Kněžství a osobní modlitba

President Henry B. Eyring

První rádce v Prvním předsednictvu

Bůh [nám může] udělit moc v kněžství v jakékoli situaci, v níž se můžeme ocitnout. Prostě je jen potřeba, abychom s pokorou prosili.

Jsem vděčný za důvěru, že mohu promlouvat k nositelům kněžství Božího po celé zemi. Vnímám závažnost této příležitosti, protože vím něco o důvěře, kterou ve vás Pán vkládá. Tím, že jste přijali kněžství, jste obdrželi právo mluvit a jednat ve jménu Božím.

Toto právo se stává skutečností jen tehdy, když obdržíte inspiraci od Boha. Teprve pak budete schopni mluvit v Jeho jménu. A teprve pak můžete jednat Jeho jménem. Možná si mylně myslíte: „To není tak těžké. Když mě někdy požádají o proslov nebo když budu potřebovat dát kněžské požehnání, mohu inspiraci získat.“ Nebo se mladý jáhen či učitel může spokojit s touto myšlenkou: „Až budu starší nebo až budu povolán jako misionář, pak budu vědět, co by Bůh řekl a co by udělal.“

Ale pomyslete na nějaký den, kdy musíte vědět, co by Bůh řekl a co by udělal. Ten den již přišel pro každého z nás – ať již máte v kněžství jakékoli povolání. V době druhé světové války jsem vyrůstal v misijním poli na východě Spojených států. Členové Církve bydleli daleko od sebe a benzín byl na příděl. Byl jsem jediným jáhnem v odbočce. Když členové přišli na postní a svědecké shromáždění k nám domů, odevzdávali obálky s postní obětí presidentovi odbočky.

Když mi bylo 13, přestěhovali jsme se do Utahu, kde jsme byli členy velkého sboru. Pamatuji si na svůj první úkol zajít ke členům domů a vybrat postní oběti. Podíval jsem se na jméno na jedné z obálek, kterou jsem dostal, a všiml jsem si, že příjmení bylo shodné s příjmením jednoho ze tří svědků Knihy Mormonovy. A tak jsem směle zaklepal na dveře. Otevřel muž, podíval se na mě, zamračil se a pak na mě vyštěkl, abych zmizel. Odcházel jsem se sklopenou hlavou.

To se stalo téměř před 70 lety, ale dosud si pamatuji pocit, který jsem toho dne měl u dveří onoho domu – že jsem měl něco říci nebo udělat. Kdybych se jen s vírou pomodlil, než jsem onoho dne vyrazil, možná bych byl inspirován, abych u dveří zůstal o chvilku déle, usmál se a řekl něco jako: „Moc rád vás poznávám. Děkuji vám za příspěvky, které jste vy a vaše rodina zaplatili v minulosti. Těším se, že vás uvidím opět příští měsíc.“

Kdybych toto řekl a udělal, možná by se ještě více rozčílil – a možná by se urazil. Ale dnes vím, jak bych se asi cítil já. Než abych při svém odchodu pociťoval smutek či selhání, pocítil bych v mysli a v srdci nejspíš jemnou pochvalu: „Dobře jsi to udělal.“

Každý z nás musí mluvit a jednat ve jménu Božím v okamžicích, kdy vlastní samotný úsudek bez inspirace nebude stačit. Tyto okamžiky mohou přijít tehdy, když není čas na přípravu. To se mi stává často. Stalo se mi to i před mnoha lety v nemocnici, kde mně a mému společníkovi jeden otec řekl, že mu lékaři sdělili, že jeho vážně zraněná tříletá dcera během několika minut zemře. Když jsem položil ruce na jediné místo na její hlavě, které nebylo obvázané, musel jsem vědět, jako Boží služebník, co chce Bůh udělat a říci.

Na mysl a na rty mi přišla slova, že bude žít. Lékař, který stál vedle mě, znechuceně zasupěl a požádal mě, abych se klidil z cesty. Vycházel jsem z nemocničního pokoje s klidným a láskyplným pocitem. Ona dívenka žila a během mého posledního dne v onom městě kráčela mezi lavicemi na shromáždění svátosti. Dosud si pamatuji, jakou radost a uspokojení jsem pociťoval díky tomu, co jsem ve službě Pánu řekl a udělal pro onu dívenku a její rodinu.

Rozdíl mezi pocitem v nemocnici a smutkem, když jsem jako jáhen odcházel od oněch dveří, vyplýval z toho, čemu jsem se naučil ohledně spojení modlitby s kněžskou mocí. Jako jáhen jsem tehdy ještě nevěděl, že moc mluvit a jednat v Božím jménu vyžaduje zjevení, a abychom toto zjevení získali, když ho potřebujeme, musíme se modlit a s vírou usilovat o společenství Ducha Svatého.

