Poslušnost zákona znamená svobodu

Starší L. Tom Perry

Kvorum Dvanácti apoštolů

Muži a ženy dostávají od Boha dar svobody jednání, ale jejich svoboda a hned nato i jejich věčné štěstí se dostavují poslušností Jeho zákonů.

Vloni o Vánocích jsem dostal zvláštní dárek, který ve mně vyvolal vlnu vzpomínek. Dala mi ho má neteř. Byl mezi věcmi, které jsem zanechal ve starém domě své rodiny poté, co jsem se oženil a odstěhoval. Tím dárkem je tato hnědá knížečka, kterou držím. Tuto knížku dostávali vojáci Svatých posledních dnů, kteří vstupovali do armády během 2. světové války. Já osobně jsem v té knize spatřoval dar od presidenta Hebera J. Granta a jeho rádců, J. Reubena Clarka ml. a Davida O. McKaye.

Na začátku knížky tito tři proroci Boží napsali: „Okolnosti služby v ozbrojených silách nám nedovolují, abychom s vámi byli v neustálém osobním kontaktu, ať již přímo, nebo v osobním zastoupení. Druhým nejlepším krokem je vložit do vašich rukou výběr z novodobých zjevení a vysvětlení zásad evangelia, který vám přinese jak obnovenou naději a víru, tak útěchu a klid v duši, ať už jste kdekoli.“¹

Dnes se nacházíme uprostřed jiné války. Tentokrát se vede beze zbraní. Je to válka myšlenek, slov a skutků. Je to válka s hříchem, a dnes je nutné, více než kdykoli dříve, abychom si připomínali přikázání. Sekularismus se stává normou, a mnohé z jeho zásad a praktik jsou v přímém rozporu s těmi, které byly ustanoveny samotným Pánem k užitku Jeho dětí.

V té hnědé knížečce následuje hned po dopisu Prvního předsednictva „Úvodní poselství pro muže ve vojenské službě“ nazvané „Poslušnost zákona znamená svobodu“. Toto poselství nastiňuje paralely mezi vojenským zákonem, jenž je „pro dobro všech, kteří jsou ve službě,“ a zákonem Božím.

Píše se zde: „I ve vesmíru, kterému vládne Bůh, existuje zákon – všeobecný, věčný … zákon – s určitými požehnáními a neměnnými tresty.“

Závěrečná slova poselství se zaměřují na poslušnost Božího zákona: „Chcete-li se vrátit ke svým blízkým se vztyčenou hlavou, … chcete-li být mužem a žít šťastně – pak dodržujte Boží zákon. Budete-li tak činit, můžete k těmto neocenitelným svobodám, za jejichž zachování bojujete, přidat ještě jednu, o kterou se ostatní mohou opírat, a to svobodu od hříchu; neboť vpravdě ‚poslušnost zákona znamená svobodu‘.“²

Proč mně slova „poslušnost zákona znamená svobodu“ tehdy zněla tak pravdivě? Proč nám všem znějí tak pravdivě i dnes?

Možná proto, že nám bylo zjeveno, co se odehrálo v naší předsmrtelné historii. Víme, že když nám Bůh, Věčný Otec, na počátku času představil svůj plán, Satan chtěl tento plán pozměnit. Řekl, že vykoupí veškeré lidstvo. Ani jedna duše by nebyla ztracena, a Satan si byl jist, že svůj plán dokáže splnit. Cena za to však byla nepřijatelná – zničení lidské svobody jednání, která byla a je darem od Boha. (Viz Mojžíš 4:1–3.) President Harold B. Lee o tomto daru pravil: „Vedle života samotného je svoboda jednání největším darem Boha člověku.“³ Satanovo nerespektování lidské svobody jednání tedy nebylo nic zanedbatelného. Ve skutečnosti to byla ta zásadní věc, o kterou se vedla Válka v nebi. Vítězství v této válce bylo vítězstvím pro lidskou svobodu jednání.

