra Denndorfera – jeli vlakem a autobusem ze severovýchodní části Německa do Debrecínu v Maďarsku, což je pořádný kus cesty. Bratr Denndorfer se naposledy setkal se svými domácími učiteli před válkou. Když nyní uviděl tyto služebníky Páně, byl přemožen vděčností za to, že přijeli. Nejprve jim odmítl podat ruku. Místo toho šel do ložnice a z malé skřínky vzal krabici se svými desátky, které po léta schraňoval. Desátky předal svým domácím učitelům a řekl: „Nyní jsem s Pánem vyrovnán. Nyní již mám pocit, že jsem hoden podat ruku služebníkům Páně!“ Bratr Krause mi později vyprávěl, že se slovy nedá vyjádřit jeho dojetí, když pomyslel na to, že tento věrný bratr, který neměl kontakt s Církví po mnoho let, poslušně a soustavně odděloval ze svého skromného platu deset procent na zaplacení desátku. Ukládal je, aniž by věděl, kdy nebo zda vůbec bude mít výsadu je zaplatit.
Bratr Walter Krause zemřel před devíti lety ve věku 94 let. Sloužil věrně a poslušně po celý svůj život a byl inspirací pro mne i pro všechny, kteří ho znali. Když byl požádán, aby splnil nějaký úkol, nikdy nic nenamítal, nikdy nereptal a nikdy se nevymlouval.
Bratři a sestry, poslušnost je velikou zkouškou tohoto života. „A budeme je tím zkoušeti,“ řekl Pán, „abychom viděli, budou-li činiti všechny věci, jež jim Pán, jejich Bůh, přikáže.“10
Spasitel prohlásil: „Neboť všichni, kteří chtějí míti požehnání z rukou mých, se budou říditi zákonem, jenž byl určen pro ona požehnání, a podmínkami jeho, jak byly ustanoveny před založením světa.“11
Neexistuje větší příklad poslušnosti než příklad našeho Spasitele. Pavel o Něm poznamenal:
„Ačkoli byl Syn Boží, z toho však, což strpěl, naučil se poslušenství.
A tak dokonalý jsa, učiněn jest [původcem] spasení věčného [pro všechny, kteří ho poslouchají].“12
Spasitel projevoval ryzí lásku k Bohu tím, že vedl dokonalý život, a tím, že ctil své posvátné poslání. Nikdy nebyl domýšlivý. Nikdy se nepozvedal v pýše. Nikdy nebyl nepoctivý. Vždy byl pokorný. Vždy byl upřímný. Vždy byl poslušný.
Ačkoli byl pokoušen mistrem klamu – ďáblem, ačkoli byl fyzicky oslaben půstem trvajícím 40 dní a 40 nocí, a byl vyhladovělý, přesto, když Mu onen zlý činil ty nejlákavější a nejsvůdnější návrhy, Ježíš nám dal božský příklad poslušnosti tím, že se odmítl odchýlit od toho, o čem věděl, že je správné.13
Když čelil utrpení v Getsemanech, kde trpěl takovou bolestí, že Jeho pot byl jako velké krůpěje krve kanoucí na zem,14 ztělesnil poslušného Syna řka: „Otče, chceš-li, přenes kalich tento ode mne, ale však ne má vůle, ale tvá staň se.“15
Tak jak Spasitel poučoval své první apoštoly, stejně tak poučuje vás i mne: „Následujte mne.“16 Jsme ochotni uposlechnout?
Poznání, o něž usilujeme, odpovědi, po nichž toužíme, a sílu, s níž si dnes přejeme čelit překážkám složitého a měnícího se světa, můžeme získat tehdy, když jsme ochotně poslušni Pánových přikázání. Ještě jednou cituji slova Páně: „Ten, kdo zachovává přikázání [Boží], získává pravdu a světlo, až je oslaven v pravdě a zná všechny věci.“17
Pokorně se modlím o to, abychom mohli být požehnáni bohatými odměnami, které jsou slíbeny poslušným. Ve jménu Ježíše Krista, našeho Pána a Spasitele, amen.