Svatí posledních dnů se nepřestávají snažit
Starší Dale G. Renlund
Sedmdesátník
Když se snažíme, vytrváváme a pomáháme druhým činit totéž, jsme opravdoví Svatí posledních dnů.
Drazí bratři a sestry, v prosinci 2013 svět truchlil nad smrtí Nelsona Mandely. Mandela se po 27 letech věznění za roli, kterou sehrál v boji proti apartheidu, stal prvním demokraticky zvoleným presidentem Jihoafrické republiky. Bylo pozoruhodné, že odpustil svým věznitelům. Byl všeobecně ctěn a uznáván.1 Mandela často odmítal pocty se slovy: „Nejsem svatý – pokud tedy za svaté nepovažujete hříšníky, kteří se nepřestávají snažit.“2
Tato slova – že svatí jsou hříšníci, kteří se nepřestávají snažit – by měla být pro členy Církve ujištěním a povzbuzením. Přestože se nám říká „Svatí posledních dnů“, někdy sebou při této zmínce trhneme. Slovo Svatí se obvykle užívá k označení těch, kteří dosáhli povzneseného stavu svatosti, či dokonce dokonalosti. A my jsme si dokonale vědomi své nedokonalosti.
Naše náboženství nás však učí, že se můžeme stát dokonalými tím, že se budeme opakovaně cele spoléhat na nauku Kristovu – uplatňovat v Něho víru, činit pokání, přijímat svátost na obnovení smluv a požehnání křtu a získávat ve větší míře Ducha Svatého jako stálého společníka. Když to budeme činit, staneme se více takovými, jako je Kristus, a budeme schopni vytrvat do konce – se vším, co s tím souvisí.3 Vyjádřeno méně formálně: Bohu mnohem více záleží na tom, kdo jsme a kým se stáváme, než na tom, kým jsme byli kdysi.4 Chce, abychom se nepřestávali snažit.
Komedie Jak se vám líbí od anglického dramatika Williama Shakespeara líčí dramatickou změnu v životě jedné z postav. Starší bratr se pokouší nechat zabít svého mladšího bratra. Přestože o tom mladší bratr ví, zachraňuje svého zlovolného bratra od jisté smrti. Když se onen starší bratr dozvídá o tomto nezaslouženém slitování, zcela a navždy se změní a projde „obrácením“, jak to sám nazývá. Později k tomuto staršímu bratru přichází několik žen a ptají se: „Což jsi to nebyl ty, kdo tak často osnoval vraždu [svého bratra]?“
Starší bratr odpovídá: „Byl jsem to, však ne takový, jak jsem teď. Nestydím se vám říci, čím jsem byl, neboť mé obrácení je tak sladké, když jsem tím, čím jsem.“5
My, díky Božímu milosrdenství a Usmíření Ježíše Krista, takovou změnu nevnímáme jen jako literární fikci. Pán skrze Ezechiela řekl:
„Aniž bezbožný v své bezbožnosti padne, v kterýž by se den odvrátil od bezbožnosti své. …
Odvrátí-li se od hříchu svého, a činiti bude soud a spravedlnost;
Což v zástavě jest, navrátí-li …, což vydřel, nahradí-li, v ustanoveních života bude-li choditi, nečině nepravosti: jistě že bude živ. …
Žádní hříchové jeho, jimiž hřešil, nebudou mu zpomínáni; soud a spravedlnost činil.“6
Bůh nám ve svém milosrdenství slibuje, že nám odpustí, budeme-li činit pokání a odvrátíme-li se od zlovolnosti – dokonce natolik, že naše hříchy ani nezmíní. Neboť díky Kristovu Usmíření a díky pokání se můžeme podívat na své minulé skutky a říci: „Byl jsem to, však ne takový, jak jsem teď.“ Bez ohledu na to, jak byly zlovolné, můžeme říci: „Takový jsem byl. Ale ten zlovolný člověk z minulosti již není tím, kým jsem dnes.“7
President Thomas S. Monson učil: „Jeden z největších darů, které nám Bůh dává, je radost z dalšího pokusu, protože žádné selhání nemusí nikdy být konečné.“8 Dokonce i když hřešíme vědomě a úmyslně nebo opakovaně čelíme selhání a zklamání, ve chvíli, kdy se rozhodneme zkusit začít znovu, nám může Kristovo Usmíření pomoci. A musíme pamatovat na to, že ten, kdo nám říká, že jsme zašli tak daleko, že to máme rovnou vzdát, není Duch Svatý.
