Rodina je Boží dar
Carole M. Stephensová
První rádkyně v generálním předsednictvu Pomocného sdružení
Každá z nás patří do rodiny Boží a je v ní potřebná.
Je snad něco krásnějšího a hlubšího než prosté a čisté pravdy evangelia podané v písni z Primárek? A vy, všechny dívky z Primárek, které jste dnes zde, tuto píseň, o níž budu mluvit, znáte. Učily jste se ji vloni pro vystoupení Primárek.
Ve slovech písně „Rodina je Boží dar“1 – kterou jsme zpívaly na začátku shromáždění – si připomínáme čistou nauku. Učíme se nejen tomu, že rodina je Boží dar, ale že každá z nás je součástí Boží rodiny.
První řádek této písně nás učí: „Náš Otec svou rodinu má a já i ty jsme Jeho milované děti.“ Z prohlášení o rodině se dozvídáme: „V předsmrtelné říši duchovní synové a dcery znali Boha a uctívali Ho jako svého Věčného Otce.“ V této říši jsme se učily o své věčné ženské identitě. Věděly jsme, že každá z nás je milovaná „dcera nebeských rodičů“.2
Náš příchod do smrtelnosti na zemi tyto pravdy nezměnil. Každá z nás patří do rodiny Boží a je v ní potřebná. Pozemské rodiny vypadají různě. A i když se ze všech sil snažíme vytvářet silné tradiční rodiny, členství v rodině Boží nezávisí na žádném jiném stavu – manželském, rodičovském, finančním, společenském, ba ani na tom, který zveřejňujeme na sociálních sítích.
Zkrátka patříme do rodiny Boží. „Jsme dcery našeho Nebeského Otce, který nás miluje, a my milujeme Jeho.“3
Druhý řádek písně dál rozvíjí ten první. „Narození je cesta sem, na zem“, kde máme žít a učit se v rodinách.
V předsmrtelném životě jsme se dozvěděly, že budeme potřebovat období smrtelnosti. Přijaly jsme „plán [Nebeského Otce], podle kterého Jeho děti mohou obdržet hmotné tělo a získat pozemskou zkušenost, aby pokročily směrem k dokonalosti a nakonec naplnily své božské určení jako dědicové věčného života“.4
Starší Richard G. Scott vysvětlil, že „v předsmrtelném světě jsme se učili, že sem přijdeme za účelem toho, abychom byli zkoušeni, prověřováni a podrobeni zátěži“.5 Tato zátěž má tolik podob, kolik je jedinců, kteří jsou jí podrobeni. Nikdy jsem nemusela projít rozvodem, bolestí a nejistotou opuštěného dítěte nebo zodpovědnostmi spojenými s životem osamocené matky. Nezakusila jsem smrt dítěte, neplodnost, ani přitažlivost k osobám stejného pohlaví. Nemusela jsem snášet týrání, chronickou nemoc či závislost. Toto nebyla příležitost pro zátěž, jíž jsem byla podrobena.
Právě teď si některé z vás říkají: „Sestro Stephensová, vy nám prostě nerozumíte!“ A já odpovídám, že máte asi pravdu. Nerozumím zcela vašim těžkostem. Ale skrze své osobní zkoušky a strasti – ty, které přivedly na kolena mě – jsem se dobře obeznámila s Tím, kdo rozumí, s Tím, který znal trápení,6 který to vše prožil a který tomu všemu rozumí. A navíc jsem zažila a zažívám všechny tyto zkoušky smrtelnosti, které jsem zmínila, z pohledu dcery, matky, babičky, sestry, tety a přítelkyně.
My, jako dcery Boží dodržující smlouvy, nemáme jen příležitost poučit se ze svých těžkostí – máme i možnost sjednotit se v empatii a soucitu, když pomáháme ostatním členům Boží rodiny v jejich starostech, jak jsme to skrze smlouvu slíbily.
Když tak činíme, začneme také rozumět a důvěřovat tomu, že Spasitel zná těžkosti spojené s touto cestou a může nás provést jakýmikoli smutky a zklamáními, jež mohou přijít. On je ta pravá láska a Jeho láska „vytrvá na věky“7 – částečně skrze nás, když Ho následujeme.
Jako dcery Boží a učednice Ježíše Krista pak „jednáme podle oněch náklonností, které nám Bůh zasadil“ do srdce.8 Okruh našeho vlivu se neomezuje jen na členy naší vlastní rodiny.
