„Věřím, Pane“
Upřímně uznejte své otázky a obavy, ale nejprve a navždy rozdmýchejte plameny své víry, protože všechno je možné pro ty, kteří věří.
Ježíš se jednou setkal se skupinou lidí, kteří se o něčem horlivě dohadovali s Jeho učedníky. Když se Spasitel zajímal o příčinu sporu, vystoupil otec postiženého dítěte a řekl, že se obrátil na Ježíšovy učedníky, aby požehnali jeho synovi, ale ti toho nebyli schopni. Chlapec dál skřípal zuby, z úst mu vycházela pěna a svíjel se před nimi na zemi, a tak se otec obrátil na Ježíše a jeho hlas byl dozajista naplněn zoufalstvím z této poslední možnosti:
„Můžeš-li co,“ řekl, „spomoz nám, slituje se nad námi.
A Ježíš řekl jemu: Můžeš-li tomu věřiti; všeckoť jest možné věřícímu.
A i hned zvolav otec mládence toho s slzami, řekl: Věřím, Pane, spomoz nedověře mé.“1
Počáteční přesvědčení tohoto muže je podle jeho vlastního doznání omezené. Má však naléhavé a hluboké přání, které se týká jeho jediného dítěte. Je nám řečeno, že pro začátek toto stačí. „Nemůžete-li činiti ničeho více, nežli si přáti, abyste uvěřili,“ říká Alma, „nechte toto přání v sobě působiti.“2 Tomuto otci již nezbývá žádná jiná naděje, a tak se drží víry, kterou má, a naléhavě prosí Spasitele světa: „Můžeš-li co, spomoz nám, slituje se nad námi.“3 Stěží dokáži přečíst tato slova, aniž bych byl dojat k slzám. Množné číslo vyjádřené zájmenem nám je očividně použito záměrně. Tento muž v podstatě říká: „Celá naše rodina tě prosí. Naše úsilí nikdy nekončí. Jsme vyčerpaní. Náš syn padá do vody. Padá do ohně. Neustále mu hrozí nebezpečí a my se o něho neustále bojíme. Nevíme, kam jinam se obrátit. Můžeš nám pomoci ty? Budeme vděčni za cokoli – za částečné požehnání, jen za špetku naděje, za maličké nadlehčení břemene, které matka tohoto chlapce nese každý den svého života.“
Slova „můžeš-li co“, která pronesl tento otec, se mu vrací v podobě slov „můžeš-li tomu věřiti“, která pronesl Mistr.4
„I hned“, píše se v písmech – nikoli pomalu, nikoli skepticky, nikoli cynicky, ale „ihned“ – otec ve své nepředstírané rodičovské bolesti zvolá: „Věřím, Pane, spomoz nedověře mé.“ V reakci na tuto nově nabytou, i když stále neúplnou víru, Ježíš chlapce uzdravuje – v podstatě ho téměř křísí z mrtvých, jak tuto příhodu popisuje Marek.5
Na pozadí tohoto dojemného příběhu z písem bych rád mluvil přímo k mladým členům Církve – mladým věkem, či mladým podle počtu roků členství v Církvi, či mladým podle počtu roků života s vírou. Ať tak či onak, mělo by to zahrnovat v podstatě každého z nás.
První poznatek z tohoto příběhu se týká toho, že když tento otec čelí zkoušce víry, nejprve trvá na své síle a až poté uznává své omezení. Jeho první slova jsou vyřčena kladně a bez zaváhání: „Věřím, Pane.“ Rád bych řekl všem těm, kteří si přejí mít více víry, vzpomeňte si na tohoto muže! Ve chvílích obav, pochybností, či těžkostí se držte pozice, kterou jste již dobyli, i tehdy, kdy je tato pozice omezená. Během růstu, kterým musíme ve smrtelnosti všichni projít, se každý z nás setká s duchovní obdobou postižení tohoto chlapce nebo zoufalství tohoto rodiče. Až nastanou tyto okamžiky a přijdou tyto situace, jejichž řešení není ihned zřejmé, držte se pevně toho, co již víte, a zůstaňte silní, dokud nepřijde dodatečné poznání. Právě o této příhodě, o tomto konkrétním zázraku Ježíš řekl: „Budete-li míti víru jako zrno horčičné, díte hoře této: Přejdi odsud tam, i přejde, a nebudeť vám nic nemožného.“6 Nejde o velikost vaší víry, ani o stupeň vašeho poznání – jde o bezúhonnost, se kterou přistupujete k víře, kterou máte, a k pravdě, kterou již znáte.
Druhý poznatek je obměnou toho prvního. Když přicházejí problémy a vyvstávají otázky, nezačněte usilovat o víru tím, že budete mluvit o tom, kolik víry se vám nedostává – nezačínejte takříkajíc se svou „nevírou“. To je podobné, jako kdybyste do krůty chtěli nádivku nacpat zobákem! Dovolte mi to říci jasně – nežádám vás, abyste předstírali, že máte víru, kterou nemáte. Žádám vás o to, abyste byli věrni víře, kterou již máte. Někdy jednáme tak, jako kdyby upřímné přiznání pochyb bylo vyšším projevem morální odvahy než upřímné prohlášení víry. Tak tomu není! Všichni proto pamatujme na jasné poselství tohoto příběhu z písem: buďte ohledně svých otázek tak upřímní, jak jen musíte; život je plný otázek ohledně té či oné záležitosti. Pokud ale chcete být vy a vaše rodina uzdraveni, nedopusťte, aby tyto otázky bránily víře konat zázraky.
