„Skoč do řeky!“

Elvin Jerome Laceda

Pampanga, Filipíny

Jednou mě babička požádala, abych tetě odnesl košík s jídlem, které pro ni uvařila. Bylo horké sobotní odpoledne a já jsem chtěl dělat spoustu jiných věcí, než vyřizovat babiččiny záležitosti. Řekl jsem jí, aby místo mě požádala někoho z mých bratranců nebo sestřenic, ale ona trvala na tom, abych šel já.

Uplynula asi hodina a začal jsem mít pocit, že bych měl udělat to, o co mě babička požádala. Vzal jsem tedy košík a vyrazil jsem se k tetě. Bylo to daleko, a když jsem tam přišel, neměl jsem v úmyslu zdržet se moc dlouho.

Teta odpočívala se svým pětiměsíčním děťátkem v houpací síti upevněné ke dvěma mladým mangovníkům. Stromy byly v těsné blízkosti řeky, která tekla za domem. Šel jsem za nimi, abych jim košík předal. Vtom se přetrhly provazy ze sítě. Teta a její miminko se skutáleli do řeky. Zachvátil mě strach. Neuměl jsem plavat a poblíž nebyl nikdo, kdo by mohl pomoci. Nevěděl jsem, co mám dělat.

V tom okamžiku jsem uslyšel hlas Ducha: „Skoč do řeky!“

Dvakrát jsem se nerozmýšlel a skočil jsem. Děťátko jsem naštěstí našel během několika vteřin a teta se dokázala z vody dostat sama. Když jsem vylézal i s děťátkem z vody ven, jen stěží jsem mohl uvěřit tomu, co se právě stalo. Skočil jsem do řeky, i když jsem neuměl plavat, ale protože jsem naslouchal Duchu, moje malá sestřenka i já jsme byli zachráněni před utonutím.

Uvědomil jsem si, jak je důležité naslouchat a rozpoznat vedení a inspiraci, jež nám Bůh uděluje skrze Ducha Svatého. Jsem moc rád, že jsem nakonec udělal to, o co mě babička požádala, a košík s jídlem jsem tetě zanesl. Vím, že se musíme snažit být citliví vůči duchovním nabádáním, abychom se mohli stát rukama, skrze které Bůh pomáhá svým dětem.