Hlasy Svatých posledních dnů
Prosím, vraťte se
Když se naše rodina rozrostla na tři děti, Vanessa řekla: „V tomto domě potřebujeme náboženství.“
Když mi bylo 12 let, můj nejstarší bratr přivedl domů misionáře na plný úvazek, kteří nás seznámili s Církví Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Naše maminka brzy začala mé dva bratry, mou sestru i mě brát na shromáždění. Netrvalo dlouho a všichni jsme se dali pokřtít.
Pak jsme však pozvolna přestali shromáždění navštěvovat. Církev jsem měl vždy rád, ale když mi bylo 17, události v mém životě mě zavedly jiným směrem. Snažil jsem se být dobrým člověkem a nikdy jsem neměl zlé srdce. Ale zatoulal jsem se a začal žít po způsobu světa. Aniž bych si to uvědomil, svět se mě pevně chopil.
Pak jsem poznal Vanessu. Když už jsme spolu nějakou dobu žili, Vanessa řekla: „V tomto domě potřebujeme náboženství.“ V té době jsme měli tři děti.
S ohledem na to, v jakém stavu se svět nacházel, jsme si dělali starosti ohledně toho, jaké duchovní vedení svým dětem poskytneme. Říkal jsem si, že pokud už se mám vrátit k náboženství, vrátím se do své církve. Pamatoval jsem si ji jako místo, kde jsem potkával dobré lidi.
S jedním členem jsem si promluvil a řekl jsem mu, že přemýšlím o tom, že bych se vrátil.
Odpověděl: „Prosím, vraťte se!“
Nejvíce jsem se bál toho, že si moje děti budou myslet, že shromáždění je nudné, a že se jim tam nebude líbit, ale líbilo se jim tam. Dál jsme chodili na shromáždění a Vanessa došla k závěru, že neexistuje nic takového, co by se Církvi podobalo, co rodinám tolik pomáhá, aby si vytvářely pevné pouto. Našla přesně to, co hledala. S Vanessou jsme uzavřeli manželství a ona i naše děti se daly pokřtít.
Nyní kráčíme cestou evangelia jako rodina. Naším cílem je zpečetění naší rodiny v chrámu.
Když se stavěl chrám Rio de Janeiro v Brazílii, chodil jsem kolem něj téměř každý den. Svým přátelům jsem říkal: „Tady jednoho dne uzavřu sňatek.“
Oni na to: „Poslyš, tohle nám říkáš každý den!“
Říkal jsem to každý den, protože jsem věděl, že dokončení chrámu se blíží a já jsem si tím chtěl připomínat, že mám dělat to, co je správné, aby naše rodina mohla být zpečetěna. To je přání mého srdce.
Vím, že moje děti začnou svět více poznávat a projdou si něčím z toho, čím jsem si prošel já. Když se ale s nimi dělím o své zážitky, říkám: „Prosím, ani trochu se nepřibližujte k tomu, co jsem dělal já, protože to za to nestojí.“
Povzbuzuji své děti, aby studovaly evangelium Ježíše Krista a zaměřovaly se na to, že už nyní mohou být misionáři, kteří žehnají druhým. Ještě nerozumějí všemu, ale učí se. A to je to, co si pro ně přeji.