Jak jsem získal víru krok za krokem
Získat svědectví vyžaduje čas. Často je třeba, aby se sešlo několik drobných zkušeností.
Jeden ze zásadních momentů mého života se stal, když mi bylo deset let a strávil jsem dva týdny učením se katolické nauky v loretské římskokatolické misii vzdálené asi 30 km od mého venkovského domova v Silobele v Zimbabwe. Poznal jsem a zamiloval jsem si Spasitele Ježíše Krista a vzhlížel jsem k Němu skrze tato první ponaučení a dojmy.
V katolické kapli jsem si prohlížel malby zachycující výjevy ze Spasitelova života, které tam byly na stěnách: narození Ježíše Krista, Jeho učení v chrámu, Jeho modlitba v zahradě getsemanské, jak nesl svůj kříž na Kalvárii, Jeho ukřižování na Golgotě a jeho Vzkříšení. Když jsem viděl ty hřeby a trny, bylo mi smutno. Než jsem došel k obrazu Ukřižování, měl jsem oči plné slz. A pokaždé jsem plakal a říkal jsem si: „On toho vážně podstoupil tolik, jen kvůli mně.“
Během obřadu konfirmace se mi jeden z kněží podíval do očí a řekl: „Ty jsi světlo světa“ (viz Matouš 5:14). Poté, zatímco ukazoval na hořící svíčku, citoval Spasitelova slova: „Tak svěť světlo vaše před lidmi, ať vidí skutky vaše dobré, a slaví Otce vašeho, kterýž jest v nebesích.“ (Matouš 5:16.)
Čím více jsem se o Ježíšovi učil, tím více jsem chtěl sloužit ostatním. Například pro vodu jsme museli chodit na místo vzdálené osm kilometrů od naší vesnice. Ženy z naší vesnice, včetně mé matky, často nosívaly na hlavě 20litrové nádoby naplněné vodou. Po této zkušenosti v katolickém semináři jsem často tlačil 200litrovou nádobu s vodou, abych své matce pomohl. Také jsem pomáhal dvěma dalším vdovám, které žily vedle nás. Pamatuji si ten dobrý pocit, který mě naplnil pokaždé, když jsem pomáhal druhým.
Tyto zkušenosti mi pomohly rozvinout víru v Nebeského Otce a Ježíše Krista a nepřímo mě připravily na přijetí evangelia Ježíše Krista, když mi bylo 22 let.
Jak jsem obdržel Knihu Mormonovu
Vyrostl jsem v době, kdy v mé zemi probíhaly změny. Bílá menšina, vedena Ianem Smithem, vyhlásila v roce 1965 nezávislost na Velké Británii. To podnítilo sankce Organizace spojených národů a zažehlo občanskou válku, která trvala mnoho let až do roku 1980, kdy Zimbabwe získala nezávislost. Po dokončení studia jsem se odstěhoval za prací do města a do kostela jsem několik let nechodil.
Jednoho dne jsem si hrál se syny svého nadřízeného. Bylo jim devět a sedm let. Řekli mi: „Víte, že náš otec je presidentem odbočky v naší Církvi?“ Vysvětlili mi, kdo je president odbočky, a já jsem bez přemýšlení poznamenal: „Váš otec nepůjde do nebe.“ Hned jsem si uvědomil, že jsem se dopustil obrovské chyby, a zoufale jsem se snažil vymyslet, co říct jiného, aby na mou poznámku zapomněli. Když na konci dne uviděli otce, běželi k němu a zopakovali, co jsem říkal. Myslel jsem, že přijdu o práci.
Můj šéf mi již dříve ukázal bundu z dob, kdy byl v armádě, která dokazovala, že zabil. Proto jsem řekl to, co jsem řekl. Velmi klidně se mě zeptal, proč jsem to řekl. Odpověděl jsem: „Pane, pamatujete si, jak jste mi řekl, že jste ve válce někoho zabil? V Bibli se píše: „Nezabiješ.“
Zeptal se mě, do které církve chodím. Odpověděl jsem, že jsem chodíval do římskokatolické církve, ale že jsem tam už 7 let nebyl. Podělil se se mnou o své poznatky ze Starého zákona ohledně válek a nepřátelství a poté mi věnoval výtisk Knihy Mormonovy. Byl jsem velmi rád, že jsem o práci nepřišel.
