Naplňujme svůj domov světlem a pravdou
Cheryl A. Esplinová
Druhá rádkyně v generálním předsednictvu Primárek
Pokud máme my a naše rodina odolat tlakům světa, musíme být naplněné světlem a pravdou evangelia.
Když jsem poslouchala tyto rodiny, jak učí posvátné pravdě, že „rodina je Boží dar“, naplnilo se mi srdce Duchem.1 Inspirující hudba je jedním z mnoha způsobů, jak můžeme pociťovat Ducha, který k nám šeptá a naplňuje nás světlem a pravdou.
Představa, že jsem naplněna světlem a pravdou, se pro mě stala zvlášť důležitou díky jednomu zážitku před mnoha lety. Navštívila jsem shromáždění, kde členky generální komise Mladých žen učily, jak vytvořit duchovně silné rodiny a domovy. Jedna vedoucí Mladých žen toto znázornila tím, že vzala dvě plechovky s limonádou. V jedné ruce měla plechovku prázdnou a v druhé neotevřenou, plnou limonády. Nejprve stiskla prázdnou plechovku; ta se začala ohýbat a pak se pod tlakem zbortila. Poté druhou rukou stiskla plechovku neotevřenou. Zůstala nepoškozená. Neohýbala se ani se nezbortila jako ta prázdná – protože byla naplněná.
Tuto ukázku jsme přirovnaly k našemu osobnímu životu a našemu domovu a rodině. Když jsme naplněné Duchem a pravdou evangelia, máme schopnost odolat vnějším silám světa, jež nás obklopují a doléhají na nás. Když však duchovně naplněné nejsme, nemáme vnitřní sílu odolávat vnějšímu tlaku, a když na nás síly doléhají, můžeme se zbortit.
Satan ví, že pokud máme my a naše rodina odolat tlakům světa, musíme být naplněné světlem a pravdou evangelia. A tak se celou svou mocí snaží rozředit, zkomolit a zničit pravdy evangelia a udržet nás od této pravdy stranou.
Mnohé z nás jsou pokřtěné a obdržely dar Ducha Svatého, jehož úkolem je zjevovat pravdu všech věcí a této pravdě učit.2 S právem na tento dar přichází zodpovědnost vyhledávat pravdu, žít podle pravdy, kterou jsme poznaly, a dělit se o ni a hájit ji.
Jedním z míst, kde se lze nejlépe snažit být naplněné světlem a pravdou, je náš domov. Slova v refrénu písně, kterou jsme slyšely, nám připomínají, že „Bůh rodinu nám dal, to aby se v ní každý z nás lepším stal“.3 Rodiny jsou Pánovou dílnou na zemi, jež nám pomáhá učit se evangeliu a žít podle něj. Do rodiny přicházíme s posvátnou povinností vzájemně se duchovně posilovat.
Silné věčné rodiny a Duchem naplněné domovy nevznikají jen tak. Vyžaduje to velké úsilí, čas a to, aby každý člen rodiny vykonával svůj díl práce. Každá rodina je jiná, ale každá rodina, kde byť jen jeden člen hledá pravdu, může mít velký význam.
Stále je nám doporučováno, abychom prohlubovaly duchovní poznání skrze modlitbu a studium písem a slov žijících proroků a přemítáním o nich. President Dieter F. Uchtdorf ve svém proslovu na generální konferenci o získávání svědectví o světle a pravdě řekl:
„Věčný a všemocný Bůh … bude promlouvat k lidem, kteří k Němu přijdou s upřímným srdcem a s opravdovým záměrem.
Bude k nim promlouvat ve snech, ve viděních, v myšlenkách a pocitech.“
President Uchtdorf pokračoval: „Bohu na vás záleží. Bude vám naslouchat a bude odpovídat na vaše osobní otázky. Odpovědi na vaše otázky budou přicházet Jeho vlastním způsobem a v Jeho vlastním čase, a proto je třeba, abyste se naučili naslouchat Jeho hlasu.“4
Tyto rady dokládá jeden krátký příběh z rodinné historie.
Před několika měsíci jsem četla svědectví sestry svého pradědečka – Elizabeth Staheli Walkerové. Jako dítě emigrovala Elizabeth se svou rodinou ze Švýcarska do Ameriky.
Po sňatku bydleli s manželem v Utahu u hranic s Nevadou, kde provozovali poštovní stanici. Jejich domov byl zastávkou pro cestující. Ve dne v noci museli být připraveni uvařit jim něco k jídlu. Byla to těžká a vyčerpávající práce a oni měli jen málo odpočinku. Ale to, co Elizabeth trápilo nejvíce, byly rozhovory lidí, s nimiž se setkávali.