Večer předtím, než jsem šel pro postní oběť k oněm dveřím, jsem se pomodlil před spaním. Ale týdny a měsíce před oním telefonátem z nemocnice jsem se řídil vzorem modlitby a vynaložil jsem patřičné úsilí, o kterém učil president Joseph F. Smith a které Bohu umožní dát nám inspiraci nutnou k tomu, abychom měli moc v kněžství. Vyjádřil to jednoduše:

„Nemusíme k Němu volat mnoha slovy. Nemusíme Ho unavovat dlouhými modlitbami. To, co potřebujeme a co máme jako Svatí posledních dnů pro své vlastní dobro dělat, je často před Něho předstupovat, abychom Mu dosvědčili, že Ho máme na paměti a že jsme ochotni vzít na sebe Jeho jméno, dodržovat Jeho přikázání, konat spravedlivost; a že toužíme po tom, aby nám pomáhal Jeho Duch.“¹

A pak nám president Smith řekl, o co se máme modlit jakožto Jeho služebníci, kteří slíbili, že budou mluvit a jednat v Božím zastoupení. Řekl: „O co se modlíte? Modlete se, aby se k vám Bůh znal, aby vyslyšel vaše modlitby a aby vám požehnal svým Duchem.“²

Nejde ani tak o to, jaká slova použít, ale bude to vyžadovat trochu trpělivosti. Jedná se o takový postoj k Nebeskému Otci, kdy k Němu přistupujeme se záměrem, aby se k nám osobně znal. Je Bohem nad vším, Otcem všem, a přesto je ochoten věnovat zaměřenou pozornost jednomu svému dítěti. Právě proto možná Spasitel použil tato slova: „Otče náš, kterýž jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé.“³

Je snazší získat náležitý pocit uctivosti, když klečíte nebo skláníte hlavu, ale i méně formální modlitbou, či dokonce modlitbou v duchu se můžete přiblížit k Nebeskému Otci, což nejspíše bude zapotřebí často. Po většinu dne bude kolem vás hluk a lidé. Bůh slyší modlitby pronášené v duchu, ale možná se budete muset naučit nevpustit k sobě rušivé vlivy, protože okamžik, kdy se budete potřebovat spojit s Bohem, nemusí přijít ve chvílích klidu.

President Smith podotkl, že bude potřeba modlit se tak, aby se Bůh znal k vašemu povolání Mu sloužit. On již zná vaše povolání v každičkém detailu. Povolal vás, a když se k Němu budete ohledně svého povolání modlit, zjeví vám další věci, které máte poznat.⁴

Dám vám příklad toho, co by mohl udělat domácí učitel, když se modlí. Možná již víte, že máte:

„Navštěvovati příbytek každého člena nabádaje je, aby se modlili nahlas i v skrytu a konali všechny rodinné povinnosti. …

Vždy bdíti nad církví a býti s jejími členy a posilovati je;

A hleděti, aby v církvi nebyla žádná nepravost ani tvrdost jednoho ke druhému, ani lhaní, pomlouvání, ani zlé řeči;

A hleděti, aby se církev často shromažďovala, a také hleděti, aby všichni členové konali svou povinnost.“⁵

I pro zkušeného domácího učitele a jeho mladšího společníka je toto bez pomoci Ducha Svatého očividně nemožné. Pomyslete na rodiny, či dokonce jednotlivce, kterým jste byli povoláni sloužit. Lidský úsudek a dobré úmysly zkrátka nebudou stačit.

A tak se budete modlit o to, abyste poznali jejich srdce, abyste věděli, co schází v životě a v srdci lidí, které tak dobře neznáte a kteří ani nadšeně neusilují o to, abyste je znali. Budete potřebovat vědět, jak Bůh chce, abyste jim pomáhali, a jak to udělat co nejlépe a pociťovat přitom lásku, kterou k nim Bůh chová.

Právě proto, že máte tak důležité a obtížné kněžské povolání, president Smith doporučuje, abyste při modlitbě vždy Boha prosili, aby vám požehnal svým Duchem. Ducha Svatého nebudete potřebovat jen jednou, ale tolikrát, kolikrát vám Bůh dovolí, aby byl Duch vaším stálým společníkem. Právě proto se musíme vždy modlit o to, aby nás Bůh při naší službě Jeho dětem vedl.

Vzhledem k tomu, že nemůžeme dosáhnout svého kněžského potenciálu, aniž by s námi byl Duch, jste osobním terčem nepřítele veškerého štěstí. Dokáže-li vás pokoušet, abyste zhřešili, dokáže i snížit vaši schopnost nechat se vést Duchem, a tím oslabit vaši moc v kněžství. Právě proto president Smith řekl, že se máte vždy modlit, aby vás Bůh varoval a chránil před zlem.⁶

A Bůh nás varuje mnoha způsoby. Varování jsou součástí plánu spasení. Proroci, apoštolové, presidenti kůlů, biskupové a misionáři – ti všichni pozvedají varovný hlas, aby lidé mohli uniknout pohromám skrze víru v Ježíše Krista, pokání a uzavírání a dodržování posvátných smluv.

Vy, jako nositelé kněžství, máte být součástí varovného hlasu Páně. Je ale potřeba, abyste těchto varování sami dbali. Bez ochrany spočívající ve společenství Ducha Svatého v každodenním životě duchovně nepřežijete.