Satan tím však neskončil. Jeho záložním plánem – tím, který vykonává už od časů Adama a Evy – bylo pokoušet muže a ženy, aby tím v podstatě dokázal, že si Boží dar svobody jednání nezasloužíme. Satan má pro to, co dělá, mnoho důvodů. Snad nejsilnějším důvodem je pomsta, ale zároveň chce, aby muži a ženy byli tak bídní, jako je on sám. Nikdo z nás by neměl nikdy podceňovat to, jak moc chce Satan uspět. Jeho role v Božím věčném plánu tvoří „protiklad ve všech věcech“ (2. Nefi 2:11) a podrobuje naši svobodu jednání zkoušce. Každé volba, kterou vy i já činíme, je zkouškou naší svobody jednání – tím, že se rozhodujeme, zda budeme poslušni přikázání Božích, či nikoli, se v podstatě rozhodujeme mezi „svobodou a životem“ a „zajetím a smrtí“.

Tato elementární nauka je jasně vysvětlena ve 2. Nefim, ve druhé kapitole: „Pročež, lidé jsou svobodni podle těla; a vše je jim dáno, co je člověku nezbytné. A jsou svobodni, aby si zvolili svobodu a věčný život skrze velikého Prostředníka všech lidí, nebo aby si zvolili zajetí a smrt podle zajetí a moci ďáblovy; neboť ten se snaží, aby všichni lidé byli bídní jako on sám.“ (2. Nefi 2:27.)

Tento svět byl v mnoha ohledech vždy ve válce. Domnívám se, že když mi členové Prvního předsednictva posílali onu hnědou knížečku, byli znepokojeni mnohem větší válkou než tou 2. světovou. Rovněž se domnívám, že doufali, že tato kniha bude v této větší válce – válce proti hříchu – štítem víry proti Satanovi a jeho armádám a že mi bude sloužit jako připomínka toho, že mám žít podle přikázání Božích.

Jedním ze způsobů, jak se můžeme poměřovat a srovnávat s předchozími generacemi, je použití jedné z nejstarších norem známých člověku – Desatera přikázání. Pro velkou část civilizovaného světa, zejména židovsko-křesťanského světa, je Desatero přikázání nejuznávanějším a nejtrvalejším vytyčením hranice mezi dobrem a zlem.

Dle mého úsudku se čtyři z těchto deseti přikázání berou dnes stejně vážně jako kdykoli předtím. Naše kultura opovrhuje vraždou, krádeží i lží a zavrhuje je; a stále věříme, že děti mají určité zodpovědnosti vůči rodičům.

Avšak širší společnost běžně opomíjí těch zbylých šest přikázání:

Pokud mají světské priority nějakou vypovídací hodnotu, pak máme bezesporu „jiné bohy“, které stavíme před pravého Boha.
Děláme si modly z celebrit, životního stylu, bohatství a ano, občas i z rytin a zpodobení.
Používáme jméno Boží různými neuctivými způsoby, například když zvýšíme hlas nebo když klejeme.
V den sabatu se konají naše největší hry, plně se věnujeme zábavě, děláme obrovské nákupy a věnujeme se prakticky čemukoli jinému, jen ne uctívání Boha.
Sexuální vztahy mimo manželství považujeme za odpočinek a zábavu.
A žádostivost se stala naprosto běžnou součástí života. (Viz Exodus 20:3–17.)

Proroci všech dispensací neustále varovali před porušováním dvou z nejzávažnějších přikázání – těch, která se týkají vraždy a cizoložství. V těchto dvou klíčových přikázáních spatřuji společný základ – víru v to, že samotný život je výsadou od Boha a že fyzická těla, chrámy smrtelného života, mají být tvořena v rámci hranic, které stanovil Bůh. Když člověk nahrazuje zákony Boží svými vlastními pravidly na kterémkoli konci života, je to vrchol troufalosti a nejzávažnější hřích.