Elizabeth řekla, že až do té doby vždy považovala za samozřejmost, že Kniha Mormonova je pravdivá, že Prorok Joseph Smith byl oprávněn Bohem udělat to, co udělal, a že jeho poselství bylo plánem života a spasení. Ale to, s čím se v životě setkávala, jí tuto víru neposilovalo.
Někteří cestující, kteří se u nich zastavili, byli sečtělí, vzdělaní a inteligentní lidé a u stolu si vždy povídali o tom, že Joseph Smith byl „prohnaný podvodník“, který Knihu Mormonovu napsal sám a pak ji prodával, aby na tom vydělal. Chovali se tak, jako kdyby myslet si cokoli jiného bylo pošetilé, a tvrdili, že „mormonismus je pouhý žvást“.
Elizabeth se kvůli všem těmto rozhovorům cítila izolovaně a osaměle. Nemohla si s nikým popovídat, neměla čas ani na modlitbu – ačkoli se modlila alespoň při práci. Příliš se bála říci něco těm, kteří její náboženství zesměšňovali. Řekla, že neví, zda tito lidé nemluví pravdu, a měla pocit, že kdyby se pokusila obhájit svou víru, tak to nedokáže.
Později se Elizabeth s rodinou přestěhovala. Řekla, že pak měla více času přemýšlet a nebyla neustále něčím rušena. Často chodila do sklepa a modlila se k Nebeskému Otci ohledně toho, co ji trápilo – ohledně slov zdánlivě inteligentních lidí, kteří říkali, že evangelium je jen žvást, a o Josephu Smithovi a Knize Mormonově.
Jednou v noci měla Elizabeth sen. Vyprávěla: „Zdálo se mi, že stojím u úzké vozové cesty, jež vedla podél úpatí nízkého pahorku, a asi v polovině svahu jsem uviděla nějakého muže, jak se dívá dolů a něco říká, nebo se zdálo, že říká, mladíkovi, jenž klečí a naklání se nad otvorem v zemi. Měl natažené ruce a vypadalo to, jako kdyby se pro něco do toho otvoru natahoval. Viděla jsem kamenný poklop, jenž vypadal, že ho někdo odsunul z otvoru, nad nímž se mladík nakláněl. Na cestě bylo mnoho lidí, ale zdálo se, že o ony dva muže na svahu pahorku se nikdo ani trochu nezajímá. Na tom snu bylo něco, co na mě tak zvláštně zapůsobilo, že jsem se ihned probudila; … nedokázala jsem o tomto snu nikomu říci, ale byla jsem přesvědčena, že to byl anděl Moroni [dávající pokyny] chlapci Josephovi v době, kdy získal desky.“
Na jaře roku 1893 se Elizabeth vydala do Salt Lake City na zasvěcení chrámu. Svůj zážitek popsala takto: „Uvnitř jsem uviděla tentýž obraz, který jsem viděla ve snu – myslím, že to bylo na okně z barevných sklíček. Jsem přesvědčena, že pokud bych sama viděla pahorek Kumora, nevypadal by opravdověji. Jsem přesvědčena, že mi ve snu bylo ukázáno, jak anděl Moroni předává Josephu Smithovi [zlaté] desky.“
Mnoho let po tomto snu a několik měsíců před svou smrtí obdržela Elizabeth ve věku téměř 88 let mocné vnuknutí. Uvedla: „Napadla mě myšlenka tak jasná, … jako by mi ji někdo řekl: … ‚Nepohřbívej své svědectví do země.‘“5
Elizabethiny potomci čerpají sílu z jejího svědectví i po několika generacích. Tak jako ona žijeme i my ve světě mnoha pochybovačů a kritiků, kteří se vysmívají a protiví pravdám, jež považujeme za drahocenné. Můžeme slýchat matoucí příběhy a rozporuplná poselství. Tak jako Elizabeth se i my musíme ze všech sil držet jakéhokoli světla a pravdy, jež v současnosti máme, zvláště v obtížných situacích. Odpovědi na naše modlitby možná nepřijdou nijak výrazným způsobem, ale musíme vyhledávat klidné okamžiky, abychom mohly usilovat o další světlo a pravdu. A když je obdržíme, je naší zodpovědností podle nich žít, dělit se o ně a hájit je.
Zanechávám vám svědectví, že vím, že když budeme naplňovat své srdce a domov Spasitelovým světlem a pravdou, budeme mít vnitřní sílu na zvládnutí každé situace. Ve jménu Ježíše Krista, amen.
Poznámka: Sestra Esplinová byla 4. dubna 2015 uvolněna jako druhá rádkyně v generálním předsednictvu Primárek a byla jí vyjádřena podpora jako první rádkyni.