Pán je mé světlo
Starší Quentin L. Cook
Kvorum Dvanácti apoštolů
Naši schopnost být pevní a věrní a následovat Spasitele bez ohledu na rány osudu velmi posilují spravedlivé rodiny a na Krista zaměřená jednota v našich sborech a odbočkách.
O těchto Velikonocích přemýšlíme o vykoupení, jež poskytl Spasitel Ježíš Kristus, a radujeme se z něj.1
Lomoz šířící se po celé zemi v důsledku světské zlovolnosti přináší pocity zranitelnosti. S moderními formami komunikace přináší vliv nepravosti, nerovnosti a bezpráví mnoha lidem zdání toho, že život je ve své podstatě nespravedlivý. Ať již jsou tyto zkoušky jakkoli závažné, nesmějí nás odvádět od radostného oslavování Kristovy nadpozemské přímluvy za nás. Spasitel získal doslova „vítězství nad smrtí“. Milosrdně a soucitně na sebe vzal naše nepravosti a přestupky, a tím nás vykoupil a uspokojil požadavky spravedlnosti pro všechny ty, kteří budou činit pokání a věřit v Jeho jméno.2
Jeho velkolepá smírná oběť má nesmírný význam přesahující smrtelné porozumění. Tento skutek milosti přináší pokoj, jenž převyšuje naše chápání.3
Jak tedy můžeme čelit tvrdé realitě kolem nás?
Má manželka Mary má od malička ráda slunečnice. Kdykoli se objeví na nepravděpodobných místech podél silnice, Mary se zaraduje. K domu, kde žili moji prarodiče, vede prašná cesta. Častokrát, když jsme na ni vjížděli, se Mary zeptala: „Myslíš, že dnes uvidíme ty úžasné slunečnice?“ Překvapilo nás, že slunečnicím se dařilo v půdě narušené farmářskými stroji a sněžnými pluhy a pokryté materiálem, který nemohl být považován za ideální půdu pro květiny.
Jednou z úžasných vlastností mladých planých slunečnic, kromě toho, že rostou v nehostinné půdě, je to, že poupě mladé květiny sleduje pohyb slunce na obloze. Díky tomu získává životodárnou energii, aby vyrašilo v nádherný žlutý květ.
Podobně jako mladá slunečnice, když následujeme Spasitele světa, Syna Božího, rozkvétáme a stáváme se nádhernými navzdory mnoha hrozivým okolnostem, jež nás obklopují. On je vskutku naším světlem a životem.
Spasitel v podobenství o pšenici a koukolu řekl svým učedníkům, že ti, kteří páchají přestupky a činí nepravosti, budou z Jeho království vysbíráni.4 Když ale mluvil o věrných, řekl: „Tehdážť spravedliví stkvíti se budou jako slunce v království Otce svého.“5 Jsme-li jako jednotlivci – Kristovi učedníci – žijící v nehostinném světě, který je doslova ve zmatku, zakořeněni v lásce ke Spasiteli a řídíme-li se pokorně Jeho učením, můžeme prospívat a kvést.
Naši schopnost být pevní a věrní a následovat Spasitele bez ohledu na rány osudu velmi posilují spravedlivé rodiny a na Krista zaměřená jednota v našich sborech a odbočkách.6
Správný čas doma
Úlohou rodiny v Božím plánu je přinést nám „štěstí, [pomoci nám] učit se správným zásadám v prostředí lásky a … připravit [nás] na věčný život“.7 Je třeba, abychom do srdce našich dětí vštěpovali krásné tradice náboženských zvyklostí v prostředí domova.
Můj strýc Vaughn Roberts Kimball byl dobrým studentem, aspirujícím spisovatelem a hráčem amerického fotbalu na BYU. Den po útoku na Pearl Harbor, 8. prosince 1941, vstoupil do námořnictva Spojených států. Když byl na náborech vojáků v Albany ve státě New York, poslal do časopisu Reader’s Digest krátký článek. Časopis mu zaplatil 200 dolarů a jeho příspěvek nazvaný „Správný čas doma“ vydal v květnovém čísle roku 1944.
V článku, kde se můj strýc staví do role námořníka, se píše:
„Správný čas doma:
Jednou večer v Albany ve státě New York jsem se zeptal námořníka, kolik je hodin. Vytáhl velké hodinky a odvětil: ‚Je 7:20.‘ Věděl jsem, že je již víc. ‚Asi se vám zastavily hodinky, že?‘ řekl jsem.
‚Ne,‘ odvětil, ‚mám nastavený standardní horský čas. Jsem z jižního Utahu. Když jsem se dal k námořnictvu, dal mi tatínek tyto hodinky. Řekl mi, že mi pomohou pamatovat na domov.