Hlavním důsledkem tohoto znevažování posvátnosti manželského svazku je dopad na rodiny – rodiny jsou hrozivým tempem oslabovány. A toto oslabování všeobecně poškozuje celou společnost. Vidím v tom přímou příčinu a následek. Když porušujeme závazky a věrnost vůči svému manželskému partnerovi, odstraňujeme lepidlo, které drží naši společnost pohromadě.

Na přikázání je dobré pomýšlet jako na láskyplné rady od našeho moudrého a vševědoucího Nebeského Otce. Jeho cílem je naše věčné štěstí a Jeho přikázání jsou mapou, kterou nám poskytl, abychom se k Němu mohli navrátit, což je jediný způsob, jak budeme moci být na věky šťastní. Jak důležité jsou pro naše věčné štěstí domov a rodina? Na straně 141 mojí hnědé knížečky se píše: „Nebe je ve skutečnosti o málo víc než to, když naše domovy promítneme do věčnosti.“⁴

Nauka o rodině a domově byla nedávno velmi jasně a působivě zopakována v dokumentu „Rodina – prohlášení světu“. Byla v něm potvrzena věčná podstata rodiny a rovněž vysvětlena spojitost s uctíváním v chrámu. V prohlášení se také hovoří o zákonu, kterým je podmíněno věčné štěstí rodiny, totiž: „Posvátné moci plození [má být] používáno pouze mezi mužem a ženou, kteří jsou zákonně oddáni jako manžel a manželka.“⁵

Bůh zjevuje svým prorokům, že existují absolutně platné morální zásady. Hřích bude vždy hříchem. Neposlušnost Božích přikázání nás bude vždy připravovat o Jeho požehnání. Svět se neustále a dramaticky mění, ale Bůh, Jeho přikázání a zaslíbená požehnání se nemění. Jsou pevná a neměnná. Muži a ženy dostávají od Boha dar svobody jednání, ale jejich svoboda a hned nato i jejich věčné štěstí se dostavují poslušností Jeho zákonů. Jak Alma učil svého nezdárného syna Koriantona: „Zlovolnost nikdy nebyla štěstím.“ (Alma 41:10.)

V této době, kdy bylo evangelium znovuzřízeno ve své plnosti, Bůh znovu zjevil požehnání, která jsou nám přislíbena, budeme-li poslušni Jeho přikázání.

V Nauce a smlouvách, ve 130. oddíle, čteme:

„Je zákon, neodvolatelně ustanovený v nebi před založením tohoto světa, na němž jsou všechna požehnání založena –

A když získáme jakékoli požehnání od Boha, je to skrze poslušnost onoho zákona, na němž je založeno.“ (NaS 130:20–21.)

V písmech zajisté neexistuje nauka, která by byla více zdůrazňována než ta o neměnných přikázáních Páně a jejich spojitosti s naším blahem a štěstím jakožto jednotlivců, rodin a celé společnosti. Existují absolutně platné morální zásady. Neposlušnost Božích přikázání nás bude vždy připravovat o Jeho požehnání. Tyto věci se nemění.

Ve světě, kde morální kompas společnosti selhává, znovuzřízené evangelium Ježíše Krista nikdy nezakolísá. A kolísat nesmějí ani kůly a sbory, ani rodiny, ani jednotliví členové. Nesmíme si vybírat přikázání, o kterých si myslíme, že je důležité je dodržovat – musíme brát v potaz všechna Boží přikázání. Musíme stát pevně a neochvějně, být zcela přesvědčeni o Boží stálosti a mít naprostou důvěru v Jeho zaslíbení.

Kéž jsme stále světlem na hoře, příkladem v dodržování přikázání, která se nikdy nezměnila a nikdy nezmění. Tak jako tato knížka povzbuzovala vojáky Svatých posledních dnů, aby zůstávali morálně silní v době války, kéž jsme i my v této válce posledních dnů majákem pro celou zemi a zvláště pro Boží děti, které usilují o Pánova požehnání. O tom svědčím ve jménu Ježíše Krista, amen.