Tam, kde se setkává spravedlnost, láska a milosrdenství
Starší Jeffrey R. Holland
Kvorum Dvanácti apoštolů
Ježíš Kristus trpěl, zemřel a vstal z mrtvých, aby nás mohl pozvednout k věčnému životu.
Bez bezpečnostních lan, popruhů či horolezecké výzbroje se dva bratři – Jimmy ve věku 14 let a John ve věku 19 let (což ovšem nejsou jejich pravá jména) – pokusili vylézt na kolmou stěnu kaňonu v oblasti Snow Canyon State Park v mém rodném jižním Utahu. Téměř na vrcholu svého namáhavého výlezu zjistili, že vyčnívající skalní římsa jim brání v tom, aby po několika posledních metrech stěnu zdolali. Nedokázali ji překonat, ale nyní již nemohli ani couvnout. Ocitli se v pasti. Po opatrném manévrování našel John dostatečnou oporu pro to, aby svého mladšího bratra vysadil do bezpečí na římsu. Neměl ale jak zvednout sám sebe. Čím více se snažil najít oporu pro své prsty nebo nohy, tím více začal do svalů dostávat křeče. Zachvátila ho panika a začal mít strach o svůj život.
John již neměl sílu se udržet o moc déle, a tak dospěl k tomu, že jedinou možností je pokusit se vyskočit kolmo nahoru a snažit se vyčnívající římsy zachytit. Podaří-li se mu to, mohl by se díky značné síle v rukou vytáhnout do bezpečí.
Vlastními slovy to popsal takto:
„Než jsem se pokusil vyskočit, řekl jsem Jimmymu, aby šel najít dostatečně silnou větev, kterou by mi podal, i když jsem věděl, že nic takového na onom skalnatém hřebenu není. Byla to jen zoufalá lest. Pokud by se mi výskok nezdařil, alespoň jsem si díky ní mohl být jistý tím, že mě můj mladší bratr neuvidí spadnout a zabít se.
Dal jsem mu dost času na to, aby mi zmizel z dohledu, naposledy jsem se pomodlil – aby členové mé rodiny věděli, že je mám rád, a aby se Jimmy v pořádku dostal domů – a pak jsem vyskočil. Měl jsem při odrazu tolik adrenalinu, že jsem vyskočil nad římsu téměř k úrovni loktů. Když se ale mé ruce dotkly země, nenahmatal jsem nic než sypký písek na ploché skále. Dosud si pamatuji ten pocit, když jsem nahmatal jen písek a visel jsem tam, aniž bych se mohl čehokoli chytit – žádná hrana, žádný hrbolek, nic k zachycení ani k uchopení. Cítil jsem, jak mi ruce pomalu sjíždějí po písečném povrchu. Věděl jsem, že to je můj konec.
Pak ale náhle, jako úder blesku v letní bouřce, se odněkud nad okrajem skalního převisu vynořily dvě ruce a chytly mě za zápěstí se silou a odhodláním, které neodpovídaly jejich velikosti. Můj věrný mladý bratr se nevydal hledat žádnou fiktivní větev. Měl tušení, co se chystám udělat, a tak se nehnul z místa ani o píď. Zkrátka jen čekal, potichu a téměř bez dechu, protože dobře věděl, že budu natolik pošetilý, že se o ten výskok pokusím. A když jsem vyskočil, chytil mě, držel mě a nenechal mě spadnout. Tyto silné paže mého bratra mi onoho dne, kdy jsem bezmocně visel nad převisem a byl bych se dozajista zabil, zachránily život.“1
Milovaní bratři a sestry, dnes je velikonoční neděle. I když máme pamatovat vždy (jak to slibujeme každý týden v modlitbách svátosti), je právě tento den nejposvátnějším dnem roku, neboť si připomínáme bratrské ruce a odhodlané paže, které se natáhly do propasti smrti, aby nás zachránily z našich pádů a poklesků, z našich strastí a hříchů. Na pozadí tohoto příběhu, který vyprávěla rodina Johna a Jimmyho, vyjadřuji svou vděčnost za Usmíření a Vzkříšení Pána Ježíše Krista a vzdávám hold událostem v tomto nadpozemském plánu Božím, jež vedly k lásce, kterou nám Ježíš nabízí,2 a jež dávají této lásce smysl.
V naší stále světštější společnosti není běžné ani moderní mluvit o Adamovi a Evě nebo o zahradě Eden, ani o pádu do smrtelnosti, který se „naštěstí“ stal. Nicméně prostou pravdou zůstává to, že Kristovo Usmíření a Vzkříšení nemůžeme plně pochopit a že nebudeme schopni dostatečně docenit ani jedinečný účel Jeho narození či Jeho smrti – jinak řečeno, neexistuje způsob, jak opravdu oslavit Vánoce či Velikonoce – bez porozumění tomu, že skutečně existovali Adam a Eva, kteří padli ze skutečného Edenu, se všemi důsledky, které tento pád přinesl.
Neznám detaily toho, co se na této planetě stalo před touto událostí, ale vím, že tito dva byli stvořeni rukou Boží, aby na určitý čas žili sami v rajském prostředí, kde lidé ani neumírali, ani neměli rodiny, a že skrze určitý sled rozhodnutí přestoupili přikázání Boží, kvůli kterým museli svou zahradu opustit, ale díky nimž jim bylo umožněno mít ještě předtím, než budou čelit fyzické smrti, děti.3 A aby jejich situace byla ještě strastiplnější a složitější, měl jejich přestupek i duchovní důsledky – odřízl je na věky z přítomnosti Boží. Kvůli tomu, že jsme se narodili do tohoto padlého světa, a kvůli tomu, že i my přestupujeme zákony Boží, jsme byli rovněž odsouzeni k týmž trestům, kterým čelili Adam s Evou.
