Návrat k víře
Rosemary M. Wixomová
Generální presidentka Primárek
Každý z nás může na své osobní cestě posilovat víru v Ježíše Krista a nacházet radost.
Presidente Monsone, v toto velikonoční dopoledne jsme vděčni, že slyšíme hlas našeho žijícího proroka. Ceníme si vašich slov i těchto rad: „Nacházejme radost na cestě“1 a „Budoucnost je tak jasná jako vaše víra“2.
Letos děti v Primárkách sdílejí radost a jas své víry v Ježíše Krista zpěvem písně „Můj Spasitel má mě rád“. Zpívají o této pravdě: „Vím, že žije! … Své srdce Mu chci dát.“3 Tak jako děti v Primárkách, i každý z nás může na své osobní cestě posilovat víru v Ježíše Krista a nacházet radost.
Na nedávném nedělním shromáždění Pomocného sdružení jsem poslouchala, jak jedna mladá matka vypráví o své cestě k obrácení. Vyrůstala v Církvi a rodiče ji učili evangeliu. Chodila do Primárek, do Mladých žen a na seminář. Ráda poznávala a objevovala pravdy. Neustále se snažila poznat proč. Starší Russell M. Nelson řekl: „Pán může učit jen zvídavou mysl.“4 A tato mladá žena byla ochotná se nechat učit.
Po střední škole šla na univerzitu, byla zpečetěna v chrámu s navrátivším se misionářem a byla požehnána krásnými dětmi.
Díky zvídavému duchu si tato matka dál kladla otázky. Ale čím byly otázky těžší, tím bylo těžší najít odpovědi. A někdy neměla odpovědi žádné – či žádné takové, které by ji uspokojily. Nakonec, když se snažila najít odpovědi, vyvstávalo více a více otázek, a ona začala pochybovat o některých základních bodech své víry.
Během tohoto matoucího období jí někteří okolo říkali: „Prostě se opři o mou víru.“ Ale ona si říkala: „Nemohu. Vy to nechápete; vás toto netrápí.“ Vysvětlila: „Byla jsem ochotna být zdvořilá k těm, kteří neměli pochybnosti, pokud budou oni zdvořilí ke mně.“ A mnozí byli.
Řekla: „Rodiče znali mé srdce a dali mi prostor. Rozhodli se, že zatímco se tomu budu snažit přijít na kloub, budou mě nadále milovat.“ I biskup této mladé matky se s ní často setkával a říkal jí, že jí věří.
Členové sboru se jí také nezdráhali projevovat lásku, a ona se cítila být součástí společenství. Její sbor nebyl místem pro nasazování masky dokonalosti; bylo to místo výživy.
„Bylo to zajímavé,“ řekla. „Během tohoto období jsem pociťovala opravdové spojení se svými prarodiči, kteří již zemřeli. Fandili mi a pobízeli mě, abych se dál snažila. Jako kdyby říkali: ‚Soustřeď se na to, co již víš.‘“
Navzdory značné podpoře ostatních se stala méně aktivní. Řekla: „Neodešla jsem z Církve kvůli špatnému chování, duchovní netečnosti, hledání výmluv, abych nemusela dodržovat přikázání, ani kvůli hledání snadného úniku. Potřebovala jsem najít odpověď na otázku: ‚Čemu opravdu věřím?‘“
Asi v té době četla knihu spisů Matky Terezy, která zažívala podobné pocity. V dopise z roku 1953 Matka Tereza napsala: „Modlete se prosím za mě, abych nepokazila Jeho dílo a aby se mi projevil sám náš Pán – neboť uvnitř mám tak strašlivou temnotu, jako kdyby vše odumřelo. Takto se více či méně cítím od chvíle, kdy jsem se pustila do ‚díla‘. Požádejte našeho Pána, aby mi dodal odvahu.“
Arcibiskup Périer odpověděl: „Bůh vás vede, drahá matko; nejste v takové temnotě, jak si myslíte. Cesta, po níž máme jít, nemusí být vždy ihned jasná. Modlete se o světlo; nerozhodujte se unáhleně, naslouchejte druhým, zvažujte jejich argumenty. Vždy najdete něco, co vám pomůže. … Jste-li vedena vírou skrze modlitbu a rozumové uvažování se správným záměrem, pak to postačí.“5
Má přítelkyně si pomyslela, že když Matka Tereza mohla žít podle svého náboženství, aniž znala všechny odpovědi a měla ve všem jasno, možná že by mohla i ona. Mohla by udělat jen jeden krok směrem k víře – a pak další. Mohla by se zaměřit na pravdy, kterým věří, a umožnit jim, aby jí naplnily mysl a srdce.
