Naslouchejte s pokorou

Starší Jeffrey R. Holland vzpomínal: „[President Russell M. Nelson] mi jednou řekl, že jedním z prvních pravidel postupu lékařského vyšetření je ‚zeptat se pacienta, kde ho to bolí. Pacient,‘ řekl, ‚bude vaším nejlepším vodítkem při stanovení správné diagnózy a k dosažení konečného vyléčení.‘“¹ Když se na vás obrátí někdo z přátel nebo členů rodiny se složitými otázkami či pochybnostmi ohledně Církve, udělejte si čas na to, abyste ho vyslechli. Obrací se na vás, protože vám důvěřuje. Oceňte tuto důvěru tím, že se nejprve pokusíte porozumět tomu, co potřebuje.

Naslouchat s pokorou není snadné. Vyžaduje to soustředění a trpělivost. Je to však dovednost, které se lze naučit. Aktivní naslouchání a vytvoření upřímného spojení může mít na někoho, kdo se dělí o svou slabost nebo pochybnosti, léčebný účinek. Vyzkoušejte některé z těchto tipů, jak lépe naslouchat, abyste své blízké více vnímali a rozuměli jim:

Nejprve se snažte jim porozumět. Často si myslíme, že víme, jak problémy druhých lidí řešit. Chceme zkrátka odpovědět na jejich otázky a říct jim, aby si přestali dělat starosti. Tento impuls je zaměřen spíše na nás samotné než na to, co potřebují oni. Věnujte čas tomu, že si vyslechnete, jak dospěli tam, kde se nyní nacházejí. Ujistěte se, že správně rozumíte jejich otázkám a pochybnostem. Projevujte jim respekt, pokud zjistíte, že jejich názory jsou v rozporu s těmi vašimi. Nekritizujte je ani neobviňujte. Když jim předložíme rychlou zjednodušenou odpověď, mohou mít pocit, že zlehčujeme to, co zažívají. Nejlepší je začít tím, že se budete snažit porozumět jejich úhlu pohledu, místo toho, abyste se ho snažili změnit.
Uznejte jejich zážitky a zkušenosti. I když starostem druhých lidí nerozumíme nebo s nimi nesouhlasíme, můžeme uznat jejich upřímné pocity a bolest, kterou pociťují. Ve snaze projevit empatii někdy porovnáváme jejich zkušenosti s našimi vlastními. Je však důležité pamatovat na to, že zkušenosti každého člověka jsou odlišné. Možná by bylo lepší říct něco jako: „Nedokážu si ani představit, jak se teď cítíš“ nebo „Pomoz mi tomu porozumět“.
Nepohrdejte tím, co druzí říkají, ani to neodsuzujte. Když se s vámi někdo z přátel nebo rodiny rozhodne mluvit o svých pochybnostech, pravděpodobně předtím strávil nějaký čas vyhledáváním informací a přemýšlením. Dbejte na to, abyste konverzaci neukončili tím, že jejich pochybnosti odbudete nebo odsoudíte. Může to dotyčnému člověku ublížit a omezit vaši schopnost mu pomoci. Jeho upřímné otázky si zaslouží vaši upřímnou snahu naslouchat.
Mějte své emoce pod kontrolou. Je normální pociťovat úzkost nebo obavy, když vám někdo z vašich blízkých sdělí, že má pochybnosti ohledně své víry. Snažte se nedovolit těmto emocím, aby stály v cestě produktivní konverzaci. Pokud pociťujete hněv, bude zřejmě lepší rozhovor přerušit a pokračovat v něm později. Spasitel nám radil, abychom se vyvarovali sváru a hněvu.² Můžeme se naučit nesouhlasit, aniž bychom byli nepříjemní.³
Pokládejte otevřené otázky. Otevřené otázky povzbuzují druhé k tomu, aby se podělili o své myšlenky, pocity a zážitky. Neexistuje na ně nutně správná, či špatná odpověď. Například: „Můžeš mi o tom říct něco více?“ „Jaké to v tobě vyvolává pocity?“ „Mohl bys mi pomoci tomu lépe porozumět?“ „Jak bych ti mohl pomoci?“ Když kladete dobré otázky, dáváte tím najevo, že vám na druhých záleží, a pomůže vám to vyvarovat se nedorozumění.
Přiznejte svá omezení. Je velmi pravděpodobné, že přátelé a blízcí, kteří vás osloví, toho budou mít o svých otázkách nastudováno více než vy. Je v pořádku, když nebudete mít připravené odpovědi nebo když o něčem uslyšíte poprvé. Nebojte se klást otázky, abyste si ujasnili něco, čemu nerozumíte. Možná nesouhlasíte se všemi jejich názory, ale snažte se souhlasit s tím, s čím souhlasit lze, aniž byste zkreslovali své postoje. Můžete je také požádat, aby vám nechali čas na prostudování daného tématu, a v diskusi můžete pokračovat, až budete mít více informací.

Klíčové verše z písem: Efezským 4:29; Mosiáš 18:21; 3. Nefi 11:29