Kromě toho máte více víry, než si myslíte, díky tomu, co Kniha Mormonova nazývá „velikostí důkazů“.7 „Po ovocích jejich poznáte je,“ řekl Ježíš,8 a ovoce získané životem podle evangelia je patrné v životě Svatých posledních dnů všude po celém světě. Podobně jako Petr a Jan řekli svým posluchačům kdysi, říkám i já dnes vám, že „nemůžeme nemluviti toho, co jsme viděli a slyšeli“, a to, co jsme viděli a slyšeli, je, že v životě milionů členů této Církve „zjevný zázrak [se] stal“. To nelze popřít.9
Bratři a sestry, toto je božské dílo, které je v pohybu a které se všude projevuje hojností požehnání, a tak prosím nebuďte přespříliš znepokojeni, když čas od času vyvstanou věci, které je třeba prozkoumat, pochopit a vyřešit. A ony vyvstávají a vyřeší se. V této Církvi je to, co víme, vždy důležitější než to, co nevíme. A pamatujte na to, že v tomto telestiálním světě se máme řídit podle víry.
A tak buďte shovívaví vůči lidským slabostem – k těm svým i ke slabostem těch, kteří s vámi slouží v této Církvi vedené smrtelnými dobrovolníky a dobrovolnicemi. Bůh musí vždy, vyjma v případě svého dokonalého Jednorozeného Syna, pracovat pouze s nedokonalými lidmi. To pro Něj musí být nesmírně frustrující, ale On to snáší. Měli bychom to snášet i my. A tak když uvidíte nějakou nedokonalost, pamatujte na to, že nejde o nedostatek božskosti tohoto díla. Jeden nadaný spisovatel podotkl, že když se do něčeho nalije neomezená plnost, není chybou oleje, dojde-li k určitým ztrátám kvůli tomu, že omezené nádoby ho nedokáží všechen pojmout.10 Mezi tyto omezené nádoby patříme vy i já, a proto buďte trpěliví a laskaví a odpouštějící.
Poslední poznatek – když přijde nějaká pochybnost nebo těžkost, nebojte se požádat o pomoc. Budeme-li si ji přát tak pokorně a upřímně jako tento otec, můžeme ji získat. V písmech se tato upřímná touha popisuje jako touha s „opravdovým záměrem“, o kterou člověk usiluje „s celým úmyslem srdce, jednajíce před Bohem bez pokrytectví a bez podvodu“.11 Svědčím o tom, že v odpověď na takto naléhavou prosbu Bůh vždy sešle pomoc z obou stran závoje, která posílí naši víru.
Řekl jsem, že budu mluvit k mladým. A stále mluvím. Jeden čtrnáctiletý chlapec mi nedávno trochu váhavě řekl: „Bratře Hollande, nemohu ještě říci, že vím, že Církev je pravdivá, ale věřím, že je.“ Objal jsem ho tak silně, až mu málem vypadly oči z důlků. Řekl jsem mu celou silou své duše, že víra je vzácné slovo, a dokonce ještě vzácnější skutek, a že se nikdy nemusí omlouvat za to, že „jen věří“. Řekl jsem mu, že sám Kristus pravil: „Neboj se, toliko věř.“12 Tato slova pomáhala dokonce i mladému Gordonu B. Hinckleymu v misijním poli.13 Řekl jsem tomuto chlapci, že víra je vždy první krok k přesvědčení a že články, které definují naši společnou víru, všechny důsledně začínají slovy „věříme“.14 A řekl jsem mu, jak moc jsem na něj hrdý za jeho upřímné úsilí.
Díky výhodě téměř šedesáti let od doby, kdy jsem byl nově věřícím čtrnáctiletým chlapcem, chci říci, co nyní vím. Vím, že Bůh je vždy, v každém ohledu a za každé situace náš milující a odpouštějící Otec v nebi. Vím, že Ježíš byl Jeho jediným dokonalým dítětem a že Jeho život byl dán z lásky, podle vůle Otce i Syna, za vykoupení nás všech ostatních, kteří dokonalí nejsou. Vím, že byl z této smrti vzkříšen, aby znovu žil, a protože vstal z mrtvých On, vstaneme i vy a já. Vím, že Joseph Smith, který si uvědomoval, že není dokonalý,15 byl přesto vyvoleným nástrojem v Božích rukou, aby na zemi znovuzřídil věčné evangelium. Také vím, že tím, že toto vykonal – a zvlášť skrze přeložení Knihy Mormonovy –, mě učí o Boží lásce, o Kristově božskosti a o kněžské moci více než kterýkoli jiný prorok, o kterém jsem kdy v průběhu života četl, kterého jsem kdy poznal nebo o kterém jsem kdy slyšel. Vím, že president Thomas S. Monson, který se oddaně a optimisticky blíží k 50. výročí svého vysvěcení apoštolem, je v dnešní době právoplatným nástupcem onoho prorockého povolání. Tento prorocký plášť jsme na něm opět viděli během této konference. Vím, že 14 dalších mužů, kterým vyjadřujete podporu jako prorokům, vidoucím a zjevovatelům, ho podporují svýma rukama, srdcem i vlastními apoštolskými klíči.
Toto vám předávám s přesvědčením, které Petr nazýval jistějším slovem proroctví.16 To, co pro mě kdysi bylo malým seménkem víry, vyrostlo ve strom života, takže pokud je vaše víra v této či v jakékoli jiné chvíli trochu zkoušena, vybízím vás, abyste se opřeli o tu mou. Vím, že toto dílo je vskutku Boží pravda, a vím také, že pouze na vlastní nebezpečí bychom mohli dovolit pochybám či ďáblům, aby nás smetli z cesty. Uchovávejte si naději. Jděte dál. Upřímně uznejte své otázky a obavy, ale nejprve a navždy rozdmýchejte plameny své víry, protože všechno je možné pro ty, kteří věří. Ve jménu Ježíše Krista, amen.