Když na to vzpomínala, řekla: „Z mého svědectví se stala hromádka popela. Všechno shořelo. Jediné, co zůstalo, byl Ježíš Kristus.“ A pokračovala: „On vás ale neopouští, když máte otázky. Když se kdokoli snaží dodržovat přikázání, dveře jsou dokořán otevřené. Modlitba a studium písem se pro mě staly nesmírně důležité.“
Jejím prvním krokem pro znovuzískání víry bylo začít se základními pravdami evangelia. Koupila si zpěvník Primárek a začala si číst slova písní. Staly se pro ni pokladem. Modlila se o víru, aby se dokázala zbavit tíhy, kterou pociťovala.
Zjistila, že když narazí na slova, která vzbuzují pochybnosti, „je schopna se zastavit, podívat se na celkový kontext a přijmout evangelium jako něco osobního“. Řekla: „Vždy jsem se ptala: ‚Je toto pro mě a mou rodinu ta správná cesta?‘ Někdy jsem se ptala sama sebe: ‚Co chci pro své děti?‘ Uvědomila jsem si, že chci, aby měly sňatek v chrámu. A právě tehdy se mi do srdce vrátila víra.“
Starší Jeffrey R. Holland řekl: „Pokora, víra a vliv Svatého Ducha [budou] vždy součástí každého hledání pravdy.“6
I když měla otázky ohledně toho, jak vznikla Kniha Mormonova, nemohla popřít pravdy, které z této knihy znala. Zaměřila se na studium Nového zákona, aby lépe porozuměla Spasiteli. „Nakonec,“ řekla, „jsem se ale ocitla zpátky u Knihy Mormonovy, protože se mi líbilo, jak jsem se cítila, když jsem četla o Ježíši Kristu a o Jeho Usmíření.“
Došla k závěru, že člověk musí získat vlastní duchovní zkušenosti s pravdami v této knize, a ona je získávala. Vysvětlila: „Četla jsem v Mosiášovi a měla jsem pocit, že jsem úplně vedena k tomu, co mám dělat: ‚Věřte v Boha; věřte, že on je a že stvořil všechny věci …; věřte, že má veškerou moudrost a veškerou moc jak na nebi, tak na zemi; věřte, že člověk neobsáhne všechny věci, jež může obsáhnouti Pán.‘“7
Asi v té době byla povolána sloužit jako pianistka v Primárkách. „Bylo to bezpečné prostředí,“ řekla. „Chtěla jsem mít děti v Primárkách a nyní jsem tam mohla být s nimi. A ještě jsem nebyla připravena na to, abych někoho učila.“ Zatímco sloužila, lidé kolem ní ji dál vybízeli: „Pojď, potřebujeme tě, ať si v jakékoli fázi – my ti půjdeme naproti. Poděl se s námi o cokoli, co můžeš nabídnout.“
Když hrála písně z Primárek, často ji napadlo: „Toto jsou pravdy, které mám ráda. Dokáži stále vydávat svědectví. Prostě jen řeknu to, co vím a čemu věřím. Možná to nebude dokonalé vyjádření mého poznání, ale bude to mé vyjádření. To, na co se zaměřuji, se v mém nitru rozvíjí. Je krásné vrátit se k podstatě evangelia a znovu mít jasno.“
Když jsem onoho nedělního rána naslouchala této mladé sestře, jak vypráví o své cestě, připomnělo mi to, že my všichni musíme postavit svůj základ na skále našeho Vykupitele.8 Také mi to připomnělo radu staršího Jeffreyho R. Hollanda: „Držte se pevně toho, co již víte, a zůstaňte silní, dokud nepřijde dodatečné poznání.“9
Během její lekce jsem si silněji uvědomila, že odpovědi na naše upřímné otázky přicházejí tehdy, když je upřímně hledáme a když žijeme podle přikázání. Připomnělo mi to, že víra může přesáhnout hranice současného rozumového poznání.
A také si moc přeji být takovou jako ti, kteří byli kolem této mladé matky, měli ji rádi a podporovali ji. President Dieter F. Uchtdorf řekl: „Všichni jsme poutníky, kteří usilují o Boží světlo, zatímco kráčíme po cestě učednictví. Neodsuzujeme druhé kvůli množství světla, jež mají, či nemají; naopak je vyživujeme a povzbuzujeme veškeré světlo, dokud není jasné, zářivé a pravdivé.“10
Když děti v Primárkách zpívají píseň „Modlitba dítěte“, ptají se: „Nebeský Otče, opravdu jsi tam? Někteří nevědí, a proto se Tě ptám.“11
I my se můžeme ptát: „Je Nebeský Otec opravdu tam?“ a pak se radovat, jako má přítelkyně, když jako odpověď přijdou pokojná a prostá ujištění. Svědčím o tom, že tato prostá ujištění přijdou tehdy, když se Jeho vůle stane vůlí naší. Svědčím o tom, že pravda je opět na zemi a že Jeho evangelium se nachází v Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Ve jménu Ježíše Krista, amen.