Knihu Mormonovu mi věnoval v roce 1981, ale po celé další dva roky jsem ji nepřečetl, dokonce jsem ji ani neotevřel. Jednu neděli, když byli moji přátelé mimo město, jsem se nudil, a tak jsem si tu knihu vzal a šel na blízké vlakové nádraží a četl jsem si v ní. Když jsem toho dne četl, pociťoval jsem motivaci konat dobro, ale později mě opravdu dojalo to, co bylo napsáno ve 3. Nefim 11. Četl jsem o přeživších Nefitech, kteří si prošli válkou a nepokoji a kterým se poté zjevil Spasitel Ježíš Kristus.
Má vlastní země si procházela válkou 15 let. Někteří lidé, se kterými jsem vyrůstal v naší vesnici, šli do války a už se nevrátili. Jiní byli do konce života zmrzačeni.
A tak, když jsem četl o Nefitech, cítil jsem se, jakoby mi Spasitel Ježíš Kristus podával pomocnou ruku, když řekl: „Vstaňte a pojďte ke mně, … abyste mohli pocítiti stopy hřebů v rukou mých a v nohou mých, abyste mohli věděti, že já jsem Bůh Izraelský a Bůh celé země a že jsem byl zabit pro hříchy světa.“ (3. Nefi 11:14.)
Zdálo se mi, že podává pomocnou ruku mně osobně a zve mě, abych za Ním přišel. Došlo mi, že to mohu zvládnout. Toto změnilo vše.
Jak jsem získal svědectví
Trvalo mi několik měsíců, než jsem sebral odvahu jít na shromáždění. Věděl jsem, kde se shromáždění konala, ale v naší malé odbočce nebyli žádní misionáři. Do kaple v Kwekwe jsem vstoupil v únoru 1984. A hned jsem chtěl zase odejít. Připadalo mi, že tam nepatřím, a tak jsem si sedl dozadu, připraven prchnout. Po úvodní části president odbočky Mike Allen vydal svědectví o Spasiteli Ježíši Kristu a Knize Mormonově. To upoutalo mou pozornost. Druhý člověk také vydal svědectví o Spasiteli a Knize Mormonově, to samé ten třetí. Byl jsem naprosto u vytržení. Nesebral jsem dost odvahy, abych šel k řečnickému pultu, a tak jsem vstal ze svého místa a řekl jsem: „Miluji Ježíše. Čtu Knihu Mormonovu.“ A posadil jsem se. To byl začátek mého svědectví.
Těmi svědectvími mi Pán podal pomocnou ruku, protože mi pomohla pocítit, že tam patřím. Cítil jsem, že toto jsou moji bratři a setry. V následujících dnech jsem se za ně a za své přijetí modlil. Seznámil jsem se se členy, kteří byli velmi laskaví a pomohli mi.
V ten den, kdy jsem vkročil do kaple, se toho stalo hodně. Zajímalo by mě, jak by se to lišilo, kdyby tehdy členové svá svědectví nevydali. Nikdy nevíte, zda zde není někdo, kdo má potíže. Když se postavíte a řeknete, co cítíte, může to být právě to, co někdo potřebuje slyšet.
Často vydávejte svědectví. Když ho budete vydávat, posílíte sami sebe i ostatní kolem vás. Stůjte si za tím, co víte. Když se budete řídit radami z Knihy Mormonovy, přilnete těsněji ke Spasiteli.
Přilněte těsněji ke Spasiteli
Čas, který jsem strávil v loretské římskokatolické misii, mi pomohl vydat se na cestu vedoucí k tomu, abych se stal učedníkem Spasitele Ježíše Krista. Od té doby jsem se naučil, že být učedníkem je proces a že přese všechny naše slabiny a omezení musíme stále postupovat kupředu. Když přijmeme výzvu: „Buďtež vy tedy dokonalí, jako i Otec váš, kterýž jest v nebesích, dokonalý jest“ (Matouš 5:48), budeme postupovat k věčnému životu „řádku za řádkou, předpis za předpisem“ (viz Nauka a smlouvy 98:12).
Víme, že tato cesta není vždy jednoduchá a že si v jejím průběhu projdeme útrapami i zármutkem, ale vzhlížení k Pánu je jediný způsob, jak v životě najít pokoj.
Usmíření Ježíše Krista pro mě znamená všechno. Vím, že nám Spasitel podává pomocnou ruku. Musíme k Němu vzhlížet, následovat Ho a podávat pomocnou ruku druhým a pozvedat je, tak jako nám podává pomocnou ruku a pozvedá nás On.
Naučil jsem se, že být učedníkem je proces a že musíme stále postupovat kupředu.
Ilustrace Greg Newbold