Když je na nich 5 hodin ráno, vím, že tatínek vyráží dojit krávy. A kdykoli v 7:30 večer vím, že celá rodina sedí u prostřeného stolu a tatínek děkuje Bohu za to, co na stole je, a žádá Ho, aby nade mnou bděl,‘ řekl námořník. ‚Kolik je hodin na místě, kde jsem, dokáži zjistit poměrně snadno. Já chci ale vědět, kolik hodin je v Utahu.‘“8
Krátce po vydání článku byl strýc Vaughn povolán do služby na lodi v Pacifiku. 11. května 1945, když sloužil na letadlové lodi Bunker Hill poblíž Okinawy, zaútočila na loď dvě sebevražedná letadla.9 Zemřelo téměř 400 členů posádky, včetně mého strýce Vaughna.
Starší Spencer W. Kimball vyjádřil Vaughnovu otci upřímnou soustrast a zmínil se o Vaughnově způsobilosti a o Pánově ujištění, že „ti, kteří zemřou ve mně, neokusí smrti, neboť bude pro ně sladká“.10 Vaughnův otec s dojetím řekl, že ačkoli Vaughn byl pohřben do moře, ruka Boží ho donese do jeho nebeského domova.11
O dvacet osm let později mluvil president Spencer W. Kimball o Vaughnovi na generální konferenci. Mimo jiné řekl: „Znal jsem tuto rodinu dobře. … Poklekal jsem s [nimi] v mocné modlitbě. … Výchova a výuka dětí přinesla této velké rodině věčné požehnání.“ President Kimball vyzval každou rodinu, „aby poklekala … a modlila se za své syny a dcery dvakrát denně“.12
Bratři a sestry, budou-li součástí našeho života rodinné modlitby, studium písem, rodinné domácí večery, kněžská požehnání a zachovávání sabatu, budou naše děti vědět, kolik je hodin u nich doma. Budou připraveny na věčný domov v nebi, ať již se jim v tomto obtížném světě stane cokoli. Je nesmírně důležité, aby naše děti věděly, že jsou doma v bezpečí a že je máme rádi.
Manželé a manželky jsou rovnocenní partneři.13 Mají různé zodpovědnosti, které se však doplňují. Manželka může rodit děti, které žehnají celé rodině. Manžel může mít kněžství, kterým žehná celé rodině. Nejdůležitější rozhodnutí však manželé a manželky činí jako rovnocenní partneři v rodinné radě. Určují, jak budou děti vyučovány a ukázňovány, na co se vynaloží peníze, kde budou bydlet, a mnoho dalších rodinných záležitostí. Tato rozhodnutí činí společně poté, co usilovali o vedení od Pána. Cílem je věčná rodina.
Světlo Kristovo vštěpuje věčnou povahu rodiny do srdce všech Božích dětí. Jeden můj oblíbený spisovatel, který není členem naší Církve, to popsal takto: „V životě je toho tolik, co je nepodstatné, [ale] … rodina je to, co je skutečné, podstatné a věčné; to, nad čím máme bdít, o co máme pečovat a čemu máme být věrni.“14
Církev nám, jako sjednocené rodině, pomáhá zaměřovat se na Spasitele
Kromě rodiny je významná i role Církve. „Církev zajišťuje organizaci a prostředky nutné k tomu, aby všechny Boží děti mohly být učeny evangeliu Ježíše Krista. Zajišťuje kněžskou pravomoc nutnou k tomu, aby bylo možné vykonávat obřady spasení a oslavení pro všechny ty, kteří jsou hodni a ochotni je přijmout.“15
Ve světě se hojně šíří sváry a nepravosti a výrazně vystupují do popředí alternativní kultury a nerovnosti. V Církvi, vyjma jednotek mluvících jiným jazykem, jsou sbory a odbočky rozdělené geograficky. Nedělíme se podle tříd či hodností.16 Radujeme se z toho, že ve spravedlivé kongregaci jsou zastoupeny různé rasy a kultury. Naše sborová rodina je důležitá pro náš pokrok, štěstí a osobní snahu stát se více takovými, jako je Kristus.
Různé kultury často lidi rozdělují a někdy jsou zdrojem násilí a diskriminace.17 V Knize Mormonově se nanejvýš znepokojivými slovy popisují tradice zlovolných otců, které vedly k násilí, válkám, zlým skutkům, nepravostem, a dokonce i ke zničení národů.18
V písmech není lepšího výchozího bodu, než je 4. Nefi, kde se popisuje církevní kultura, jež je pro nás všechny zcela zásadní. Ve verši 2 se mimo jiné píše: „Lidé na celé tváři země byli obráceni k Pánu, jak Nefité, tak Lamanité, a nebylo mezi nimi žádných svárů a sporů a každý člověk jednal s druhým spravedlivě.“ A v 16. verši čteme: „A zajisté nemohlo býti šťastnějšího lidu mezi všemi lidmi, kteří byli stvořeni rukou Boží.“ To, že neexistovaly žádné sváry, bylo připisováno lásce „Boží, která přebývala v srdci lidí“.19 A právě o tuto kulturu usilujeme.