Musíte se o to modlit a usilovat o to. Jedině díky tomuto vedení budete moci najít svůj směr po těsné a úzké cestě vedoucí skrz mlhy zla. Duch Svatý bude vaším průvodcem, protože zjevuje pravdu, když studujete slova proroků.

Získat toto vedení bude vyžadovat něco více než jen příležitostné naslouchání a čtení. Budete se muset modlit a usilovat s vírou o to, abyste dokázali vpustit slova pravdy přímo do srdce. Musíte se modlit o to, aby vám Bůh požehnal svým Duchem, který vás povede k veškeré pravdě a ukáže vám správnou cestu. Právě takto vás bude varovat a dovede vás ke správné cestě ve vašem životě i v kněžské službě.

Generální konference nabízí skvělou příležitost k tomu, aby Pán posílil vaši schopnost sloužit v kněžství Božím. Můžete se připravit modlitbou, tak jak jste se určitě připravovali na tuto konferenci. Můžete připojit svou víru k těm, kteří se budou na této konferenci modlit. Budou se modlit o mnohá požehnání pro mnoho lidí.

Budou se modlit o to, aby na proroka, jakožto mluvčího Páně, spočinul Duch. Budou se modlit za apoštoly a všechny služebníky povolané Bohem. To zahrnuje i vás, od nejnověji vysvěceného jáhna až po zkušeného vysokého kněze, a některé z těch, starších i mladších, kteří možná brzy odejdou do duchovního světa, kde uslyší slova: „To dobře, služebníče dobrý a věrný.“⁷

Některé z těch, kteří tento pozdrav uslyší, to překvapí. Možná v království Božím na zemi nikdy nezastávali vysoký úřad. Někteří měli možná pocit, že z jejich úsilí vzešly jen malé výsledky nebo že některé příležitosti ke službě vůbec nedostali. Jiní mají možná pocit, že jejich čas pro službu byl v tomto životě kratší, než v jaký doufali.

To, co Pán bude považovat za podstatné, nebudou zastávané úřady ani odsloužený čas. Toto víme z Pánova podobenství o dělnících na vinici, kde mzda zůstala tatáž, bez ohledu na to, jak dlouho dělníci sloužili nebo kde. Budou odměněni za to, jak sloužili.⁸

Znám jednoho muže, drahého přítele, jehož služba na vinici smrtelnosti skončila včera ve 23:00. Již celé roky se léčil s rakovinou. Během těchto let léčení a hrozivých bolestí a obtíží přijal povolání konat týdenní setkání se členy svého sboru, kterým již děti odešly z domu, a být za tyto členy zodpovědný; byly mezi nimi i vdovy. Jeho povolání jim mělo pomoci najít útěchu ve společném setkávání a studiu evangelia.

Když mu sdělili poslední zasmušilou prognózu, že mu k životu zbývá jen krátká doba, jeho biskup byl pryč na služební cestě. O dva dny později poslal biskupovi zprávu prostřednictvím svého vedoucího skupiny vysokých kněží. O tomto svém úkolu řekl: „Vím, že biskup odjel, a tak se pouštím do akce. Zvažuji setkání naší skupiny příští pondělí. Dva členové nás mohou vzít na prohlídku Konferenčního centra. Potřebovali bychom pomoc několika členů, aby je tam dovezli, a několika skautů, kteří budou moci tlačit ty, co jsou na vozíku. Podle toho, kdo se přihlásí, možná budeme mít dost starších členů, kteří to zvládnou sami, ale bylo by dobré mít někoho v záloze pro případ potřeby. Mohl by to být také dobrý rodinný večer, na který budou moci pomocníci vzít i svou rodinu. Každopádně mi dejte vědět, než tento plán zveřejním. … Díky.“

A pak překvapil biskupa telefonátem. Aniž by co řekl o své situaci nebo o udatném úsilí ve svém pověření, zeptal se: „Bratře biskupe, mohu pro vás něco udělat?“ Jedině Duch Svatý mu mohl umožnit pocítit biskupovo břímě i tehdy, když jeho vlastní bylo tak drtivé. A jedině Duch mu mohl umožnit vytvořit plán, jak sloužit jeho bratrům a sestrám tak precizně, jak kdysi plánoval skautské akce, když byl mladý.

S modlitbou víry nám může Bůh udělit moc v kněžství v jakékoli situaci, v níž se můžeme ocitnout. Prostě je jen potřeba, abychom s pokorou prosili o to, aby nám Duch ukázal, co Bůh chce, abychom řekli a udělali, pak to udělali a dál byli hodni tohoto daru.

Vydávám svědectví, že Bůh Otec žije, miluje nás a slyší každou naši modlitbu. Vydávám svědectví, že Ježíš je žijící Kristus, díky jehož Usmíření je možné, abychom byli očištěni, a byli tak hodni společenství Ducha Svatého. Svědčím o tom, že s vírou a s pílí budeme moci jednoho dne uslyšet tato slova, která nám přinesou radost: „To dobře, služebníče dobrý a věrný.“⁹ Modlím se o to, abychom toto úžasné poděkování od Mistra, kterému sloužíme, získali. Ve jménu Ježíše Krista, amen.