Jak žalostná situace! Celá lidská rasa ve volném pádu – každý muž, žena a dítě fyzicky padají k trvalé smrti a duchovně se noří k věčným mukám. Má snad takto vypadat život? Má snad toto představovat velkolepé finále lidského prožitku? Visíme snad všichni v chladném kaňonu někde v netečném vesmíru a každý z nás hledá něco, na co by si mohl stoupnout, každý z nás se snaží najít něco, čeho by se mohl chytnout – a přitom prsty nedokážeme nahmatat nic než kluzký písek, není nic, co by nás mohlo zachránit, nic, čeho bychom se mohli podržet, natož aby se něco mohlo podržet nás? Je snad jediným účelem našeho života bezvýznamný existenciální prožitek – zkrátka jen vyskočit co nejvýše, držet se předepsaných sedm desítek let a pak se pustit a spadnout a padat na věky?
Odpovědí na tyto otázky je jednoznačné a věčné ne! Společně s dávnými i novodobými proroky svědčím o tom, že „vše bylo učiněno moudrostí toho, který zná vše“.4 A tak od okamžiku, kdy naši první rodiče vykročili ze zahrady Eden, Bůh a Otec nás všech, očekávaje rozhodnutí, které Adam s Evou učinili, vyslal samotné anděly nebes, aby jim – a po všechny věky až k nám – hlásali, že celý tento sled událostí byl navržen pro naše věčné štěstí. Bylo to součástí Jeho božského plánu, který zajistil Spasitele, samotného Syna Božího, dalšího „Adama“, jak Ho apoštol Pavel později nazval,5 který přijde v zenitu času, aby usmířil přestupek Adama prvního. Toto Usmíření dosáhne úplného vítězství nad fyzickou smrtí a bezpodmínečně daruje vzkříšení každému člověku, který se kdy narodil nebo narodí na tento svět. A také milosrdně zajistí odpuštění osobních hříchů všech lidí, od Adama až do konce světa, pod podmínkou pokání a poslušnosti božských přikázání.
Jako jeden z Jeho vysvěcených svědků prohlašuji dnešního velikonočního dopoledne, že oním Spasitelem světa, oním posledním Adamem,6 Původcem a Dokonavatelem naší víry, Alfou a Omegou věčného života, byl a je Ježíš Nazaretský. „Nebo jakož v Adamovi všickni umírají, tak i skrze Krista všickni obživeni budou,“7 prohlásil Pavel. A jak pronesl prorok a patriarcha Lehi: „Adam padl, aby lidé mohli býti. … A Mesiáš přichází v plnosti času, aby mohl děti lidské z pádu vykoupiti.“8 A prorok Jákob z Knihy Mormonovy, nejobsáhleji ze všech, učil v rámci svého dvoudenního kázání o Usmíření Ježíše Krista, že „vzkříšení musí nezbytně přijíti … kvůli pádu“.9
A tak dnes oslavujeme dar vítězství nad každým pádem, který jsme kdy zažili, nad každou strastí, kterou jsme kdy poznali, nad každou sklíčeností, kterou jsme kdy pociťovali, nad každou obavou, kterou jsme kdy měli – nemluvě o našem vzkříšení ze smrti a o odpuštění našich hříchů. Toto vítězství je nám dostupné díky událostem, které se staly před více než dvěma tisíciletími v Jeruzalémě během víkendu, jako je tento.
Počínaje duchovními mukami v zahradě getsemanské, přes Ukřižování na kříži na Kalvárii a konče onoho krásného nedělního rána uvnitř darované hrobky jeden bezhříšný, čistý a svatý muž, Syn samotného Boha, udělal to, co neudělal žádný jiný již zesnulý člověk, a ani udělat nemohl. Svou vlastní mocí vstal z mrtvých, aby Jeho tělo již nebylo nikdy odděleno od Jeho ducha. Ze své vlastní vůle sňal pohřební plátno, do něhož byl zabalen, a pečlivě položil pohřební roušku, kterou byla přikryta Jeho tvář, na oddělené místo,10 jak se píše v písmech.
Tento sled událostí týkajících se Usmíření a Vzkříšení o prvních Velikonocích představuje nejdůležitější okamžik, nejštědřejší dar, nejmučivější bolest a nejvznešenější projev čisté lásky, která kdy byla v historii tohoto světa projevena. Ježíš Kristus, Jednorozený Syn Boží, trpěl, zemřel a vstal z mrtvých, aby nás mohl, jako blesk v letní bouřce, zachytit, zatímco padáme, a držet svou mocí a pak nás skrze naši poslušnost Jeho přikázání pozvednout k věčnému životu.
O těchto Velikonocích děkuji Jemu a Otci, který nám Ho dal, za to, že Ježíš dál stojí vítězně nad smrtí, i když stojí na nohou, ve kterých jsou rány. O těchto Velikonocích děkuji Jemu a Otci, který nám Ho dal, za to, že Ježíš nám nadále nabízí svou nekonečnou milost, i když ji nabízí rukama, v jejichž dlaních a zápěstích jsou rány. O těchto Velikonocích děkuji Jemu a Otci, který nám Ho dal, za to, že můžeme zpívat před zahradou potřísněnou krvavým potem, před křížem s přibitými hřeby a před slavnostně prázdným hrobem:
Jak úžasný, jak nádherný a jak dokonalý
je velkolepý plán vykoupení,
v němž se v božské harmonii
setkává spravedlnost, láska a milosrdenství!11
V posvátném jménu vzkříšeného Pána Ježíše Krista, amen.