Silné kulturní hodnoty a náboženské názory se dotýkají podstaty toho, kdo jsme. Tradiční hodnoty oběti, vděčnosti, víry a spravedlivosti se mají ochraňovat a zachovávat. Rodiny si musí libovat v tradicích posilujících víru a ochraňovat je.20
Jedním z nejvýznačnějších rysů každé kultury je její jazyk. V oblasti kalifornského San Franciska, kde jsem žil, bylo sedm jednotek pro členy hovořící nerodným jazykem. Naše nauka ohledně jazyků je uvedena v 11. verši 90. oddílu Nauky a smluv: „Neboť stane se v onen den, že každý člověk uslyší plnost evangelia ve svém vlastním jazyce a ve své vlastní řeči.“
Když se děti Boží modlí k Bohu ve svém rodném jazyce, je to jazyk jejich srdce. A je zřejmé, že jazyk srdce je pro všechny drahocenný.
Můj starší bratr Joseph je lékař a provozoval mnoho let praxi v oblasti Sanfranciského zálivu. Do ordinace k němu přišel jistý starší samoánský člen Církve, který byl jeho novým pacientem. Trpěl úpornou, vysilující bolestí. Zjistilo se, že má ledvinový kámen, a tak podstoupil příslušnou léčbu. Tento věrný člen řekl, že jeho původním záměrem bylo jen zjistit, co mu je, aby se pak mohl v samoánštině modlit ohledně svých zdravotních potíží k Nebeskému Otci.
Je důležité, aby členové porozuměli evangeliu v jazyce svého srdce, aby se tak mohli modlit a jednat v souladu se zásadami evangelia.21
I přes rozmanitost jazyků a krásné a povznášející kulturní tradice musíme mít srdce spojené v jednotě a lásce.22 Pán důrazně řekl: „Nechť si každý člověk váží bratra svého jako sebe sama. … Buďte jedno; a nejste-li jedno, nejste moji.“23 Přestože si ceníme vhodných kulturních rozmanitostí, naším cílem je být v každém ohledu sjednoceni v kultuře, zvyklostech a tradicích evangelia Ježíše Krista.
Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů nebyla nikdy silnější
Uvědomujeme si, že někteří členové, zatímco se snaží posilovat svou víru a svědectví, mají otázky a obavy. Buďme opatrní, abychom vůči těm, kteří mají nějaké obavy, větší či menší, nebyli kritičtí, ani je neodsuzovali. Zároveň by tito lidé měli dělat vše, co je v jejich moci, aby svou víru a svědectví posilovali. Nejlepší způsob, jak vyřešit otázky či obavy, je trpělivě a pokorně studovat, přemítat, modlit se, žít podle zásad evangelia a radit se s příslušnými vedoucími.
Někteří tvrdí, že z Církve dnes odchází více členů než v minulosti a že v ní je více pochyb a nevíry. To zkrátka není pravda. Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů nebyla nikdy silnější. Počet členů, kteří si nechávají vymazat jméno ze záznamů Církve, byl vždy malý a v posledních letech je podstatně menší než v minulosti.24 Nárůst v prokazatelně měřitelných oblastech, jako je počet obdarovaných členů s platným chrámovým doporučením, počet dospělých plátců plného desátku a počet členů sloužících na misii, je pozoruhodný. Dovolte mi zopakovat, že Církev nebyla nikdy silnější. Ale „pamatujte, cena duší je veliká v očích Božích“.25 Nabízíme pomocnou ruku každému.
Pokud se chmury, kterým v současnosti čelíte, zdají temné, tíživé a téměř nesnesitelné, pamatujte na to, že Spasitel skrze duševně vyčerpávající temnotu v Getsemanech a nepředstavitelná muka a bolest na Kalvárii vykonal Usmíření, které snímá i ta nejstrašnější břemena, jež v tomto životě můžeme nést. Udělal to pro vás i pro mě. Udělal to, protože nás miluje a protože poslouchá a miluje svého Otce. Budeme vysvobozeni ze smrti – dokonce i z hlubin moře.
To, co nás bude v tomto životě i na věčnosti chránit, bude osobní a rodinná spravedlivost, církevní obřady a následování Spasitele. Toto je naše útočiště před bouří. Vy, kteří se cítíte osaměle, můžete odhodlaně stát ve spravedlivosti s vědomím, že Usmíření vás bude chránit a bude vám žehnat více, než jste schopni plně pochopit.
Máme pamatovat na Spasitele, dodržovat smlouvy a následovat Syna Božího tak, jako mladé slunečnice sledují sluneční paprsky. Následování Spasitelova světla a příkladu nám přinese radost, štěstí a pokoj. 27. žalm i má oblíbená náboženská píseň prohlašují: „Hospodin světlo mé a spasení mé.“26
O tomto velikonočním víkendu jako jeden ze Spasitelových apoštolů vydávám posvátné svědectví o Vzkříšení Ježíše Krista. Vím, že žije. Znám Jeho hlas. Svědčím o Jeho božskosti a o tom, že Usmíření je skutečné. Ve jménu Ježíše Krista, amen.