Nedávno jsem měla možnost setkat se se sestrou Yazzieovou z Arizonského kůlu Chinle v jejím indiánském obydlí. Když mě u sebe přivítala, jako první jsem si na zdech a na stolech všimla mnoha zarámovaných fotografií členů rodiny a misionářů. A tak jsem se zeptala: „Sestro Yazzieová, kolik máte vnoučat?“
Překvapená mou otázkou pokrčila rameny. Její odpověď mě zmátla, a tak jsem se podívala na její dceru, sestru Yellowhairovou, která odvětila: „Ona neví, kolik má vnoučat – my je nepočítáme. Všechny děti jí říkají babičko – je babičkou pro všechny.“
Sestra Yazzieová neomezuje svou lásku a vliv jen na svou biologickou rodinu. Chápe, co to znamená rozšiřovat okruh svého vlivu, zatímco koná dobro a žehná členům rodiny Boží, pečuje o ně a chrání je. Chápe, že „kdykoli žena posiluje víru dítěte, přispívá k síle rodiny – nyní i v budoucnu“.9
Třetí řádek písně dál vysvětluje účel naší smrtelnosti: „Bůh rodinu nám dal, to aby se v ní každý z nás lepším stal.“ Spasitel učil: „Buďte jedno; a nejste-li jedno, nejste moji.“10 Prohlášení o rodině nás učí, že jako milované duchovní dcery nebeských rodičů máme božskou podstatu, věčnou identitu a účel. Bůh si přeje, abychom byly jedno. Bůh potřebuje, abychom byly jedno – jako dcery dodržující smlouvy, sjednocené v rozmanitosti osobních životů,11 jež si přejí naučit se všemu potřebnému, aby se mohly vrátit do Jeho přítomnosti a být k Němu připečetěny jako součást Jeho věčné rodiny.
„Posvátné obřady a smlouvy, které lze obdržet ve svatých chrámech, umožňují jedincům vrátit se do přítomnosti Boží a rodinám umožňují, aby byly sjednoceny na věčnost.“12 Obřady, které jsme přijaly, a smlouvy, které jsme uzavřely při křtu a ve svatém chrámu, spojují rodinu Boží na obou stranách závoje – spojují nás s naším Otcem skrze Jeho Syna, jenž se modlil: „Aby všickni jedno byli, jako ty, Otče, ve mně, a já v tobě, aby i oni v nás jedno byli.“13
Věnujeme-li ve smrtelnosti čas studiu a uplatňování Spasitelova učení, stáváme se více takovými, jako je On. Začínáme chápat, že On je ta cesta – jediná cesta, kterou můžeme překonat těžkosti smrtelnosti, být uzdraveny a vrátit se do nebeského domova.
Poslední řádek oné písně nás vrací na začátek: „Z lásky nám tak požehnal – rodina je Boží dar.“ Otcův plán pro Jeho děti je plánem lásky. Je to plán na sjednocení Jeho dětí – Jeho rodiny – s Ním. Starší Russell M. Nelson učil: „Nebeský Otec si pro své děti přeje jen dvě věci …: nesmrtelnost a věčný život, ‚což znamená vrátit se k Němu domů a žít s Ním‘.“14 Tato přání lze naplnit jen tehdy, když i my sdílíme lásku, kterou Nebeský Otec chová ke své rodině, tím, že se zajímáme o druhé a dělíme se s nimi o Jeho plán.
Před dvaceti lety členové Prvního předsednictva a Kvora Dvanácti apoštolů oslovili celý svět, když vydali prohlášení o rodině. Útoků na rodinu od té doby stále přibývá.
Máme-li úspěšně plnit posvátné zodpovědnosti jako dcery Boží, musíme chápat věčný význam těchto pravd o plánu Nebeského Otce pro Jeho rodinu a osobní zodpovědnost učit těmto pravdám druhé. President Howard W. Hunter vysvětlil:
„Je velmi zapotřebí, aby se ženy v Církvi spojily a společně stály za bratry a po jejich boku a přehradily příliv zlovolnosti, jež nás obklopuje, a aby nesly kupředu toto dílo našeho Spasitele. …
… A tak vás snažně prosíme, abyste působily svým mocným vlivem ve věci dobra při posilování rodin, Církve a společnosti.“15
Sestry, patříme do Boží rodiny. Jsme milovány. Je nás zapotřebí. Máme Bohem daný účel, práci, místo a roli v Církvi a v království Božím a v Jeho věčné rodině. Víte hluboko v srdci, že Nebeský Otec vás miluje a přeje si, abyste vy i ti, které máte rády, byli s Ním? Tak, jak jsou „Nebeský Otec a Jeho Syn Ježíš Kristus dokonalí …, tak mají i dokonalou naději ohledně nás“.16 Jejich plán pro nás je dokonalý a jejich zaslíbení jsou jistá. O těchto pravdách vděčně svědčím ve jménu Ježíše Krista, amen.