Staré rodinné album: moc rodinných příběhů
Autorka žije ve státě New York v USA.
Odkaz mých předků přežívá skrze mě a dál ovlivňuje můj život k lepšímu.
Jednoho letního rána před 2. světovou válkou se můj pradědeček vzbudil tak jako vždy – před východem slunce. Vyšel před dům na kopci, z něhož byl výhled na zelené údolí a jeho vesnici v Rumunsku, a posadil se na trávu pokrytou ranní rosou, hluboce ponořený do svých myšlenek – myšlenek, které ho napadaly již nějakou dobu. Byl to vzdělaný muž s velkým srdcem a zvídavou myslí a každý ve vesnici ho měl rád a respektoval ho.
Poté, co vyšlo slunce, se vrátil do domu a pověděl manželce, že ho zajímá, jak by to vypadalo na jeho pohřbu, a že by chtěl uspořádat generálku. Stanovil datum, koupil rakev, zajistil kněze a profesionální plačky a obstaral vše ostatní, co bylo podle řecké ortodoxní tradice zapotřebí. Pak nastal den generálky na pohřeb. Uprostřed vesnice se postavily stoly na smuteční hostinu, celá rodina se oblékla do černého, přišel kněz, pradědeček si lehl do rakve, upravil si polštář, aby měl pohodlný výhled, a pohřební průvod se dal do pohybu. Když obřad skončil, byla celá vesnice zvána na hostinu a pradědeček si splnil sen zatancovat si na vlastním pohřbu. Žil dalších 20 let a často kontroloval, zda mu jeho rakev stále dobře padne.
Nejen jména a data
Nikdy jsem se s pradědečkem nesetkala, ale tento jeho příběh, který mi vyprávěli dědeček s babičkou, byl vždy mým oblíbeným. Prarodiče mně a mým sourozencům každý den vyprávěli o našich předcích – o tom, odkud pocházeli, jací byli, o tom, jaké měli hodnoty, sny a naděje. Vždy po nedělním obědě prarodiče vytáhli rodinné fotoalbum a s každým otočením stránky ožívaly příběhy a srdce se spojovala v tapisérii lásky, která přesahuje šest generací. Nebyly to jen staré fotografie se jmény a daty napsanými na zadní straně. Za každou tváří se skrýval otec nebo matka, syn nebo dcera, bratr nebo sestra, a tak se jejich odkaz, společně s dalšími rodinnými tradicemi, dostal až ke mně.
Posila v časech zkoušek
Když mi bylo 19 let, rodiče a moji nejbližší příbuzní byli již po smrti a mnoho věcí, které jsem zdědila, se ztratilo, nebo je někdo ukradl. A přesto existuje něco, co čas, přírodní katastrofy, a dokonce ani smrt zničit nemohou – most spojující minulost, přítomnost a budoucnost, který stavěl každý člen mé rodiny. Díky jejich píli mi nit, která spojuje srdce mých rodinných příslušníků, přináší posilu, abych dokázala překonávat obtížné situace.
Když mi zemřeli rodiče a prarodiče, pociťovala jsem tak nesmírný zármutek, že jsem se ptala sama sebe, zda vůbec budu mít dost síly žít dál. Byla jsem požehnána tím, že jsem pociťovala jejich vliv zpoza závoje, a to mi pomohlo získat silné svědectví o plánu spasení, o životě po smrti a později i o chrámových obřadech, které jsou pro naše spasení tolik nutné. Nikdy jsem se nesetkala se svými praprarodiči ani s většinou tet a strýců, ale pokaždé, když si vezmu staré rodinné album s jejich fotografiemi, vidím v jejich očích sama sebe. Jsem, kdo jsem, díky všem těm, kteří přišli přede mnou. Jejich zkušenosti a moudrost pomohly utvářet můj charakter a vedou mě v osobním životě.
Jedním z největších darů, který mi rodina předávala již od raného dětství, je znalost rodinné historie a přesvědčení, že jsem pojítkem mezi minulostí a budoucností. Také vím, že jsem přišla na zemi, abych prožila svůj vlastní příběh – abych ho probádala, zakusila a vážila si ho. A právě tato znalost mé rodinné historie je mi oporou během všech životních zkoušek.
Často myslím na svou rodinu na druhé straně závoje a na oběti, které kvůli mně přinesli, abych měla lepší život. Myslím na chrámové obřady, které nám umožňují být jednou jako rodina znovu pospolu. A myslím na Usmíření mého Spasitele, který toto vše umožnil. Zaplatil cenu, abychom mohli žít. A za to Ho milujeme a uctíváme s vděčností dnes i na věky.