Přání Boha, aby se Svatí posledních dnů nepřestávali snažit, rovněž sahá dál než jen k překonávání hříchu. Ať již trpíme kvůli bouřlivým vztahům, ekonomickým problémům, nemocem či v důsledku hříchů někoho jiného, Spasitelovo nekonečné Usmíření dokáže uzdravit dokonce – a možná hlavně – ty, kteří trpí nevinně. On dokonale rozumí tomu, jaké to je trpět nevinně v důsledku přestupků druhých. Jak bylo prorokováno, Spasitel „uvá[že] rány skroušených srdcem, … [dá] … okrasu místo popela, olej [veselení] místo smutku, oděv chvály místo ducha sevřeného“.9 Ať přijde cokoli, Bůh očekává, že s Jeho pomocí se Svatí posledních dnů nepřestanou snažit.
Stejně jako se Bůh raduje, když se nevzdáváme, je zklamaný, když si nevšímáme toho, že i druzí se snaží. Naše drahá přítelkyně Thoba se podělila o to, jak získala toto ponaučení od své matky Julie. Julia a Thoba byly mezi prvními černošskými obrácenými v Jihoafrické republice. Jakmile skončil režim apartheidu, mohli černí i bílí členové Církve navštěvovat shromáždění společně. Pro mnohé lidi představovala tato rovnoprávná komunikace mezi rasami novinku a výzvu. Jednou, když byly Julia a Thoba na shromáždění, měly pocit, že s nimi někteří bílí členové nejednají příliš laskavě. Když odešly, Thoba si své matce hořce postěžovala. Julia klidně naslouchala, dokud Thoba nedala průchod své frustraci. Pak řekla: „Thobo, Církev je jako velká nemocnice, a každý z nás má jinou nemoc. Do Církve si chodíme pro pomoc.“
V Juliiných slovech se odráží cenná myšlenka. Nejenže musíme být tolerantní, zatímco druzí pracují na svých vlastních neduzích, ale musíme být laskaví, trpěliví, být jim oporou a mít pro ně pochopení. Když nás Bůh povzbuzuje, abychom se nepřestávali snažit, očekává od nás, že dáme ostatním prostor činit totéž, jejich vlastním tempem. Usmíření vstoupí do našeho života v ještě větší míře. Pak poznáme, že bez ohledu na vzájemné rozdíly, jež vnímáme, potřebujeme všichni totéž nekonečné Usmíření.
Před několika lety byl úžasný mladý muž jménem Curtis povolán sloužit na misii. Byl to ten typ misionáře, o jakého se každý president misie modlí. Pracoval soustředěně a usilovně. V jedné chvíli mu byl přidělen misionářský společník, který byl nezralý, společensky neobratný a nebyl z těch, kteří s nadšením dotahují úkoly do konce.
Jednou, při jízdě na kole, se Curtis ohlédl a uviděl, že jeho společník z nějakého nevysvětlitelného důvodu slezl z kola a jde pěšky. Curtis tiše sdělil Bohu, jak je frustrován tím, že má na krku společníka, kterého musí do všeho strkat, aby bylo možné vůbec něčeho dosáhnout. O pár okamžiků později měl silný dojem, jako by mu Bůh říkal: „Víš, Curtisi, ve srovnání se mnou není mezi vámi dvěma zas až takový rozdíl.“ Curtis zjistil, že musí mít se svým nedokonalým společníkem, který se však snaží po svém, trpělivost.
Chtěl bych nás všechny vyzvat, abychom zhodnotili svůj život, činili pokání a nepřestávali se snažit. Nesnažíme-li se, jsme jen hříšníci posledních dnů; nezvládáme-li vytrvat, jsme poražení posledních dnů; a nedovolujeme-li druhým, aby se snažili, pak jsme jen pokrytci posledních dnů.10 Když se snažíme, vytrváváme a pomáháme druhým činit totéž, jsme opravdoví Svatí posledních dnů. Když se budeme měnit, zjistíme, že Bohu opravdu mnohem více záleží na tom, kdo jsme a kým se stáváme, než na tom, kým jsme kdysi byli.11
Jsem hluboce vděčný za Spasitele, za Jeho nekonečné Usmíření a za proroky posledních dnů, kteří nás povzbuzují, abychom byli Svatými posledních dnů a nepřestávali se snažit.12 Svědčím o tom, že Spasitel žije. Ve jménu Ježíše Krista, amen.